Úryvky z knihy

Většině lidí připadá absolutní soudce nemorální. I mně tak připadal, hlavně dokud jsem byl mladý. Mladému právníkovi bývá všechno jasné. Nechápe, proč staří soudci dělají s rozsudky takové cavyky.
Skutek – a za něj trest, je to přece stejné, jako by si člověk kupoval v obchodě. Jenomže to, co si kupuje, jsou tresty, a to, čím platí, jsou jeho činy. Tak si to mladí právníci myslívají, tak jsem si to myslel i já.
Ale čím více stárnu, tím víc chápu složitost jednoduchého.
Je opravdu zákon stejný pro všechny lidi, jak se tvrdilo před staletími?
Nebo má pravdu galaktický psycholog, který nařídil zavést absolutního soudce i na ostatní planety v galaxii?
Otec i dědeček by se asi sprchovému koutu smáli, stejně, jako se mu smál pan rada.
Zákon je jeden, říkali by.
A spravedlnost také.
Ale já věřím na to, že je tolik paragrafů, kolik je provinilců, a kdyby tisíc lidí udělalo stejnou věc, bylo by třeba tisíc různých trestů.
Žasnu nad rozsudky absolutního soudce –
Za nepatrná provinění dává hrozné tresty, a to, co by se dřív trestalo léty a léty – to někdy poměřuje neskonale blahovolně –
Jen jednomu se divím.
Že odsouzení neprotestují. Stačilo by, aby se jediný odsouzený odvolal, a místo absolutního soudce rozhodne lidský soud.
Ale ten se na naší hvězdě ještě nesvolal.
Absolutní soudce soudí - - - soudí podle svědomí. Podle vlastního svědomí pachatele. A tak trestá každého jeho vlastními tresty –
Občas přihlédne, u zvlášť zvrhlých svědomí, přísněji k zákoníku.
Ani tehdy se obžalovaný neodvolá. Naopak se po rozsudku usměje, jako by se v trestu omyl –
Absolutní soudce soudí - - svědomím.
A někdy si říkám –
Někdy si říkám, jestli jiný soud má ve vesmíru vůbec cenu.