• Obsah díla
• Komentáře (0)
• Hodnocení (1)
• Úryvky (0)

Obsah: Vlny ztišují vítr

Trilogie o Maximu Kammererovi provází autory patnáct let: Obydlený ostrov (Obitajemyj ostrov) vyšel v roce 1970, poslední část Vlny ztišují vítr v roce 1985. V životě hlavního hrdiny uběhlo ještě víc času. S Kammererem, tehdy ještě chlapcem, jsme se seznámili na vzdálené planetě Sarakš, když se jako zapálený mladík rozhodl bez váhání zamíchat do místních záležitostí. A loučíme se se starým mužem, který hodně prožil a viděl a rozhodl se, že sepíše paměti. Za sedmdesát let mnoho promyslel, nabral životní zkušenosti a moudrost a svět Poledne jako by dospíval spolu s ním.
Připomeňme si, jak se dostal chlapec na planetu Sarakš. Rozhodl se, že se bude s batohem na zádech toulat po horách a po lesích. Odvaha, rozhodnost, čestnost a poctivost úmyslů - to všechno do Maxima vložila společnost, která ho vychovala. Jedinou věc mu tehdy ještě nemohla poskytnout - zkušenost, ale to je, jak se říká, věc, která se dostaví časem. Maxim navíc podle měřítek dvacátého století (společnost na Sarakši se našemu dnešku příliš nevzdalovala) je skutečný nadčlověk: vidí ve tmě, snáší radioaktivitu, střely ho nezabíjejí... V umírajícím, zuboženém světě na Sarakši mohl takový člověk skutečně převrátit všechno vzhůru nohama. A také by jej převrátil, kdyby ho včas nezastavil Rudolf Sikorski, pracovník Galaktické bezpečnosti, který už dlouhá léta spolu s kolegy zachraňoval tuto hynoucí planetu. Maxim v Obydleném ostrově se rychle rozhodoval, rychle jednal, s jeho ušlechtilým zápalem nemůžeme necítit. Jediným jeho "nedostatkem" bylo mládí, které si těžko zvyká na myšlenku, že historii nedělá pouhé ušlechtilé nadšení. Maxim prostě nemohl předvídat všechny důsledky svého "útoku kavalérie" na cizí dějiny. Rudolf Sikorski se mu musel postavit do cesty, aby zchladil žár zeleného mladíčka, aby ho naučil doopravdy pracovat, místo aby jen konal "hrdinské činy".
Na stránkách Obydleného ostrova ještě nezaznělo spovo progresor, objeví se až v Broukovi v mraveništi (Žuk v muravejnike, 1979), ale nad podstatou progresorství se čtenáři poprvé zamysleli zřejmě v Obydleném ostrově. Dlouhá, vyčerpávající, nezištná - a navíc téměř vždy nevděčná práce, to je tedy vměšování do cizího života, do cizí historie. V závěrečné části trilogie slyšíme, že uplynulo sedmdesát let od Maximových eskapád a práce na Sarakši stále pokračuje a k ukončení má zřejmě daleko. Kolik času bude ještě třeba?
Co je to tedy - svědectví o bezmocnosti Maximových kolegů progresorů? Copak je principiálně nemožné poskytnout pomoc obyvatelstvu jiné planety, aby se zbavilo sociální bídy, postavilo se na nohy a mohlo se v plné míře považovat za lidstvo? Autoři spíš odvážně vyzývají, abychom si jednou provždy uvědomili, že jakékoliv vměšování, "pomoc pokroku" v jiném, cizím, ne úplně pochopeném světě představuje proces trvající desetiletí, ne-li staletí. Proces, který vyžaduje úmornou práci stovek lidí, pomalé, obtížné prodírání kupředu, při němž je třeba opatrně připravovat a ověřovat každý krok.
V Obydleném ostrově je Maximovi všechno jasné: udělá to a to, a obyvatelé planety budou nadšeně vítat "osvoboditele". A jakmile skončí oslavy, začnou s elánem budovat nový život. Maximův "ostrov" chlapečka rychle zocelil, a co v jeho vědomí opracovat nestačil, vzal na sebe Sikorski. Byl starší, moudřejší a měl navíc sociální a historickou zkušenost. Je zapojendo činnosti, která vnějškově není ani pro něho samotného přitažlivá a na svých bedrech nese jakoby náklad budoucích desetiletí stejně vyčerpávající práce, již zatím může jen tušit. Doba snění a opojení vlastní všemocností pro mladého Maxima nenávratně skončila, na Sarakši skončilo jeho mládí. Pouze jeho nebo mládí celého světa Poledne.
