Úryvky z knihy
"Pane, dejte mi cigaretu,“ řekl ten člověk a účetní Mikulášek o krok ucouvl. Tohle je totiž uznaný válečný pokřik nočních dam nebo podnikavců, kteří vás praští dlažební kostkou zabalenou v kapesníku a seberou vám hodinky.
Byla to trochu zbytečná opatrnost, protože tak brzy odpoledne se nebylo čeho obávat, ale Mikulášek
se obával ze zásady.
Obtížník byl starý, pomenší postavy, velmi fousatý a špinavý, jak už takoví dědečkové bývají. Něco mezi běžencem a Krakonošem. Říkám bývají, a ne bývali, protože takoví dědečkové byli a jsou. Mají velice rozšmajdané boty a nosívají pytel s něčím neurčitým. Pohnutky jejich činnosti nejsou dosud prozkoumány.
Z povídky Mrtvá kočka
"Svatý otče," pravil mnich, "tvá moudrost bude nám radou. Posel přišel ke bráně a přinesl divný dar ze země ďáblů."
"Mnoho věcí je podivných, je-li člověk mlád. Co obnáší dar?"
"Mrtvou kočku, svatý otče. Nevíme si rady."
"Odnes kočku do kuchyně, svatý bratře. S pokorou proměníme její tělo v pokrm, neboť nemáme viny na její smrti."
"Svatý otče," zaváhal mnnich, "kočka přišla v obalu s písmem ďáblů. Obal je potrhán, ale kočka sama je nedotčena a z jejích úst vycházejí slova v naší řeči. Význam odpovědí na dotazy, které jsme jí položili s ostatními svatými bratry, zasévá zmatek do naších srdcí a vkládá slova podivu do našich úst. Svatý otče, kočka praví . . ."
Představený zvedl pomalým, unaveným pohybem paži ve splývavém rukávu.
"Svatý bratře," pravil laskavě, "není dobře ztráceti čas, plynoucí k jiným cílům, marným mudrováním o slovech mrtvého zvířete. Nemůžeme pojísti jeho těla, neboť bychom mu zabránili říci to, co si přeje říci. Ale jdi a odnes kočku do komory, kam ukládáme porouchané modlicí mlýnky a řehtačky, které již neřehtají. Svatý bratře, při vší úctě k tvé moudrosti, jak může zajímat člověka zrozeného z člověka, který byl opět synem člověkovým, jak ho může, pravím, zajímat cosi, co pochází z mysli a úst mrtvé kočky?"
Žurnalista neměl kočky rád. Ani živé, ani mrtvé. Kdo nemá rád živé kočky, je jistě nejméně nakloněn projevovat jim úctu po smrti. Mezi mrtvou kočkou a mrtvým člověkem je přece jen rozdíl.
"Kdo tě sem hodil, mrcho," otázal se nepietně.
"Nevíš," řekla kočka, "neřekl mi jméno."
Její poloha se přitom nezměnila a huba se jen málo pootevírala zvukem slov. Hlas měla slabý. Trochu chraptivý, ale ne takový, jaký bychom si představovali kočičí hlas.
Žurnalista stáhl rukavici a zapálil si cigaretu. Pak rozsvítil všechny žárovky, rozsvítil i na chodbě a otevřel odtamtud dveře do pokoje, aby co nejvíce světla padalo na stůl s kočkou. Nakonec se opřel oběma rukama o hranu stolní desky a mhouře oči proti kouři cigarety, naklonil se nad nehybné tělo.
"Určitě," řekl, a řekl to nahlas, protože každý mluví nahlas, když si není sebou docela jist. "Teď začneš pozvolna mizet, počínajíc ocasem a končíc šklebem, takže nakonec zůstane jen škleb bez kočky, a pak přijde Zajíc a Kloboučník a budou cpát Plcha do čajové konvice. Tak je to v literatuře. a teď bych chtěl jenom vědět, jestli mi to už zůstane, nebo jestli se s tím ještě dá něco dělat."
"To nevíš," řekla kočka. "Nebyla jsi přítomna, když to vzniklo."
Žurnalista měl potřebu učinit ráznou výzvu, dát nějaký rozkaz, třeba ruce vzhůru nebo vylezte z té kočky, ale nic mu nenapadalo.
"Tohle nejde," argumentoval trochu naivně, "tohle se nedělá!"
Kočka nic. Mlčela, černá a nehybná.
"Řekni šestnáct," vyzval žurnalista kočku.
"Šestnáct," řekla kočka.
"Osmadvacet a půl."
"Osmadvacet a půl."
"Akumulace kapitálu."
"Akumulace kapitálu," řekla kočka, aniž hnula brvou.
Žurnalista už nevěděl, jak dál. Nebyl si jist, jestli tohle už někde nečetl.
"Nechceš mlíčko?" zeptal se, aby to zamluvil. Aniž si to uvědomoval, začínal se chovat ke kočce podobně, jako by se za obdobné situace choval k člověku. Živé kočce by mléko nenabídl.
"Nechceš nic," řekla kočka. "Já mrtvá. Jako taková nežereš."
"Mrtví nemluví," polemizoval žurnalista. Podstata jevu ho udivovala o to více než jazykové nesrovnalosti.
"Prý,"řekla kočka. "Nevíš o tom nic přesného."
"Jak to, že nevím," urazil se žurnalista, protože si zakládal na svém světonázoru.
"Já nevíš," vysvětlila kočka.
"Proč to všechno děláš?" ptal se večer doma Plivníka.
Plivník se nad takovou neznalostí podivil a vysvětlil, že slouží tomu, kdo ho vyseděl, což je pro něho jako pro Plivníka samozřejmé. Zejména dbá, aby jeho majitel zbohatl. Je-li majitel řemeslníkem, pracuje Plivník za něj, je-li obchodníkem, nosí mu zboží a do pokladny peníze, je-li důstojníkem, Plivník za něj huláká, kdežto je-li úředníkem, podpírá mu v pracovní době hlavu, aby se neudeřil o stůl.
Dlaždič Houska si přál vědět, zda by mu Plivník nemohl rovnou nosit peníze. Plivník to však odmítl s odůvodněním, že Houska by byl zavřen a on, Plivník, by za něj musel chrastit řetězem.
Další dotaz, v čem spočívá Plivníkova spolupráce, je-li jeho držitelem lehká žena, Plivník nezodpověděl. Houska si to vyložil ve zlém, protože se domníval, že se nad něj Plivník vyvyšuje, a celý večer už na něj nepromluvil.