Obsah Recenze
Federico García Lorca:Krvavá svatba
Federico García Lorca je básníkem a jeho poetické vidění se přirozeně promítá i do textů jeho divadelních her. Jeho lyrické obrazy mají schopnost konzervovat a zprostředkovat nám atmosféru španělského venkova s jeho strnulou, rigidní morálkou, plnou předsudků, jež se vyznačuje odmítáním jakéhokoliv kompromisu a upřednosňováním krutých krajních řešení, třeba
i za cenu života.
Lorcova Krvavá svatba je lyrickým dramatem o vášni. Popisuje příběh potlačované lásky, přerostlé v nezvladatelný cit, který sebevražedně bourá společenské konvence, vzpírá se logice i prostému pudu sebezáchovy, a proto nemůže skončit jinak, než tragicky.
Půdorysem samotné hry je milostný trojúhelník, dva muži usilující o jednu ženu, ale jen jeden z nich ví o tom druhém. Jakkoli by to mohlo připomínat výchozí situaci pro komedii, tato hra je jiného druhu. Přestože veškerá láska hlavních postav se projevuje pouze v platonické rovině, nakonec přerůstá
v destruktivní smršť, ničící jejich životy. Samotné vražedné násilí není ve hře explicitně přítomno, autor se vyhnul přímé konfrontaci hrdinů a o jejich tragickém konci se dovídáme pouze zprostředkovaně, ústy vedlejších postav.
Každá z hlavních osob hry projevuje své emoce ve zcela koncentrované
a ryzí formě, jednotlivé postavy jsou téměř personifikací dané vlastnosti. Nejsou ani označeny jménem, pouze svou funkcí v příběhu. Přes velmi úsporný text si dokážeme dobře představit jejich duševní život a povahu. Většinou jsou to rozporuplné charaktery, s určitým, silně převládajícím rysem. Nejsou však vyhraněny tak, aby se s nimi divák chtěl ztotožnit, protože v sobě mají zároveň cosi negativního, co nás od sympatií odrazuje. To je na druhé straně činí velmi
věrohodnými a uvěřitelnými. Každá postava v sobě skrývá určitou nejasnost, která nás nutí domýšlet si její příběh podle vlastní fantazie.
Například Otec Nevěsty - ze všech jeho slov prosvítá lakota a hrabivost. Víme, že ho jeho zemřelá žena nemilovala, můžeme si však lámat hlavu, jestli si toho on sám vůbec všiml.
Jedinou opravdu kladnou postavou je Ženich, ale právě on je nakonec paradoxně vrahem i obětí současně. Jeho duševní stav ve hře není vylíčen,
o násilí se dovídáme jen „z druhé ruky“, vše je zahaleno tajemstvím. Opět můžeme jen hádat, jestli konal v zuřivém afektu nebo spíše váhavě, donucen
k pomstě neúprosnou logikou společenského soukolí.
Jedním z nejvýraznějších charakterů celé hry je postava Matky, jež téměř zosobňuje smutek. Poté, co ztratila manžela i prvního syna ve sporu, který se také řešil noži, je plná žalu a ani přešlé roky ho nijak nezmenšují. Až zatvrzele setrvává v pocitu neštěstí, které se událo před lety a její neschopnost odpuštění vytváří bludný kruh, v němž dobrovolně zůstává jako v doživotním vězení. Svým nekonečným omíláním této tragédie jako by nové neštěstí přímo přivolala a historie se opět opakuje smrtí posledního syna (Ženicha).
Jediná postava, která má jméno, je Leonardo – milenec Nevěsty. Jeho postava v sobě soustřeďuje onu destruktivní lásku, která tu zdánlivě vystupuje jako negativní fenomén. Nevěsta s Leonardem uteče těsně po svatbě a Ženich
s příbuznými je pronásleduje, dle všeobecného očekávání, aby je
„po právu“ zabil. Dojde však k tomu, že se s Leonardem zabijí navzájem.
Skutečným zlem jsou tak společenské předsudky, vytvářející natolik
nepřekročitelné přehrady mezi lidmi, že si nemohou dovolit jednat svobodně
a podle svých skutečných citů. Porušení pravidel se neodpouští a vede
ke konvencí ritualizovanému násilí.
Nevěsta – femme fatale, žena, která skrývá tajemství. Všichni se shodují, že je „hodná“. Pod zdánlivě klidnou fasádou ale bouří citový zmatek. Leonardo se jí dvořil tři roky, poté to vzdal a vzal si její sestřenici. Jeho láska však nepominula a také ona změnila svůj názor – příliš pozdě. Snaží se potlačit svůj cit tím, že se vdá za Ženicha, ale poznává, že se nedokáže přetvařovat a uprostřed svatební oslavy prchá s Leonardem. Oba se tím vystavují téměř jisté smrti.
Text hry je postupně stále více prokládán básněmi a básní i končí. Zpočátku
slouží poezie k vyjádření nálady skryté pod dialogem (např. ukolébavka pro
Leonardovo dítě, která má tragický podtext nebo svatební písně dívek, vyjadřující naději). Pak báseň se stává i dialogem, v poetické nadsázce, kdy
jako by se proti uprchlým milencům spikly i vyšší síly: samotný Měsíc a Smrt se domlouvají na jejich zkáze. Ale možná je to jen mladý dřevorubec a stará
žebračka.
V závěrečném dialogu se nevěsta vrací, aby dobrovolně přijala smrt z rukou ženichovy matky. Vychází najevo, že vztah mezi ní a Leonardem byl pouze
platonický. Matka však už pomstu odmítá, protože v jejím neštěstí jí nemůže nic pomoci. Dialog obou žen postupně přechází v báseň, žalozpěv, kterým hra končí.
Nosným prvkem Lorcovy hry je jednoznačně jazyk, na kterém stojí veškerá divadelnost příběhu. Jen ojediněle jsou použity mimoverbální efekty, jako např. světlo při příchodu Měsíce na scénu apod. Samotné básně „definují“ city jednotlivých postav. Lyričnost textu přibližuje tíživou atmosféru hry a umož- ňuje básníkovi zprostředkovat intenzitu citového prožívání svých hrdinů divákům.
Vytvořil: ponorka
Zdroj: ponorka
Zdroj: ponorka