V próze Brouk v mraveništi se znovu setkáváme se známou dvojicí. Maxim je zralý čtyřicátník, má za sebou už i solidní zkušenost profesionálního pracovníka Komkonu-2. Jeho šéf Sikorski je už stařec. Je to důležitý detail, který pomáhá autorům, aby ponechali otázku hodnocení odvíjejících se tragických událostí otevřenou. Strugačtí záměrně vybudovali syžet tak, aby každý krok Sikorského bylo možné se stejnou oprávněností hodnotit jak v jeho prospěch, tak i proti němu. analogicky dvojznačné jsou i signály rozhozené obratně po textu - detaily, vysvětlivky, epizody. Čtenář, který je přesvědčen o vině Sikorského, si přečte tyto signály jako důkazy "stařeckého marasmu" šéfa Komkonu-2 nebo jako důkazy toho, že nevydržel tlak odpovědnosti, že se morálně zlomil. Tytéž "signály" si však přečtou i obhájci Sikorského, najdou tu nemálo argumentů, že špatný odhad důsledků v případě s hypotetickou supercivilizací Poutníků vede téměř vždy k tragickým koncům. Lev Abalkin jedná v závěru ne jako člověk a nezaregistruje pomocnou ruku Sikorského, nabídnutou v poslední chvíli už čistě lidsky, bez instrukcí a mimo plán operace.
Pro spisovatele byl důležitý konflikt mezi povinností a svědomím, který je tíživější tím, že pro Sikorského jsou tyto dva pojmy identické: na jeho bedrech spočívá odpovědnost za bezpečnost lidí na Zemi a bez nich by se o žádné lidskosti už nedalo mluvit.
Autorské upozornění na věk Sikorského nikoho podle mého nemůže zmýlit. Čtenáři, seznámení se světem Poledne, jsou a priori přesvědčeni o nenahraditelnosti Sikorského na místě velitele Komkonu-2. Ve společnosti popsané Strugackými musí být na odpovědné a nevděčné místo postaven jenom ten, kdo je zvládne nejlépe ze všech, kdo přijde na nejoptimálnější řešení a kdo nezačne jednat, dokud nepromyslí všechno do nejmenších podrobností. A když se rozhodne, neodmítne hodnotit sám sebe nejpřísněji ze všech.
Prohlásit, že úkoly pracovníků Komkonu-2 jsou obtížné, neznamená nic. Posláním této organizace je ochraňovat klid třiceti miliard pozemšťanů před možnými útoky z vesmíru, a proto musí její zaměstnanci pracovat doslova v nelidských podmínkách. Nikdo totiž vlastně neví, jaká překvapení lze očekávat od Neznáma skrytého v kosmu. Tajemný supercivilizace Poutníků, o níž se dovídáme z útržkovitých informací v celém cyklu, nemusí být přece ani přátelská, ani nepřátelská. Prostě cizí... Poutníci nejsou možná ani humanoidi a sotva se kdy podaří objasnit, co chtějí od pozemšťanů. Když se v Broukovi v mraveništi dovídáme o "kosmických nalezencích" (Lev Abalkin je jeden z nich), vychází najevo, že obavy jsou oprávněné. Pozemská civilizace byla mimo svou vůli zavlečena do neznámého experimentu, a kdo může zaručit, že jeho důsledky nebudou pro ni osudové?
