• Obsah recenze
• Komentáře (0)
• Hodnocení (2)

Obsah Recenze

LITERATURA: Bob Hurikán alias Josef Peterka
2.  července 2008


1.
V pondělí posledního června 2008 připomněl pan Kanuk v komentářích na Neviditelném psu pod článkem o brakopisci Slávovi Jelínkovi i legendárního Josefa Peterku známého především jako Bob Hurikán.
Letos, dne 21. dubna si mnozí připomněli už sto prvé výročí jeho narození. Tento autor prvních českých Dějin trampingu a ve své době vysoce populárních kaubojek (na čele s Pobožným střelcem) získal své přízvisko Hurikán již ve dvacátých letech podle stejnojmenné posázavské osady. A jaký měl, mimochodem řečeno, vztah ke Skautu?
Česká skautská organizace byla založena ještě za Rakouska, roku 1911, kdy byly Pepíčkovi Peterků pouhé čtyři roky, ale právě se skauty se už ve dvanácti letech (1919) poprvé dostal i na Sázavu, tehdy ještě úplně bez osad. Nicméně… Až příliš svobodomyslná povaha ho brzy vyloučila z jejich krojovaných řad a tuto oboustrannou zradu poté asi kompenzoval i tím, že to byl právě on, kdo zavedl pro „obyčejné trampy“ pojem divoký skaut.
2.
Nikoli sice okamžitě, ale zvolna se stal Bob Hurikán až skoro jakýmsi trampským králem.
Jedním z pilířů této svébytné kariéry byla kytara, druhým písničky. Nejznámější zůstává Rikatádo, opět skladba pojmenovaná podle trampské osady.
Jenomže ani Sázava se svými malebnými místy Peterkovi nestačila, a tak podnikal dlouhé výlety, kterými překonal i pány Haška a Kuděje a připomněl nám Eskymo Welzla. Došel jednou až za polární kruh, anebo jindy naopak až do Orientu, o kterém taky napsal knihu…
3.
Politiku sem nepleťme, ale… Není tajemstvím, že se Peterka už brzy „ocitl poněkud napravo“ a hádal se třeba s redakcí časopisu Tramp a s jinými levicovými novináři. A když mu pak bylo, abychom trochu předběhli, za socialismu nabídnuto členství ve straně, jednoznačně odmítl.
Tradují se i další neveselé historky. Od počátku padesátých let stavěl Peterka Slapskou přehradu a dokázal zde prý být současně i slušným tesařem, i zedníkem, i betonářem, i železářem. Skutečnou náladu během stavby pak zachycoval po práci v knize, o které se zmiňoval třeba právě kamarádovi Zdeňku Matěji Kudějovi (1881–1955), jenže těsně před slavnostním dokončením přehrady se dostavila na oficiální návštěvu Marie Majerová (1882-1967), která mu údajně řekla (a představme si ono setkání! ): „Bobečku! Ale já taky udělám knihu o přehradě. “
A tu se Peterka rozzuřil! „Víte co? Nejdřív si vemte lopaty a koukejte tady s těmi lidmi žít. “
Nemínil v tu chvíli ovšem ani tak přímo Majerovou, jako jisté další prominentní spisovatele, kteří ji provázeli. A pak? Znechuceně se vrátil do srubu, uchopil rukopis a hodil jej do krbu. Je ovšem otázkou, nakolik celá historka nestojí na vltavské vodě, jelikož Majerové Přehrada vyšla přece už roku 1932.
4.
Josef Peterka (1907–1965) byl povahou typický dubňák, a tedy beran, což i já dobře znám. Ale ještě k tomu chasník ze Žižkova. Vyučil se nástrojářem. Odmalička však žil uvnitř něj snílek a idealista. Josef si toužil udělat ze života romantické dobrodružství asi jako v Americe Richard Halliburton, i stal se muzikantem a trampem a třeba také boxerem. I jinak sportoval. A už ve třinácti založil první trampskou osadu na Sázavě. On sám. Právě při této příležitosti taky připomenu, že fenomén českého trampování neměl vzoru a obdoby na celém světě a že je do jisté míry záhadou, proč vlastně vznikl právě u nás.
Stalo se to díky krásám sázavských či berounských břehů? Anebo i díky vnímavosti pana Peterky? Kdo ví…
Možná to ale i nějak obecněji souvisí s českou povahou a také touhou po útěku z měst do přírody, která se dodnes odráží v chalupářství. Já osobně se však stejně domnívám, že nejpodstatnější roli opravdu sehrál nepopiratelný půvab jistých řek... Taky po nich toužívám.
5.
