• Obsah díla
• Komentáře (0)
• Hodnocení (1)
• Úryvky (0)

Obsah: Měděný jezdec(Petěrburská povídka)

Puškinova „petěrburská povídka“ Měděný jezdec byla napsaná v roce 1833, avšak vydání se dočkala až po básníkově smrti v roce 1837. Je v ní vylíčen tragický osud bezvýznamného človíčka Jevgenije na pozadí ničivé povodně, která postihla Petrohrad v listopadu 1824. Poéma se skládá z prologu a dvou částí a je psána rýmovaným čtyřstopým jambem, nepravidelně střídaným s neúplným jambem pětistopým.
    V prologu Puškin oslavuje Petra Velikého a vyznává se z lásky k Petrohradu, dílu Petrovu.
    Na začátku první části nás Puškin seznámí s hrdinou a učiní to svým typickým způsobem, a to tak, že v dosti dlouhé odbočce sám vstoupí do textu, zdůrazní tak své autorství a tím pádem i literárnost svého díla, aby posléze navázal na stejném místě, kde přestal („Jevgenij mladý přišel domů…/ Tím jménem svého hrdinu / nazývat budem. Dobře zní, / mé pero dávné přátelství / má k němu. Příjmí třeba není / nám dnes k tomuto vyprávění, / ač kdysi třeba slávy stín / i je kryl, možná kdysi znával / je i sám starý Karamzin / a vroucně o něm vykládával. / Však na ně zapomněl náš věk / už dávno. Neznámý náš rek / v Kolomně bydlí, slouží kdesi, / známých se straní, nepřeje si / znát slavné předky, ani let / těch dávných zim a dávných let. / Tak domů přišel náš Jevgenij“ ). Jevgenij sní o skromném a poklidném životě se svou milou Parašou, jež spolu s matkou obývá  prostý domek v zálivu. Po ránu však přijde povodeň („Vod útok! Zteč! Teď, u sta hromů! , / vlny už lezou v okna domů. / Snesených člunů kormidlo / se o zeď tře a drtí sklo. / Baráků trosky, komín, trámy, / boudy s mokrými plachetkami, / stržené mosty, okříny, / zbožíčko bledé chudiny / i rakve vyplavené z hrobů / ulicí krouží s povodní. / Lid trne – soud hle! poslední! / Stůl, střechu vzala v jednu dobu / veliká voda! “), proti níž je bezmocný i car („Kde mluví Bůh, car mlčet musí“). Jevgenij sleduje pohromu a v duši se obává o Parašu.
    Ve druhé části voda opadne a život běží zase po staré koleji, což Puškin bravurně ironizuje („Úředník / do služby chvátá. Kramář vnik / do sklepa, vyčerpává vodu / a zboží suší, počítá, / co vzala Něva rozlitá / a jak si vynahradí škodu / na bližních. “). Jevgenij zjistí, že domek jeho milované odnesla voda a Paraša s matkou zahynuly, a pomátne se z toho. Bloudí po Petrohradě, schází a nakonec zemře. Ještě předtím ale narazí na monumentální Falconetovu jezdeckou sochu Petra Velikého, obviní zakladatele města ze svého neštěstí a zdá se mu, že socha obživla a že ho pronásleduje („Kamkoli pádí ulic spletí / po Petrohradě mlčícím, / Měděný jezdec za ním letí / na koni břeskně zvonícím. “).
    Petr, respektive jeho socha, se tak stává symbolem státní moci, která nebere ohledy na osud jednotlivce. Ta stejná státní moc je ovšem podřízená rozmarům přírody.