• Obsah díla
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)
• Úryvky (0)

Obsah: Večerní písně

„Svět zná jen naše zpěvy, však co nás k zpěvu pohnulo - to žádný v světě neví, " posteskl si V. Hálek ve své první básnické knížce. O motivech vzniku této nejúspěšnější sbírky šedesátých let však to podstatné víme. Mladičký student touží po vavřínech uměleckých a odmítl přání ro­dičů, aby se stal knězem. Jako domácí učitel zámožné Do­rotky Horáčkové prožívá velkou lásku, zprvu v obavách a nejistotě, ale posléze šťastně naplněnou. Můžeme sou­hlasit s jeho veršem: „Ba, kdo v svém srdci lásku má, ne­divte se, že zpívá. "
Sbírka je radostnou odezvou autorova citového opojení. Jeho představa lásky je romanticky ideální. Je něčím bož­ským, nebeským, andělským. A jaké štěstí, může-li milu­jící muž svou lásku oslavit písní! Láska a píseň jsou bás­níkovi sestrami v nebi zrozenými. Vznešená je proto i jeho představa básníka jako pěvce. Přitom ozvučnicí srdce a symbolem ideální harmonie je mu s Rousseauem pří­roda.
Několik Večerních písní čteme už spolu s verši Nerudovými v almanachu Máj z roku 1858. Oba přátelé vědomě navázali na odkaz K. H. Máchy. Ale každý po svém. Ne­ruda v Hřbitovním kvítí víc na méně líbivé, odbojné a chmurné myšlenky Máje, Hálek na motivy čtenářsky nejvděčnější. Společná je náladová podmanivost pozdních večerů s přírodou znějící láskou hned v souzvuku, hned v protikladu se štěstím i s bolestí srdce. Spřízněná je místy i hudebnost a melodická fonetika Hálkových veršů.
Léta šedesátá minulého století jsou dobou úspěšného národního rozvoje. Hálkův optimismus je vítán, jeho verše se opisují, deklamují, píší do památníků. A nejenom pro sladkobolné téma milostné. Čtenářsky vděčný je zpěvný, hravý písňový tón slok, cit pro melodii české řeči, něžný, místy až truvérský milostný verš, zdobený se zálibou množstvím zdrobnělin (hvězdičky, lístky, ptáčci, kvítky s kalíšky... ), prostota písně usnadňuje zapamatování (ovšem časem i parodování).
Pět písní, které opěvují význam básníka jako národního proroka a věštce, šťastně zhudebnil Bedřich Smetana k oslavě poslání umění v národě (Kdo v zlaté struny za­hrát zná, Nekamenujte proroky).