Roku 1932 založil Peterka smíšené pěvecké duo s Aničkou Hůlovou. Po šesti letech se i vzali. Vystupovali nejen na osadách, ale nahrávali také do rádia a na gramodesky. Peterka otextoval a složil dvacet písniček, hrál samozřejmě ale i ty cizí a stal se navíc autorem stovek článků a reportáží. Konečně… I mnoha knih!
Některé - jako třeba Horští chlapci - zůstávají ještě dnes jenom v rukopise, většina ale vyšla. Jde o třicítků titulů různorodé úrovně, chlapecké, ale mnohdy dokonce i ženské románky s názvy jako Snítka rudého vřesu, Zelení hájové, Děvče z mezihoří anebo Princezna ze mlejna. Ty právě jmenované vznikly pro knižnici Večery pod lampou.
Dále psal Peterka průměrné detektivky, do všeobecného povědomí ale vstoupil kovbojkami.
Literární historik Pavel Janáček (nar. 1968), který je mj. autorem studie Bob Hurikán a Karel Hynek Mácha, připomněl ve své knize Svět rodokapsu (2003, s Michalem Jarešem), že jenom v letech 1935-44 vyšlo u nás celkem 407 tzv. Románů do kapsy. Nu, a právě Josef Peterka je autorem osmi význačnějších a myslím, že opravdu ne ledajakých. Roku 1939 dokonce získal v románové soutěži této knižnice první cenu, a to za dílko Plamen vzpoury známé dnes také jako Mexiko v plamenech.
6.
V týdeníku Rodokaps ovšem „mistři pera“ jen málokdy publikovali pod vlastními jmény, a tak také Peterkův bestseller z mexické revoluce vyšel pod pseudonymem, a to Bob Peters.
Pod tímtéž jménem (a ne tedy jako Bob Hurikán) už předtím Peterka vydal i dva možná vůbec nejznámější svazky edice nazvané Pobožný střelec (1937) a Návrat Pobožného střelce (1939). A také další sešitové romány. Jmenují se Toronto, Průkopníci Arizony, Děs Wyomingu, Ztracená stopa, Kouzlo hašiše, Modrý běs pouště, Texasští střelci, Šest šilinků, Třetí záloha a Udavač, přičemž tři naposled jmenované vydala jiná pověstná edice, Rozruch.
7.
Bob Hurikán obvykle tvořil ve svém srubu v Hvězdonicích, a to skutečně nejen dílka rodokapsového typu, nýbrž i knížky zálesácky poučné a odehrávající se u Sázavy - Zálesák od Zlaté řeky, Hoši divočiny anebo Stopař Gassidy…
Třeba zmíněný Zálesák od Zlaté řeky (1939) jako by však právě na Rodokapsy úzce navazoval a obsahuje i dva vložené příběhy jistého Saratogy Jima, které se odehrají v Americe časů Divokého západu - a až pak vlastní český příběh, i když taky trochu přehnaný.
Proč přehnaný a čím? Inu, pan Peterka staví ve finále do role pistolníka trampského hrdinu, ale nepůsobí to úplně přesvědčivě. Cituji:
Zlosyn již vytrhl z kapsy revolver, ale nevystřelil. V tomto krajně nebezpečném okamžiku totiž sjela Gassidyho ruka jako blesk do zadní kapsy a od boku vyšlehly dva plaménky. Prásk, prásk. Na konci předloktí vrahových rukou objevily se rudé skvrny a rychle rostly…
Co k tomu dodat? Sám bych řekl, že se přece jedná hlavně o trempský románek, ne? A neměli bychom tedy čekat hned Annu Kareninovou. Ale čtěme dál! Oba padouši, otec a syn, tady podle Hurikánova rozhodnutí hynou jako v nejlevnějším škváru. A cituji podruhé:
„Vy to nevíte, Gassidy? Jemináčku. Přece starý Salaba měl včera pohřeb. “
„Jděte. A cože mu bylo? “
„Byl k smrti pobodán včelami. “
Inu, nepředstavíte si za tímto textem třeba i dikci Felixe Holzmanna?
Ale obrátím pár stran, abych se dočetl i následující:
Gassidy se opatrně nahnul nad těžní jámu a dole. Až na samém dně ležel Salaba mrtev. A četnický strážmistr tvrdě prohodil: „Sám se odsoudil. “
Tak tomu se říká „elegantní“ řešení, nicméně nehledejme jenom hnidy. Co i nějaké klady? Najdou se? Snad, určitě, a chvályhodnějším námětem Peterkových sázavských děl naštěstí opravdu zůstává zálesácká moudrost a mnohé ty knihy jsou jí plny. Jsou to malé encyklopedie a přímo hýří. Čím vším? Třeba i svéráznými pokusy foneticky vyjádřit hlasy ptáků.