Proto je potřebný Komkon-2 a proto Rudolf Sikorski nese po čtyřicet let na svých bedrech tíhu nelidské odpovědnosti. Jakmile byl skrytý program vložený Poutníky do Abalkina spuštěn, nemá Sikorski už čas na rozmýšlení. Je nucen jednat a jednat najisto. Nejjednodušší je Sikorského jednoznačně odsoudit a připomenout si trýznivou otázku Dostojevského: může být šťastná budoucnost postavena na krvi jednoho nevinně zabitého dítěte? Jenže Strugačtí neukazují abstraktní filozofický problém vzájemného vztahu cíle a prostředků, ale individuální lidské drama. Celá situace je vyvstavěna tak, že zkoušku lidskosti neprodělává jen Sikorski, ale svět Poledne vůbec. Co je to za šťastnou budoucnost, kde lidé trpí takovými duševními mukami, kde musí být obětován člověk, aby bylo zachráněno lidstvo? ! Strugačtí se odpovědi nevyhýbají, ale zároveň neodpovídají ani zjednodušeně. Přece jen zřejmě ve svůj jasný svět věří a svou vírou nakazili i čtenáře. Budoucnost podle Strugackých si přese všechno zasloužila právo na přívlastek šťastná. Nikoli utopicky bezstarostná, ale šťastná. Bezstarostnost je přece jen úděl bohů; lidé nemohou žít bez dramat a tragédií, nemohou se vyhnout kruté volbě. Sám život si diktuje, aby člověk platil za zvědavost za touhu poznávat a pronikat do Neznáma.
Co když ti, kdo zanechali na vzdálené planetě inkubátor s "nalezenci", chtěli právě vyzkoušet stupeň lidské zvědavosti? A což vzájemný poměr této zvědavosti s morálkou a s moudrostí, která by se měla projevit ve správném odhadu důsledků? Nikoli náhodou se v závěru Brouka v mraveništi objevil Gorbovskij, který zformuloval přesné a odvážné hodnocení událostí: ve chvíli, kdy lidé ochutnali jablko poznání, sami vlastně spustili program budoucích testů morálky a lidskosti a vzali na sebe morální odpovědnost za všechno, co bude následovat...
Štěstí tohoto světa, budoucnosti "podle Strugackých", nespočívá v umělé izolaci před jakýmikoliv problémy, před "věčnými otázkami" bytí a před často neřešitelnými etickými hádankami, na jejichž zadávání jsou Strugačtí mistři. O takovém štěstí může snít měšťák. Pro lidi žijící ve světě Poledne spočívá štěstí a zároveň i spolehlivá záruka budoucnosti v možnosti trvalého prověřování sebe sama v lidskosti.
To znamená: přijímat rozhodnutí, když to diktují okolnosti, dělat chyby, a to také znamená soudit se za ně co nejpřísnějším metrem, neomlouvat je "objektivními podmínkami", ale učit se na nich a usilovat o to, aby se neopakovaly. A to ještě neznamená: jednou provždy se vzdát škodlivé, člověka nedůstojné iluze, že lze žít bez problémů.
 V Broukovi v mraveništi vidíme očima Maxima Kammerera pouze události čtyř osudných dnů, jimž - a také předešlým čtyřiceti letům - se ještě dostane od něho zhodnocení. Zato se Sikorským se tu loučíme navždy. Došel až na hranice lidských možností. Finále Brouka v mraveništi představuje v jistém smyslu kritický práh progresorství vůbec. Události přece lze interpretovat jako "progresorskou činnost hypotetických Poutníků v soustavě lidstva" (tato věta zazněla později v závěrečné části trilogie) a pak bude hodnocení jednoznačné.
Ovšem nutný byl zřejmě i tragický příběh Lva Abalkina, i Sikorského dilemata, aby lidstvo opojené technikou všemohoucností provedlo přísnou revizi svých představ o morálce a lidskosti. Přinejmenším jsme vůbec nemuseli pochybovat, že Maxim si z prožitých událostí vezme poučení. A to znamenalo, že po Broukovi v mraveništi jsme oprávněně mohli očekávat od Strugackých návrat do světa Poledne a nové setkání s Kammererem.
K tomuto setkání právě došlo. Pokusme se nahlédnout do novely Vlny ztišují vítr z hlediska předešlých úvah. V první řadě si musíme analyzovat, jak se změnil Maxim a spolu s ním celý svět Poledne.
Maxim je nyní člověk, který skutečně hodně prožil a mnoho věcí si ujasnil. Zatímco v Obydleném ostrově byla jeho volba přece jen volbou nezkušeného mladíka a v Broukovi v mraveništi byl pod tlakem okolností zbaven možnosti volit a pouze přihlížel tragédii Lva Abalkina a Sikorského, v posledním díle musí volit sám. Ostatně spolu s celou společností. Dokonce ani jeho spolupracovník Tpivo Glumov se volbě nevyhnul a volil zcela neočekávaně, čímž Maxima zasáhl přímo do srdce. Celá společnost je nucena volit, protože se jako celek ocitla na rozcestí.
