• Obsah recenze
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Obsah Recenze

Saturnin – kniha mého srdíčka
Přiznávám – anketu jsem nesledoval, leda náhodně, nezúčastnil jsem se jí, na televizi se také nedíval – takže třeba to, o čem chci psát, už bylo řečeno jinde.
 
Proč zrovna Saturnin ... humoristický román z dob nenávratně zmizelých. Autor je úředník, který už nikdy nic takového nenapsal a i postavu Saturnina už před ním ztvárnil a to mnohem obšírněji Wodehouse. Jeho Jeeves je postatně propracovanější a Wodehouseho dílo čítá jenom zde na knihovničce, tedy přeloženo do češtiny – 36 románů. I když všechny o Jeevesovi nejsou, většina je nadprůměrných.
Jeevese si nevypůjčil jenom Jirotka, ale i Pratchett – zeměplošský Jeefes má navíc některé zvláštnůstky a specifika.
 
Ještě odběhnu od Jirotky a Saturnina – myslím, že době předfilmovského Saturnina, v době mého mládí, kdy se ještě doopravdy četlo, v době předpotopně bezpočítačovské, v době před třiceti lety by zvítězil Hašek a jeho Osudy dobrého vojáka Švejka. Nebylo snad člověka, který by neznal výrok: Poslušně hlásím, že se mi stala ta nehoda, že jsem pil jedno pivo za druhým.
A filmové dvoudílné zpracování znal v té době také snad každý a že tam hráli nějací herci a jak ... jednou jsem byl na Švejkovi v Trnavě a kino bylo narvané a titulky nebyly potřeba ...
 
Takže Saturnin, někam jsme pokročili ... jako národ  čtenářů. Je to dobře. Já jsem zaujatý, já miluju anglický humor, od Wodehouseho přes Durrella a Heriotta až k Pratchettovi, o Tolkienovi, Lewisovi a třeba o Třech mužích nemluvě ... a Jirotkovi se podařilo tento anglický humour naroubovat na české poměry a to jako nostalgické vzpomínání na doby idylické v letech válečných ... v těch poválečných jsme ale na ně vzpomínali také a ještě dlouho.
 
Jistě, k oblibě Saturnina přispěl velikou měrou film, a jeho velmi šťastné obsazení hlavních postav – Vízner exceloval, Havelka hrál sám sebe – nejsilněji, když mlčel, a pak řekl jenom jedno dvě slůvka, s přesvědčivým klidem Angličana, teta Kateřina válela – já jsem ji slyšel nedávno v rádiu, jak říká: více hlav, více smyslů, více děr, více syslů a udělalo se mi dobře.
Slečna Barbora je hodná herečka a ničím neruší tu exhibici výše jmenované trojice. A doktora Vlacha, samozřejmě.
 
V každém pořádném románu musí být zápletka, kdy se chvějeme o osud hrdiny, jestli zdárně překoná všechny nástrahy osudu a získá svou milovanou – tady o tom nikdy ani nezapochybujeme, žádný osudný střet nebo zakolísání ve vztahu se nekoná, žádné zmítání ve víru vášní, napětí, osudové okamžiky, ani tu blamáž při tenisu nebereme vážně – příběh si plyne, krajina je idylická, v nemocnici nás také nic nemůže nezaskočit ...
Tak čím je tedy ten příběh takový, že se nám vrývá až tak moc do srdce?
 
Podívejme se na to z jiného konce – jsou knížky, které jsou opravdu moc hezké, propracované, hodnotné – a četl jsem je jednou a další potřebu nemám. Pak jsou knížky, ke kterým se neustále vracím a nikdy nezklamou, pokaždé je čtu jakoby znova a pokaždé v nich nacházím hluboké uspokojení. Ve svém věku můžu klidně prozradit, že Saturnina jsem četl nejméně desetkrát – v průměru jednou za čtyři roky. A takových knížek je daleko víc, které jsem četl více než desetkrát.
Možná bych to bral jako měřítko – kniha mého srdce by měla být taková, kterou prostě musíme jednou za čtyři roky přečíst ... Z tohoto hlediska jsem tedy s volbou naprosto spokojený.
 
Saturnin je docela obyčejná dobrá knížka. Asi jako docela obyčejný dobrý chléb. Nic zvláštního, má jednoduše tu vlastnost, že nikdy nezklame a pokaždé hladového dokáže nasytit.