Koralína a svět za tajnými dveřmi
Recenze ke knize: Koralina
100%
Obsah Recenze
Coraline (2009)(Koralína a svět za tajnými dveřmi)
Henry Selick, Neil Gaiman a kouzelný svět, ve kterém se snoubí rozkoš s hrozbou. Je dobré následovat Koralínu za tajemné dveře?
Pookénková animace patří k nejzajímavějším způsobům animace. Kde byste jinde neustále viděli uhlazenou plastičnost digitální animace nebo ploché omalovánky klasické animace, tady nastupuje hra s nepřeberným množstvím materiálů a textur, možností ukotvení v hmotném světě. Tato technika je s nápaditostí a radostí používaná desítky let, mezi nejznámější české animátory patří Břetislav Pojar a Jiří Trnka. V zahraničí patří mezi nejsilnější značky Aardman, Tim Burton a právě Henry Selick, který vzal do ruky knihu od Neila Gaimana už se nemohl odtrhnout.
Do Růžového paláce, staršího domu s několika byty, s rozlehlou zahradou a lesy na míle daleko se právě přistěhovala Koralína se svými rodiči. Jedním z důvodů, proč sem zamířili, byla i samotná zahrada, protože rodiče se živí psaním o zahradě a všem okolo toho, a Koralína jako příznivec dobrodružství a prozkoumávání širého okolí z toho měla radost, dokud nezačalo pršet a rodiče ji nezakázali chodit ven. A tak došlo k tomu, že objevila zazděná malá dvířka, a začalo jí vrtat hlavou, kam vedou. Jednoho večera ji vyrušilo myší cupitání a skrze dveře ji zavedlo až do světa podobného tomu jejímu, kde je ale vše příjemnější, zábavnější a přívětivější. Existuje ještě jeden velký rozdíl. Všichni mají místo očí přišité knoflíky jako hadrové panenky. Zdá se, že Koralína se nemusí dvakrát rozmýšlet, která rodina je jí bližší. Do okamžiku, kdy začne objevovat hrůznou pravdu.
Jelikož každý jednotlivec při procesu četby zapojuje svou fantazii různým způsobem, z příběhu si bere něco jiného a ve svých vzpomínkách dává důraz na jiné prvky než ostatní čtenáři či samotný autor, lze jen s největší arogancí namítnout, že Selick se jako čtenář Gaimanovy knížky neosvědčil. Selickova obrazotvornost se totiž zdá neomezená a ku prospěchu těch, kteří výsledný počin přijímají. Nejhorší situace nastává v momentě, kdy je kniha zadaptovaná bez nápadu a invence, aby zapadla do šedého průměru a byla jen adekvátní adaptací. V takovéto situaci je lepší si přečíst knihu a film jednoduše ignorovat. Naštěstí Selick se od knižní předlohy vzdaluje a nevadí to, stejně jako nevadilo, když Alfonso Cuarón projevil kuráž a po Columbusových krkolomně věrných adaptací natočil trochu odlišný film o mladém čarodějnickém učni. Konkrétně v případě Koralíny to je ku prospěchu jednak proto, že umělecká vize autora Nightmare Before Christmas je jednoduše originální a má specifický řád, a jednak tím vytváří svébytný film. Navíc se na rozdíl od Russella Craiga, autora komiksové adaptace, která přichází spolu s filmem do knihkupectví, nejeví jako suchar bez jedinečného vhledu.
