• Obsah díla
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)
• Úryvky (0)

Obsah: Válečná tetralogie

Čtyři sbírky obsahující verše z let 1908-1918 tvoří vrchol Dykova uměleckého díla.
156 básní (včetně několika překladů politické lyriky), komponovaných do 3 oddílů, mapuje Dykovu předválečnou a válečnou zkušenost a koncentrovaně svědčí o růstu společenského uvědomění jak autora, tak i českého národa.
Lehké a těžké kroky vypovídají ve čtyřech oddílech (V kraji, kde je zima, Hory i údolí, Před katastrofami, V bouři) o básníkově deziluzi z předválečné politické situace („Zlý úsměv přešlou nenávist / podzimní vítr dnes mi vrací." - Ze stromů padá...), ale i o jeho touze po změně ("Svým smutkem rostu..." - Chvíle). Poslední oddíl V bouři, obsahující verše vzniklé od srpna 1914 do jara 1915, však už je, řečeno slovy básníkovými, knihou nadějí. Válku básník z hlediska zmaru lidských hodnot sice odsuzuje (Jiná píseň, Dětské nokturno, Tenkrát), zároveň si však uvědomuje, že je východiskem ze zoufalého postavení: „Padnu-li, umru-li, však já se spokojím / Návratu nečekám, smrti se nebojím / Staroby bojím se více." (Loučení). Zvoláním „Včerejší život nelze znovu žiti!" (V mrtvé zátoce III) sbírka končí.
Úvodní oddíl sbírky Anebo, nazvaný Předehry, obsahuje ještě verše z doby předválečné a je prosycen skepsí. V druhém oddílu Promenády Diogenovy sílí autorův kritický po­hled na charakter národa a jinotajně vyjadřuje úzkost z nedostatku vlastní statečnosti (Schlemihl III). Teprve závěrečný oddíl, shodně nazvaný jako celá sbírka, je překonáním sklíčenosti a hořkosti a jednoznačným vyjádřením víry v národní osvobození. Přítomnost a pohled dopředu jsou pro básníka určující (Anebo, Ztracená iluze). Stává se účastníkem kolektivního zápasu za lepší příští (Odpověď neznámému) a nakonec i jeho tribunem (Cestou podél potoka).
Sbírka Okna, vyšlá až po válce, má deníkový charakter. Ve třech oddílech (Předehry, Praha, policejní věznice, Vídeň, posádkové vězení) zachytil básník dojmy a reflexe z několikerého válečného věznění. Vedle náladových momentek (Nénie na mrtvého vrabce, Husím pochodem, Nokturno) se s větší intenzitou uplatňují naléhavé básně programového vlastenectví (Okno, Oheň, Země mluví), z nichž poslední se stala téměř národní hymnou.
Závěrečná sbírka Poslední rok, shrnující verše z posledních dvou válečných let, má jen dva oddíly. První - Tisíc a jedna noc v kriminále - líčí v havlíčkovském duchu a stylu vězeňské dojmy. Druhý oddíl obsahuje básně bojovně polemického charakteru, vyjadřující vidinu blížícího se vítězství a jistotu budoucí svobody (Proslov, Písnička o osmačtyřicátém, Zpěv noci 1. května 1918). Spontánní radost ze získané samostatnosti je spojena s programovým vědomím společenské odpovědnosti: Kokardy, jásot, na praporu prapor. / Srdce se až až rozletí / Jak je to krásné, překonati zápor / a býti, vésti, stavětí.... / Poslyšte výkřik z básníkova hrdla. / Boj teprve nám nastává (Píseň noci 29. října).
Dobová popularita i trvalá hodnota Válečné tetralogie je důsledkem formální vytříbenosti Dykovy poezie. Básníkův smysl pro dramatičnost se uplatňuje v kompozici sbírek a jednotlivých básní, ve využití dialogu, v myšlenkové gradaci, v mistrovství pointy, ve využití různých řečových vrstev. Vynalézavý rým, různé druhy opakování, práce s kontrasty (zejména využití antonym) jsou dalšími osobitými prostředky Dykovy poezie, která tu dosahuje svého vrcholu.