Nebezpečí nepřišlo z hvězd, ale přikradlo se neočekávaně "zevnitř", dozrálo tady, na Zemi ... Když ponecháme stranou veškeré detaily, kterých je až příliš mnoho na to, aby nás nedonutily zbystřit pozornost, zbývá hlavní problém: co dělat s tou částí lidstva, u níž se vlastně znovu rozběhl dávno zastavený evoluční mechanismus a která se před očima ohromeného Maxima a jeho kolegů proměňuje... V koho? Nebo v co?
Je však jisté, že v něco nelidského, možná jsou lepší než lidé, možná horší, ale v každém případě to nejsou už lidé. Jsou to lidenové, další stupeň vývoje rozumu na planetě.
Kvalitativní skok ve vývoji však neprodělali všichni pozemšťané, což vnáší do konfliktu napětí. Příliš dlouho jsme si na svět Poledne zvykali jako na svět komunistické budoucnosti, na svět stejných možností, a tady se najednou před Maximovýma očima rodí zjevná nerovnost, rozdělení na "vyšší" a "nižší". Lidenové se s lidmi nudí, "odcházejí" a trhají onu neviditelnou pupeční šňůru, která je spojovala s mateřským lůnem - lidskost. Strugačtí by nebyli Strugackými, kdyby se omezili na abstraktní úvahy, ale ponořili svého hrdinu až po krk ještě do individuálního problému volby. Dívat se za odcházejícím dítětem znamená pro rodiče vždycky zkoušku. Vyrůstají z pout rodičovské péče, odcházejí, ale i když jejich touhy a představy jsou odlišné od rodičovských, morálka v nich zůstává stejná. Jinak bychom museli připustit, že byly špatně vychovány. Svět Poledne nemůže na pochopení spoléhat, protože lidenové nejsou přece jen lidé a jejich morálka není lidská. A znají vůbec morálku v našem pojetí?
Proč autoři podrobili svůj svět takové ponižující zkoušce? Co vůbec lidem zbývá v takové situaci?
O tom se můžeme jen domýšlet. Strugačtí jako obvykle dávají přednost kladení otázek a nesdělují správná řešení. Donutit čtenáře, aby se jaksepatří zamyslel, odvést ho od otřelých řešení - v tom vidí autoři svůj hlavní úkol. A v tomto díle kladou víc otázek než v kterémkoliv předcházejícím...
Ovšem náš rozhovor nezačal náhodou u hrdinů světa Strugackých a záměrně se objevilo jméno Leonida Gorbovského jako svého druhu morálního arbitra tohoto světa. Z nemnoha epizod spjatých s Gorbovským lze vydedukovat autorskou pozici.
V prosluněném, bezoblačném světě Poledne došlo k rozkolu, lidstvo se rozdělilo na dvě části - na lidi a lideny (ty druhé bychom vlastně k lidstvu neměli počítat). Naštěstí mezi nimi prozatím nepanuje nepřátelství, ale lidé a lidenové se stále víc rozcházejí a tento proces nelze zřejmě zastavit. Jakási nitka vzájemného porozumění ještě existuje, ale kdo může s jistotou prohlásit, jak dlouho bude trvat to "ještě"? Bohužel však nikdo z lidí neví nic o cílech lidenů. Můžeme jen tušit, jak se budou vyvíjet další vztahy mezi "rodiči" a tak zvláštními, od domova odtrženými "dětmi"... Do nejedné hlavy se vkrádá smutná myšlenka: Není to konec lidstva? Nezůstanou v brzské době ve světě Poledne samotní lidenové?
Nad touto perspektivou se zamyslel i Kammerer. Nemohl jinak, protože do jeho rukou je vložena povinnost zajistit bezpečnost lidstva a hrozba zániku lidstva je přitom nreálná!
Jsou hrdinové románu rozrušeni, upadají do zoufalství nebo se pokoušejí, což by bylo ještě horší, jako kdysi Sikorski, vyřešit všechny problémy zbraněmi? Takovou variantu bylo možné předpokládat, protože důvod ke zneklidnění byl. Tato varianta by byla reálná... pro člověka dvacátého století, ale ne pro obyvatele století dvaadvacátého! Bez ohledu na tragičnost situace končí totiž novela optimisticky. Svět Poledne se nechystá ukončit svou vlastní existenci.