Ale abychom se nemýlili, v jádru zůstává Gaimanovi věrný, protože styčné body klasického dětského dobrodružství, ve kterém se Koralína pohybuje, jsou osvědčenou a fungující strukturou. Základem je tradiční motiv uvědomění si důležitosti a nenahraditelnosti domova, který máme. A nejlépe se dokazuje v momentě, kdy neutěšenou situaci vyměníme za svět na pohled líbivější, do puntíku odpovídající našim požadavkům. Proto se tu střetávají dva světy, jeden skutečný, který má kořeny zapuštěny do reality s hořkou pravdivostí, a druhý, který přináší to samé, ale v jiných barvách, v obměně přicházejí stejné postavy, aby ta ústřední mohla dojít morálního poučení. To přichází jako výsledek napínavého dobrodružství, v němž nakonec nejde jen o vlastní krk, ale i o životy těch, které máme rádi, ale občas na to zapomínáme. Nejblíže se svým konceptem Koralína blíží Čaroději ze země Oz, který zůstal skvělou podívanou dodnes. Kromě Flemingovy klasiky si ale samozřejmě bere i z jiných zdrojů klasických pohádek. Včetně toho, že o skutečnosti všech událostí můžeme do nekonečna polemizovat.
Podstatné je, že se Koralína od většiny současných dětských filmů liší tím, že se řídí chytrým a věřím i správným pravidlem, že vše má svou logiku, nic se neděje jen pro ukrácení nekonečného dětského času. Koralína není ztřeštěné dobrodružství za něčím bezúčelným, ale v průběhu svého počínání zdůrazňuje důležité prvky, ať už pohledem kamery, nebo lehkou změnou tónů hudebního doprovodu (ten je neobyčejným dílem Bruna Coulaise, nadaného francouzského skladatele). I díky tomu směřuje k závěru, jenž čerpá svou sílu z toho, že vše, čím malá Koralína prošla, tu hraje svou roli a že to do závěrečného střetu bude využito tak, aby gradace a smysl konání nepřišly vniveč. Osobně mě dost potěšila úloha kocoura, který je prastarým symbolem magie. O kočkách se soudí, že dokážou přecházet mezi naším a jiným světem, což je v tomto příběhu zužitkována naplno, když se postupně stává Koralíniným průvodcem.
Zapomenout bych samozřejmě neměl na to, o čem jsem hovořil ze začátku – na vizuální stránku věci. Selick od prvního momentu vsází na stylizaci, co se týče postav, a hyperrealismus, co se týče prostředí. Tato kombinace funguje v báječné symbióze, protože tím dochází k ukotvení jasně charakterizovaných postav v prostředí, které se díky způsobu svého vzniku zdá podmanivě skutečné. Rozblácená půda a trávy a stromy pohupující se ve větru na pozadí zlověstně šedé oblohy, která přináší déšť a mlhu, upoutají okamžitě, když Koralína začne prozkoumávat okolí a seznamovat se s postavičkami, které mají svou úlohu v následném dobrodružství. Selick tímto způsobem vytváří uvěřitelný svět v horách uprostřed nekonečné přírody, který je odtržen od civilizace a který přitom okouzluje tak, že dává tušit přítomnost něčeho nepřirozeného a tím pádem hrozivého pod povrchem. Je to signál, abychom nevěřili barvami hýřícímu světu za tajemnými dveřmi (cirkusový stan s myškami, divadelní představení, pochoutkami obložený stůl a především úchvatně vytvořená zahrada plýtvající extravagancí). Nachází se až v příliš silné opozici ke světu, ve kterém Koralína a její rodina žije. Tím, že stylizuje postavičky už od začátku a ne až v druhém světě, umožňuje jejich ikoničnost a hlavně v animovaném filmu je takový tvůrčí přístup obvyklý, u Selicka především. Navíc tím usnadňuje jejich postupující proměnu v druhém světě, aby nepůsobila rušivě a zachovala si správnou míru děsivosti. Zvlášť když se čerpá z klasických nočních děsů, jakými jsou krysy, netopýři a pavouci.
Závěr
Vizuálně nejpůsobivější a nejhravější film poslední doby, pro který tato charakteristika není handicapem, nýbrž potvrzením svébytné umělecké pozice. Děti i dospělé, kteří se dokážou pobavit, nadchne příběh mladé Koralíny, který se zvrtne ve velké dobrodružství, v němž se bojuje se zlem starým jako samotný dům.