• Obsah díla
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)
• Úryvky (0)

Obsah: Město zaslíbených

Experiment je experiment. To je asi vše, co mohu o románu bratrů Strugackých říci, abych nic neprozradil a zároveň řekl naprosto vše.
S románem se dostáváme do světa jistého blíže nevysvětleného pokusu, experimentu. Lidé ze Země mají možnost odejít do města, jehož tvůrci se snaží vytvořit "lepší" společnost. Hlavní hrdina Andrej Voronin se sem dostal také a začíná se příběh o lidech.
Příběh je relativně zajímavý, dokáže vás zatáhnout do děje. Šest částí vypráví o životě Andreje ve městě, ze kterého není návratu, o skutcích lidí a o experimentu.
Lidé příchází do Města z mnoha různých důvodů. Buď chtějí opustit minulost na Zemi, chtějí si polepšit nebo touží po neznámém a po změně. Ve městě si jsou všichni rovní, všichni mají stejné možnosti a je jen na každém, aby toho využil. Podmínkou je často měnit zaměstnání, když to tzv. Kurátoři přikážou a pracovat pro blaho společnosti, pro blaho města.
Andrej je na začátku příběhu asanátorem, pak se z něj stává vyšetřovatel, šéfredaktor a nakonec pan poradce. Smysl románu bychom měli objevit v posledních dvou částích, ale mě se to snad ani nepovedlo.
Hluboké filozofické úvahy vás vtáhnou, bratři Strugačtí jsou v tomhle špička. Do města "začali" lidé přicházet po Druhé světové válce. Mnoho lidí je jí poznamenáno, stejně jako různými režimy, které se po válce dostaly k moci. Všichni se tedy snaží žít, tak jak mohou a snaží se ignorovat různá překvapení města, protože experiment je experiment. To, že se na ulici náhle objeví mraky paviánů, je docela normální. To, že slunce prostě v osm hodin večer zhasne je přírodní zákon. V románu ani nejde o děj, jde spíš o lidskou duši, o člověka samotného. Autoři dokonale popisují pocity lidí, jejich (h)různé uvažování a různé psychiky.
Jako asanátor si Andrej žil celkem spokojeně. Seznámil se s dalšími hrdiny a postavami románu. S Fritzem, bývalým německým důstojníkem, který nakonec udělá státní (městský) převrat a převezme moc. S Icikem, člověkem, který si z ničeho nic nedělá a má vždycky zajímavé názory. Se Selmou, prostititkou, která dá každému, ale Andreje miluje. Poznáme uvažování různých národů.
Člověku toto dílo připomene Komenského Labyrint světa a Ráj srdce nebo snad Dantovo peklo. Ovšem překvapení, které Vás čeká na konci, je jen pro silnější povahy.
Jazyk a styl je kapitola sama o sobě. Je to dokonalé, jedná se o jednu z posledních věcí, kterou tandem bratrů Strugackých napsal, takže už měli docela dost zkušeností z psaní předchozích děl. Román Město zaslíbených je poměrně náročná četba, pokud mluvíme o hlubších politicko-filozofických kontextech. Samotná četba je snadná, ale člověk musí dávat opravdu pozor, aby pochopil smysl a různé narážky. Od čtenáře se také očekává, aby měl jistý historický přehled.
Nejvíc mě fascinovalo podání vyprávění a styl. Takhle by asi autor, který píše sám nemohl psát. Je to dost nejasná formulace, tak se ji pokusím vysvětlit.
Nacházíme zde normální dialogy. Pak se v knize objevují myšlenkové procesy hlavního hrdiny, jak je vidí on, ale popsané třetí osobou, jako když to, co si myslí popisuje úplně někdo jiný a nakonec jsou zde samotné myšlenky Andreje v první osobě. Dohromady je to naprosto fascinující četba. Obyčejní autoři, kteří píšou sami si mohou dovolit maximálně smíchat dialogy a přemýšlení hlavního hrdiny a přesto jejich dialogy nebudou tak dokonalé. Většinou používají dva z uvedených způsobů, ale bratři Strugačtí si mohli dovolit použít všechno dohromady. Při psaní mohli používat rozhovory reálné, které vedli mezi sebou. Jeden mohl vyjadřovat myšlenky hlavního hrdiny a druhý se na ně pak dívat s odstupem a popisovat pocity a nálady hrdinů. Tak to tedy vidím já.
Nevím, jestli Vám knihu vřele doporučím, kdo ji zvládne přečíst se obohatí o rozporuplný zážitek a otevřou se mu nové obzory. Čtenář získá nový pohled na sebe samotného, protože začne uvažovat o věcech jinak. Bude přemýšlet, jak by jednal sám a uvědomí si, že drsné scény popsané v knize jsou vlastně všední realita světa, kterou se před sebou snažíme skrýt.
Já osobně se přiznám, že mi smysl experimentu unikl, že jsem nepochopil (nebo se neodvážil pochopit) samotný závěr, ale musím uznat, že tato kniha se asi stala moji oblíbenou, už kvůli těm rozporuplným pocitům, které ve mě vyvolala.
"Pomalu, Piňdo, pomalu, žádnej kvalt…" Andrej zařval ze všech sil a teplá hustá kašovitá látka mu zaplnila ústa. Zalkl se a začal zvracet.
Pak byl v místnosti sám. Ohromný závěs na okně byl shrnutý stranou, otevřeným oknem pronikal dovnitř chladný vlhký vzduch a z dálky sem doléhal nějaký křik. Andrej se z námahou zvedl na všechny čtyři a posunul se podél zdi. Snažil se dostat ke dveřím. Pryč odsud…
Na chodbě začal znovu zvracet. Vyčerpalo ho to tak, že chvíli znovu bezmocně ležel na podlaze. Pak se pokusil vstát. Je mi hrozně špatně, opakoval si, hrozně špatně…
Sedl si a ohmatal si obličej. Byl vlhký a lepkavý. A tu si Andrej uvědomil, že vidí jen jedním okem. Bolela ho žebra, špatně se mu dýchalo. Bolely ho čelisti - a ze všeho nejvíc ho teď bolelo v podbřišku. Rozplakal se: Hajzl Piňda! Zmrzačil mě!