Obsah: Kalevala
Kalevala : národní epos Finů / text. připr. , dosl. a ed. pozn. naps. Jan Petr Velkoborský; z fin. orig. přel. , úv. a vysvětl. naps. Josef Holeček; slovníček sest. Jelena Holečková-Dolanská Vyd. 4. , v Železný 1 . - Praha: Železný, 1999 . - 384 s. ; 26 cm . - Orig. : Kalevala ISBN 80-237-3585-3 : Kč∼499, 00Rozsáhlý historický epos, jehož děje, odvíjející se od stvoření světa až do Kristova narození, jsou mýtickou historií vzniku finského národa.
Dílo, vzniklé v 1. polovině 19. století, vychází ze starých finských rún, dochovaných v ústní lidové tradici. Kniha má jako celek bohatý, různorodý děj, který osciluje kolem vztahů dvou finských národních kmenů, Pohjolanů a Karelů, v dobách míru i ve chvílích vzájemných sporů a měla rozhodující vliv při utváření identity finského národa v 50. a 60. letech 19. století. Vyšlo v překladu Jos. Holečka, doplněno poznámkami, slovníčkem a vysvětlivkami.
Kdy se Lönnrot rozhodl, že složí Kalevalu, a co mu bylo prvním - nebo konečným – impulsem, to se už asi nikdy nedozvíme. Jedním z možných vysvětlení je zachovaný koncept dopisu, v němž Lönnrot píše, že nepřestane sbírat runy, dokud z nich nesestaví "dílo odpovídající polovině Homéra". Srovnání s Homérem se pak v Lönnrotových poznámkách objevuje ještě několikrát, jindy Lönnrot hledá paralely s Hesiodem či Vergiliem. Neomezuje se však jen na teoretické úvahy, ale po několikaletém studiu řečtiny a latiny se pouští do překladů vybraných částí Iliady a Odyssey, tlumočí i další vybraná díla z odkazů řecké a latinské klasiky. Homéra si Lönnrot nevybírá náhodně; kulturně historický, společenský i národní význam starořeckých eposů, podíl tajemného slepého pěvce na jejich sestavení a především sám proces jejich vzniku jsou hlavními motivy Lönnrotovy volby. Lönnrot přijímá teorii, podle níž byly na královských dvorech antické Hellady zpívány hrdinské písně, které se ústně předávaly z pokolení na pokolení, později, když se člověk naučil psát, se tradovaly i v písemné podobě a konečně v šestém století před Kristem za tyrana Peisistrata z nich péčí jednoho nebo více autorů vznikly dva souvislé epické celky. Podobná je podle Lönnrota historie finských epických lidových písní. Kdysi existoval i ve Finsku jeden velký epos, dílo po myšlenkové i formální stránce celistvé a uzavřené, jež se však během času rozpadlo v jednotlivé zpěvy i menší básnické celky. Všechny lidové písně vycházely ze stejného – nebo alespoň velice podobného – historického podkladu. V podání lidových zpěváků ztrácely ale postupně svoji původní podobu, děj se rozpadal na několik samostatných celků, které se vyvíjely podle životních zkušeností v jednotlivých etnografických oblastech. Navrátit jim původní tvář lze za pomoci takzvané historicko-geografické metody, kterou podle finského vzoru napodobili i jinde v Evropě. Tato metoda umožňuje rozborem stylu, obsahu a rozšíření jednotlivých variant téže básně určit její původní podobu, stanovit, jak se vyvíjela, šířila a ovlivňovala ostatní básně. A na Lönnrotovi teď – píše se rok 1833 – je, aby tyto epické pověsti, dochované v lidových runách, sestavil v jediný epický celek. Na tuto myšlenku přišel již v roce 1817 osvícený finský etnograf a filolog K. A. Gottlund. Historik a folklorista Reinhold von Becker zase jako první vyslovil domněnku, že staré runy jsou neúplné části, fragmenty jednoho prvotního celku. Třetím, kdo se před Lönnrotem zajímal o lidové runy, byl známý pohádkář Sakari Topelius. Ani jeden z nich se však – především pro nedostatek materiálu – nepodjal díla, jehož blízké zrození tak jasnozřivě předpověděl a pro jehož vznik každý po svém připravoval půdu. Tato práce čekala až na Lönnrota.
Veřejnosti oznámil Elias Lönnrot svůj záměr již v srpnu r. 1833 v dopise Finské literární společnosti, kde navrhuje spojit v jeden celek všechny epické runy vyprávějící vždy o jednom hrdinovi a v dodatku pak uvést různočtení. To byl tedy první stupeň k vytvoření budoucího jediného celku. Samostatné eposy o záletném Lemminkainenovi a o moudrém Vainamoinenovi spolu s vienokarelskými svatebními písněmi tvoří základ takzvané Alku-Kalevala (tzn. Pra-Kalevala), vydané v roce 1833. O dva roky později vychází takzvaná Stará Kalevala (Vanha Kalevala), plným názvem Kalevala aneb Staré karelské zpěvy z dávných dob finského národa (Kalevala eli Suomen kansan muinaisuuden vanhoja Karjalan runoja).
