• Obsah díla
• Komentáře (0)
• Hodnocení (4)
• Úryvky (0)

Obsah: Reportáž psaná na oprátce

Světově proslulá kniha přeložená do více než 90 jazyků. Fučík ji napsal tajně během několika měsíců ve vězení gestapa na Pankráci na jaře 1943. Rukopis dokonale promyšleného textu na 167 lístcích s minimem škrtů tajně z vězení pronesl dozorce Kolínský.
Reportáž je členěna do osmi kapitol. Předznamenává ji krátký výstižný popis tzv. biografu - čekárny, kterou museli projít všichni vězni předvedení k výslechu.
Krátké, sevřené, dramatičností nabité kapitoly popisují Fučíkovo zatčení (I - Čtyřiadvacet hodin), průběh dne ve vězení (II - Umírání), atmosféru života cely (III - Cela 267), momentky z výslechů i útržky z pochodů na vězeňském dvoře (IV - Čtyřstovka). Velkou pozornost věnuje autor charakteristikám spoluvězňů, dozorců i vyšetřovatelů (V, VII - Postavy a figurky). S maximální úsporností, s citem pro ozvláštňující detail črtá především portréty přátel (Jelínkovi, Vysušilovi, Lída, táta Skořepa, „Kolín"). Jako figurky označuje postavy dozorců a vyšetřovatelů. Vyhmátne jejich charakteristický rys a směřuje k jednoznačnému hodnocení (např. komisař Böhm, vyšetřovatel Zander, dozorce „To" - Withan).
Zřetelnost autorova uměleckého záměru vyplývá i z konfrontačního řazení jednotlivých pasáží (od napětí k prodlevě, od dramatismu výslechu k úsměvné vzpomínce či odlehčující epizodě, od strohé přímé charakteristiky k vyprávěcímu tónu).
Autentičnost a dokumentárnost reportáže umocňuje její stránku filozofickou, hluboký humanismus a optimismus, který knihou prostupuje a činí z ní dílo mimořádné společenské hodnoty.
Úplný text vyšel až v r. 1994 a 1995, neboť předtím z ideologických a zčásti i osobních důvodů kniha vycházela bez části závěru a s několika formulačními zkresleními (šlo asi o 2 % textu). Obsahem dříve neuveřejňované části je konstatování, že po sedmi týdnech mlčení Fučík promluvil a sehrál s vyšetřovateli hru, jíž je uváděl na falešnou stopu, aby nacisté „zapomněli na Neumanny, Halase, Olbrachty" a další intelektuály. „Divadelní" závěr Reportáže je mj. i završením celoživotního autorova vztahu k tomuto uměni. Kritické vydání knihy z r. 1995 se zevrubnými komentáři a obrazovou dokumentací jednoznačně po několikaletých objektivních technických i historiografických zkoumáních potvrzuje autentičnost textu a vyvrací smyšlenky, které se kolem Reportáže v uplynulých letech nakupily.