• Obsah díla
• Komentáře (1)
• Hodnocení (3)
• Úryvky (0)

Obsah: Slezské písně

Jádro sbírky (54 básní) vzniklo v letech 1899-1900, kdy byly zaslány do Herbenova času, v němž byla řada z nich pod několika pseudonymy postupně otištěna. V r. 1903 vyšlo časopisecky jako příloha Času Slezské číslo Besed času s 21 básněmi a vzápětí jeho knižní podoba o 31 básních. V r. 1909 byla sbírka vydána pod názvem Slezské písně.
Těžiště sbírky tvoří básně spontánně vyvřelého vzdoru proti národnostnímu a sociálnímu útlaku ve Slezsku na konci minulého století. Na základě vlastních zkušeností, získaných v dětství a mládí pobytem ve Slezsku, básník mnohotvárným způsobem vyjadřuje zjitřený individuální i společenský protest, činí tak formou balady (Kantor Halfar, Maryčka Magdonova), zejména však dvojí základní
autostylizací lyrického hrdiny, V řadě básní pateticky promlouvá chraplavým hlasem lidového barda jako mluvčí či ztělesnění zástupů (Já I, II, III, Ty a já, Kdo na moje místo, Ostrava, Horník, Škaredý zjev, 70 000, Oni a my, Osud, Michalkovice, Leonidas, Vrbice), v jiných prochází jako prostý poutník křížem krážem těžce zkoušeným krajem a nevzrušeně referuje o zážitku či události spojené s oním místem (Plumlov I, II, Ptení, Papírový Mojšl, Ondráš, Návrat, Setkání, Koniklec, Blendovice, Tošonovice, Dvě dědiny, Ligotka Kameralna, Žermanice, Chycený drozd, Rybníky, Za Paskovem, Z Ostravy do Těšína, Hrabyň, Hučín, Krásné pole). Tón této výpovědi je zpravidla nostalgický a souzní leckdy i s intimní milostnou zkušeností (Jen jedenkrát, Motýl, Labutinka).
Obojí, na první pohled zcela protikladné pojetí básníkovy autostylizace - pateticky titánské a střízlivě komentátorské — vyplývá z dobové literární situace a odpovídá dvěma tehdejším základním básnickým směřováním české literatury - symbolistnímu a realistickému. Bezručova jedinečnost je v neopakovatelné osobitosti, zanícenosti a prožitku, v monumentální i strohé obraznosti, v převažujícím daktylském metru i ve využití nářečních prvků v původní podobě básní.