A autor také pilně těžil z vlastních zážitků a jistě tomu uvěříte, když líčí objevení jeskyně s liškou, která „nikdy nevyběhla“, i když zevrubně popisuje mapování dotyčné jeskyně. Ano, muselo to být tenkrát opravdu zajímavé a zvlášť pro kluky, ale... Číst o tom?
Jistě, i číst se o tom dá, ale popravdě řečeno, u Hurikána je to trochu zdlouhavé.
8.
Jaroslava Foglara, který se narodil ve stejný rok jako Peterka, připomíná Peterka tím, jak často líčí své hochy ve stavu vzhlížení k vedoucímu oddílu. Například v knize „Zálesák“ je takovým „Rikitanem“ právě stopař Gassidy, asi jakési Hurikánovo alter ego. A na konci se dokonce Gassidy ožení se „zlatou maminkou" jednoho z hochů.
V dalším díle, Hoši divočiny musel proto Peterka nasadil nový ideál a vzor, a to jistého Libora. Opět cituji:
Ve stopování Libor předčí i svého otce, protože je žákem slavného severského lovce Gassidyho, který se usadil nedaleko odtud.
A slyšme, jak je dále vylíčeno vůbec první setkání hochů s tímto Liborem:
Ve dveřích se objevil vysoký mladík v stáří asi dvaceti let. Na první pohled bylo vidět, že je atletické postavy, pružný v pase, lehkonohý a bystrooký. Byl oblečen v teplákovou sportovní bundu a kalhoty, jeho tvář byla jako z bronzu. Jeho otec mu jen pár větami vysvětlil, co chlapce přivedlo do myslivny, a dodal: „A tak, kdybys proti tomu ničeho nenamítal, chtěli by s tebou prožít prázdniny. “
„Milerád vás u sebe uvidím. Ve srubu je místa dost, “ pravil Libor milým, lahodným hlasem k oběma chlapcům a stiskl jim pravice. Pavel i Zbyněk hned cítili, že by pro Libora i do rozvodněné řeky skočili. “
Nu, a ono rozvodnění je ovšem na místě! Úvodní stránky téže knihy jsou totiž i dokumentem, který velice působivě ličil (dlouho pak připomínanou) povodeň roku 1940…
9.
Ale vraťme se od řek do lesů a všimněme si, jak diskutabilně se Peterka vypořádal s (už) tehdejší diskriminací Romů.
Nedovedou se přizpůsobit novým zákonům, píše, a podle nařízení se nesmí víc toulat. Zákon byl dobře myšlen!
A při podezření, že Romové kradou? Peterka dodá: Jest povinností každého člověka, aby takové škůdce oznámil bezpečnostním úřadům. Jakákoli lítost není na místě. Na ně platí jen donucovací pracovna. Jsou-li poctiví, pozná se při prohlídce.
Uvědomme si ovšem, že to psal za války a že následovala ještě i tato šalamounská pointa, díky které seznáme, že existují jak cikáni zlí, tak hodní. A právě stařešina těch „hodných“ takto promluví: „My pracujeme! Jsme kotláři. Nebyli jsme za žádnou krádeží, nýbrž na houbách. A stydíme se za naše soukmenovce. “ A pokračuje: „Takže tento hoch zachránil před ohněm našeho malého Rolfa? I celý les? Navrhuji, abychom nahradili škodu, kterou jeho matka utrpěla krádeží slepic. “
„Souhlasíme, “ ozvalo se přátelsky z hloučku.
Není to snad dojemná idealizace? A podobnou vnímám také v následující pasáži neboli při této Liborově ohnivé výzvě:
„A nepodlehněte nikdy jedům velkoměsta a zůstanete čestní v smýšlení i skutcích. Musíte ochraňovat slabé zrovna jako zvířenu a květiny a na každém kroku si uvědomovat, že se z vás musí stát takoví občané, jakých náš národ potřebuje. “
10.
Možná i kvůli tomuhle patosu měli nakonec mnozí radši toho Peterku ze „skutečných“ prérií. Na nich se totiž nemusel nikomu zpovídat a ani moc přizpůsobovat. A sentiment?
Nu, ten odsud taky přetéká po litrech, ale ke kovbojce „holt“ už patří. Aspoň k této její pododrůdě. Peterka si toho byl vědom a „vzpomínka“ na široká a svobodná teritoria Divokého západu bývá ostatně obsažena i mnohde v knihách odehrávajících se u Sázavy. Saratogu Jima už jsme zmínili, ale taky v Hoších divočiny se najde až reklamně rozmarný odstavec tohoto znění:
Pavel i Zbyněk mohli na Liborovi oči nechat. Byl oblečen v hnědou zálesáckou kazajku zdobenou třásněmi a v široké kalhoty. Pestrý šátek slušivě doplňoval tuto ústroj. Ano, Libor hochům připomněl románového hrdinu z knihy Toronto a Pobožný střelec.