Stará Kalevala má 32 run, 12078 veršů a je napsána takzvaným kalevalským metrem, tj. osmislabičným trochejem, přihlížejícím k zvláštnostem finského jazyka: přízvuku na první slabice, délce slabik, aliteraci a vnitřní asonanci.
Příběhy Kalevaly začínají stvořením světa a končí Kristovým narozením. Do tohoto vnějšího časového rámu je jako pestrobarevná mozaika vkládán bohatý, různorodý děj, který dílem vychází ze skutečnosti, dílem je vzat ze světa fantazie. Hlavní dějovou osou příběhů jsou vztahy dvou finských národních kmenů, Pohjolanů a Karelů, v dobách míru, kdy se kmeny navštěvují a uzavírají mezi sebou sňatky, i v době válečné, kdy bojují o kouzelný mlýnek sampo, který se v boji rozbije a spadne do moře. O slově "sampo" existuje několik teorií. Lonnrot sám podle zvukové asociace soudil, že slovo "sampo" vzniklo z ruského "sam bog" (sám bůh). Jiná, dodnes uznávaná interpretace říká, že sampo v Kalevale znamená sloup světa, který nese nebe. Nejblíže pravdě však asi bude vysvětlení, že sampo, nejcennější poklad země, mlýnek, který mele mouku, sůl a peníze, je nástroj pokojné práce zajišťující lidem jídlo a mír. Jedním z hlavních okruhů Kalevaly jsou zpěvy, ve kterých převládá motiv poznání. Popisují věci denní potřeby, oheň, pivo, různé hojivé prostředky, druhy jídel, rostlin a zvěře. A v mnoha variantách vznik železa, jeho ovládnutí, využití, ale také zneužití.
Rozpor mezi pokojným posláním železa a jeho ničivou silou se pak připomene ještě několikrát.
Hlavní hrdinové Kalevaly, symbolizující základní povahové rysy finského národa – Vainamoinen pevnost mysli a houževnatost, Ilmarinen pracovitost a přičinlivost, Lemminkainen živelnou odvahu a Kullervo temný vzdor -, jsou vylíčeni jako postavy s mnoha lidskými slabostmi a nectnostmi – pláčou, vztekají se, dělají chyby. Kalevala není hrdinský epos, je to spíš epos míru. Bojuje se tu víc slovy a kouzelnou mocí písně než mečem a kopím. A když je hrdina donucen pozvednout meč, tu mu ještě matka či jiná žena připomene, aby raději zapěl nějaké zaříkávadlo. Kalevala se vyznačuje důrazem na sílu myšlenky, na lidské vědění a poznání a na význam lidské práce v situacích, kdy jako snazší možnost se nabízí rána mečem. Realita slova, jež se prověřuje nejpřesvědčivěji právě v mezních situacích (Lemminkäinen odchází do boje s Pohjolany, Vainamoinen potřebuje slova, která by dostala loď na vodu, Vainamoinen zaříkává Joukahainena), souvisí úzce s kultem magického slova, který je dalším z charakteristických rysů Kalevaly. Chceme-li věc poznat, musíme ji pojmenovat. Známe-li její historii, její původ, získáváme nad ní moc.
Slovo nejen chránilo před zlými silami a nemocemi, ale také poučovalo, dodávalo sílu k práci, podněcovalo národní sebevědomí.
Vliv Kalevaly na další rozvoj finského slovního a literárního projevu, ale i na další oblasti kulturního, společenského a národního života, byl nesmírný. Kalevala hrála rozhodující úlohu při utváření národní identity v padesátých a šedesátých letech devatenáctého století, dala Finům jednotný literární jazyk, inspirovala a dodnes inspiruje finské výtvarné umělce, hudebníky, básníky, dramatiky: Aleksise Kiviho, Eina Leina, Jeana Sibelia, Gallena-Kallelu a jiné. A dvacátý osmý únor, zvaný dnem Kalevaly, je dodnes velkým národním svátkem.
U nás vyšlo několik překladů Kalevaly. Většinou to byly výbory či úpravy, z nichž za nejzdařilejší možno považovat adaptace pro děti a mládež. Úplný překlad Kalevaly však vyšel pouze jeden, Holečkův. Josef Holeček se naučil finsky jenom proto, aby mohl přeložit Kalevalu do češtiny. Mimořádné jazykové nadání i bohaté zkušenosti z překladů lidové poezie bulharské a jihoslovanské mu pomohly brzy proniknout do tajemství jazyka, který byl v té době ve slovanské Evropě téměř neznámý. Vytvořil dílo po stránce umělecké i jazykové zcela ekvivalentní finskému originálu, dílo nestárnoucí hodnoty a živého lesku. V předmluvě k prvnímu vydání se Holeček vyznal ze své lásky k malému národu na samém severu Evropy a svůj vztah pak dokázal ještě jednou, když vydal v letech 1905-1906 Kanteletar, výbor z finské národní lyriky.
Václav Chvátal
Napsáno v roce 1995
Sestaveno s použitím textů Jana Petra Velkoborského, Josefa Holečka a J. L. Runeberga.