Ke kritickému prahu přistupují lidé klidně a důstojně. Nepodléhají panice, nežárlí na "děti", které se jim ve vývoji tolik vzdálily. Nikdo se nepokouší skrýt za "ospravedlňující" okolnosti, nikdo nevyzývá k likvidaci této hrozby lidstvu. I tragický případ Lva Abalkina, i trápení Sikorského, i jeho osudový výstřel tedy byly potřebné. Z dávných lekcí byly vyvozeny závěry. . Ať si to lidstvo přeje nebo ne, lidenové jsou v jistém smyslu jeho děti. "Problém lidenů" nelze jednoduše uložit do archívu. Před světem Poledne se opravdu otevírá nová spirála vývoje, nové klubko "neřešitelných" problémů, které však musí být vyřešeny. a copak hledat řešení neznamená žít, pohybovat se kupředu a vyvíjet se? O tom v díle jasně mluví Leonid Gorbovskij. čtenář si nemůže nepovšimnout scény smrti Gorbovského, která se však vůlí autorů nekonala.
Smrt Gorbovského by pro tvůrce světa Poledne znamenala i jeho konec, definitivně zataženou oponu. "Zabít" oblíbeného hrdinu lze jen tehdy, když už autor nemá ani o světě co říct. Zpočátku nabýváme dojmu, že autoři chtějí vskutku oponu zatáhnout. Mrzutý stařec unavený životem a umírající v mukách, to by měl být Gorbovskij? Pro autory je tato scéna podle všeho nejdůležitější v celém díle. A připravili tu čtenářům opravdu překvapení. Dochází k něčemu nemožnému: Gorbovskij při zprávě o lidenech, o Toivovi, o výsledku Maximova vyšetřování přestává umírat! Toto zvláštní spojení plně odráží stav věcí: smířený umírající Gorbovskij znovu zahořel zvědavostí, energií a láskou k životu a umírat přestal. Který jiný syžetový motiv by nám řekl víc o autorském postoji!
Umělecká intuice strugackých zapracovala i tentokrát neomylně. Našli potřebný obraz a další dlouhé úvahy už odpadají. Jakmile Gorbovskij vstal ze smrtelného lože, protože jako jeden z prvních pochopil, že lidenové představují jen konec jedné etapy, přestávku před další cestou vpřed, znamená to, že ani svět Poledne neskončil. Prošel jen krizí, nic víc.
Znovu je třeba přemýšlet a jednat. Jednat a opět všechno od začátku promyslet. Je těžké být člověkwm, ale na tom nelze nic změnit. A pokud se někdy zrodí iluze vyřešení všech problémů, budou zřejmě muset vyrůst zase nějací jiní "lidenové", aby včas lidem připomněli jejich povinnost myslet.
Smysl věty přenesené do názvu lze chápat různě. Vlny ztišují vítr... V textu byla pronesena vlastně náhodně, ale ve finále ji komentuje Gorbovskij, a to stačí k tomu, aby pozorný čtenář získal k této větě uctivý vztah. Navíc někdo z hrdinů ještě prohodil slovo "bozi" ("údělem bohů je vyvolávat vítr").
Znovu jsou lidé postaveni proti bohům? Ovšem pokud je vítr údělem bohů, co znamenají "vlny", které jsou s to postavit se větru a zabránit "božímu záměru"? Nejsou to vlny lidskosti v člověku, které ponechávají člověka tváří v tvář s jeho lidskými problémy? Být člověkem není břímě, je to povinnost, čestná nezbytnost, je to život sám. Novela bratří Strugackých tedy znovu připomněla vědomí povinnosti být člověkem.
A to je druhá bilance tohoto svazku.
Dvojice próz bratří Strugackých vyšla právě včas, v době, kdy se čtenáři pod vlivem nejnovějšího sociálního vývoje ještě aktivněji zapojují do procesu výstavby budoucnosti. Ani vědeckofantastická literatura nedokáže vykreslit její definitivní podobu. Ale právě tato literatura znovu připomíná, že budoucnost nemůže být bezmračná a "růžová", že ještě přijde mnoho problémů, které lidstvo bude muset promyslet a zhodnotit.
Ale copak by tomu mohlo být jinak - v lidské budoucnosti?