Jinými slovy, autor dělá ve vlastní knize i reklamu jiným svým knihám! Huš, a z toho si příklad neberme, ale to se spíš pokouším o žert…
11.
A koho asi tak českým klukům připomínal Peterka sám?
Taky ideál?
Nevím, ale rozhodně se stal idolem trampského hnutí a jeho už zmíněné a pozoruhodné Dějiny trampingu vyšly poprvé již roku 1933 jako Trampské zkazky. V úplnosti pak roku 1940.
Autor kvůli té knize procestoval stovky prvorepublikových osad, dnes už většinou neexistujících, a roku 1948 dokončil dokonce i druhý díl.
Skvělé, ne? Následkem únorového převratu putoval ten díl rovnou do stoupy.
Roztoulané časy skončily. A dosud žijící Lubomír Štrougal se osobně nechal slyšet, že Bob Hurikán nám „naši mládež kazit už nebude“.
12.
Škoda ho! Přeškoda…
„To takhle jednou mířím na stanici Posázavského pacifiku, “ vzpomínal Peterka. „Raneček přes rameno, kytaru jen tak v ruce - a chci na osadu. Anička je už tam je… , jenže na nádraží, koho tu nevidím. Stojí tady kamarád, a ten má namířeno někam docela jinam. A kam? Už to i vím a slovo dalo slovo, za pár týdnů ode mne Anka dostala pohlednici až z Bagdádu. “
Ano, a právě tak vznikla Peterkova kniha Trampem do Orientu. Vylíčila skutečnou Peterkovu dobrodružnou pouť z let 1930-31, a takový už byl i tento „český Jack London“.
A jindy se, jak už řečeno, zatoulal zase až do Laponska.
A za války? Také mu to nedalo. Zorganizoval Trampskou partyzánskou zimní brigádu, tedy odbojovou skupinu, a stal se jejím velitelem. Díky síti jeho kamarádů fungovala od jihu Čech až na sever (nikoli Aljašky). A ne, to už věru nejsou žádná literární klišé! To byl i život.
13.
Krýt se ovšem musel, to je jisté. Jak?
Pravdou je, že již před válkou pracoval v Poledním listu, který založil fašista Jiří Stříbrný, a že jeho (dnes dosti hledaný) románek Petr Klen (1942) nese značné stopy antisemitismu. Ne, ani to se nedá od Boba Hurikána odpárat.
Koncem zimy 1945 ho udali. Ukrýval prý ruského vojáka: nad Sázavou, ve zřícenině hradu Stará Dubá. Gestapo dostalo hlášku a přijelo do Hvězdonic, kde prohledalo Peterkův srub. Je ovšem otázkou, proč se vůbec nepodívali pod podlahu. Všichni tehdy už každopádně větřili konec války, ale…
Pod prkny podlahy by našli jak zbraně, tak i munici.
14.
I tak Josefa Peterku dostali, odvedli a byl odsouzen k smrti. Zavřeli ho na Pankráci a rozsudek měl být vykonán dne 9. května. Toho dne zrána zarachotil klíč v zámku a na prahu cely stanul právě ruský voják.
A dál? Za socialismu pak pracoval Peterka nejen na zmíněných Slapech, ale také na železnici. Jezdil i s partami studnařů, ale dál žil i zakazovaným trampingem a mnozí ho ctili jako ikonu.
Zemřel bohužel předčasně, v pouhých osmapadesáti letech, a kratičká zprávička o tom se v tisku mihla takřka bez povšimnutí a až čtrnáct dní po jeho smrti.
I tak se jeho pohřbu ve Strašnicích zúčastnilo asi tisíc lidí.
A ještě dál? Vlny reedic jeho knížek byly dvě – a škoda, že už se jich nedočkal.
15.
K první vlně došlo koncem šedesátých let, k té druhé počátkem let devadesátých. A dnes? Dnes opatruje Hurikánův odkaz jeho dcera Jana, ale zájem trochu opadl, to se také musí přiznat a poněkud pochybuji, že ho vyvolám právě následující citací (i když bych rád).
Ale uvidíme. Držte se, beru do rukou knihu Modrý Běs pouště. Z pozůstalosti byla poprvé a naposledy vydána v nakladatelství Hurricane roku 1991. A oč v ní jde?
