Úryvky z knihy

Robert Silverberg – Plout do Cařihradu
Vstal za úsvitu a sešel na patio, aby se poprvé podíval na jediné město, které dosud neviděl, Alexandrii. Letošní pětici tvořila města Čchang-­an, Ásgard, New Chicago, Timbuktu a Alexandrie, tedy obvyklá směs staletí, kultur, skutečností. Když spolu s Gioiou minulé noci po dlouhém letu dorazili z Ásgardu, ležícího na dalekém severu, byla už tma, a tak šli přímo do postele. Teď, v něžném broskvovém úsvitu, mu štíhlé věže a hradby Ásgardu připadaly už jen jako sen.
Kroužily pověsti, že Ásgard už stejně končí. Co nevi­dět, alespoň se to říkalo, bude město srovnáno se zemí a někde jinde je nahradí Moheridžodáro. Města se pořád měnila, ale nikdy jich nebylo více než pět. Pama­toval doby, kdy měli císařsky Řím na místo Čchang-anu a Rio de Janeiro místo Alexandrie. Tito lidé neviděli žádny důvod udržovat něco delší dobu.
Po ledové důstojnosti Ásgardu nebylo snadné přivyknout si na parnou, hustou alexandrijskou atmosféru. Vítr, ženoucí se od moře byl zároveň svěží i horký. O můstky se rozbíjely něžné tyrkysové vlnky. Všemi smysly pociťoval blízkost rozpálené, těžké oblohy, pronikavou dotěrnost rudého písku unášeného brízou z nížin, nepříjemný, bahnitý pach blízkého moře. Všechno se to v jitřním světle chvělo a mihotalo. Jejich hotel měl hezkou polohu – v horní části severního svahu velikého umělého kopce, známého pod názvem Paneum, na místě zasvěceném kozonohému bohu. Měli odtud hezký výhled na město, na nádherné široké bulváry, vznešené obelisky a památníky. Hardianův palác, ležící na úpatí kopce, majestátní a ponurou Knihovnu, hemžení bazaru, královskou vilu, kterou nechal postavit Marcus Antonius po své porážce u Actia. A, samozřejmě, na Maják, nádherný Maják s mnoha okny, sedmý div světa, to neuvěřitelné spojení mramoru, vápna a purpu­rově rudé asuánské žuly, tyčící se důstojně na konci své míli dlouhé hráze. Černý kouř ze signálního ohně na vrcholu se lenivě zvedal k obloze. Město se probouzelo ze spánku. Dočasní v krátkých bílých suknicích se pustili do stříhání hustých, tmavých živých plotů kolem veřejných budov. Po ulicích se procházelo pár občanů, oblečených do volných tunik, připomínajících řecký oděv.
Sem tam bylo vidět i zjevení, chiméry, fantaskní tvory. Dva štíhlí kentauři, samec a samice, se pásli na úbočí kopce. Robustní, svalnatý bojovník se objevil v portálu Poseidonovy svatyně a se širokým úsměvem na tváři začal mávat hlavou Gorgony, kterou držel v ruce. Na ulici pod dveřmi hotelu se protahovaly a zíva­ly tři malé růžové sfingy, ne větší než domácí kočky, a pak začaly dovádět na chodníku. Jiná, větší sfinga, veliká jako lev, je pozorovala z aleje – určitě matka. Dokonce i z této vzdálenosti slyšel její hlasité mručení.
Zaclonil si oči a zahleděl se do dáli – za Maják, za moře. Toužil na severu zahlédnout nezřetelné pobřeží Kypru nebo Kréty, nebo snad obrovský temný hřbet Anatolie. K velké unášej mne Byzanci, pomyslel si, kde vše kolem věkovité jest. Viděl ale jen nesmírné pusté moře, osle­pující jej ve slunečním světle, i když den teprve začínal. Nic. Jenže to nic nebylo tam, kde očekával. Kontinenty již neměly svou původní polohu. Kdysi dávno mu to ukázala Gioia, když vylétli v jejím malém letadle. Horní část Jižní Ameriky se přesunula daleko do Pacifiku, Afrika zvláštně ztloustla a zploštila se, Evropu oddě­loval od Asie široký jazyk oceánu. A Austrálie, jak se zdálo, už vůbec neexistovala. Možná, že ji rozkopali a použili na nějaké jiné účely. Po světě, jak jej znal, zmizely všechny stopy. Bylo padesáté století.
"Padesáté století po čem?" tázal se mnohokrát, ale nikdo nic nevěděl, nebo možná vědět nechtěl.
"Je Alexandrie moc horká?" zavolala Gioia zevnitř.
"Vylez ven a uvidíš."
Nahá a rozespalá přicupitala na bíle dlážděné patio a přitulila se k němu. Vešla se mu přesně pod rameno.
"Ach ano, ano!" zašeptala. "Je krásná, že? Koukni se tam, paláce, Knihovna, Maják! Kam půjdeme nejdřív? Asi na Maják, ano? A pak na bazar… chtěla bych vidět egyptské mágy… a pak na hipodrom, podívat se na dosti­hy. Budou dneska dostihy, nevíš? Och, Charlesi, chtěla bych vidět všechno!"
"Všechno? První den?"
"Všechno hned první den, ano," odpověděla. "Všechno".
"Vždyť máme fůru času, Gioio."