Titulní padouch jménem Isidro se chová přesně jako hrdinové krvavých románů ze známé sbírky Josefa Váchala. A že přeháním? Posuďme sami!
„Tak ty jsi takový skunk? “ vyrazil ze sebe jeho strýc - a Isidro se bleskem obrátil.
Zavrčel vztekle jako dravec a v příštím zlomku vteřiny se mihl jeho nůž vzduchem, aby se - v krátké době již potřetí - zabořil do lidského těla. Stará teta se však v posledním okamžiku vrhla před svého muže, a tak ostrá ocel zasáhla místo Diega jeho družku.
Zatímco se Isidro namáhal vytrhnouti nůž z jejího těla, vrhl se Diego v návalu lítosti a zuřivosti holýma rukama na něho. Isidro upadl a zároveň cítil, jak se mu prsty pološíleného strýce zarývají hluboko do krku. Ucítil děsnou bolest a nedostávalo se mu dechu. Uchopil tudíž jednotlivé prsty Diegových rukou a počal je lámati. Slyšel jasně děsný praskot lámaných kostí. Zoufale pak sevřel děsnou silou krk svého strýce, ale ani když ucítil temné prasknutí jeho ohryzku, neustal tlak na Isidrově hrdle. Teprve když několikrát udeřil hlavou Diegovou o okovaný roh bedny, povolila poněkud bolest. Zároveň však stoupala Běsova zvířecí zuřivost.
Přestože věděl, že svírá ve svých rukou již jen Diegovu mrtvolu, neustal třískati hlavou toho, který ho takto vychoval, dokud se nezměnila v beztvárnou hmotu.
Tak to byste do Peterky až dosud neřekli, což? Já taky ne. Ale i takto drsný bývá svět a ještě horší a ihned na následující straně onoho veledíla čteme i více:
Pojednou ze zástupu mexikánů vylétl nůž a zanechav za sebou ostrý svist, zabodl se do krku jednoho muže takovou silou, že jeho čepel - následovaná proudem krve - vyrazila z druhé strany ven. A ještě dřív, než se tělo zasaženého sesulo na zem, objevily se jako kouzlem v rukách ostatních šesti mužů matně se lesknoucí pistole kolorované dlouhými jazyky plamene, které s děsivou pravidelností létaly z jejich hlavní. A když se poněkud nadzvedl dým výstřelů, zůstala před nimi jen kupa osmi rozstřílených těl.
Hm, ale není to už přece jen trochu moc, starý dobrý Bobe? ptám se v tuto chvíli.
A kde zůstal tvůj poctivý Pobožný střelec (1937)? A kde tvá známá umírněnost?
Zahřměla salva z osmnácti pušek a z mexikánů zůstali stát jen dva. V příštím okamžiku dostali však i oni takový náklad olova do svých těl, že již nepozvedli ani prst.
Ano, i tak se „holt“ píší krvasy neboli krváky, které tak uctíval Váchal. Ani tato předimenzovanost v oblasti výroby mrtvol by ovšem mnohým z nás, otrlců, až tolik nevadila, kdyby Hurikán průběžně nezužitkovával i snad veškerá dostupná klišé, na která si lze vzpomenout. A věřte tomu! Hle!
Dívka se přitulila tvářičkou k hnědákovi a zdála se Budovi ještě krásnější než za dne. Stříbrný svit měsíce zdůraznil její jemné rysy, zářil v jejích hlubokých očích a ze rtů jí vytvořil rudé rozpuklé poupě. Bud neodolal a přitiskl se z druhé strany ke hlavě koně a dlouho, dlouho a přímo zbožně hleděl vzhůru, kde se jako rozházené brilianty třpytily milióny jiných světů a kam také dívka snivým zrakem pohlížela.
Jinými slovy, typická scéna ze starého hollywoodského westernu B kategorie… A jakým jest pak finále tohoto dílka (a vskutku ještě stále hovoříme o Modrém běsu pouště)?
Inu, snad až příliš připomíná kreslené grotesky s námořníkem Pepkem, které možná Hurikán znal. Určitě. A kde rovněž občas Pepek visel už na vlásku, ba přímo nad propastí, a kde nad toutéž hlubinou visíval i život maličkého a nezbedného Pepkova synka Kulihráška…
U Boba Hurikána nekráčelo ovšem o Kulihráška, ne. U něj dobrotivý Bud zápasí s oním Modrým Běsem pouště, ale ještě přitom musí v posledním okamžiku zachytit peřinku dítěte visícího právě nad závratnou hlubinou.
Ale jak už řečeno, neměla to přece být Anna Kareninová, že jo.

Ivo Fencl