0%
Obsah: Traktáty a diktáty
Filosofické úvahyTato kniha, původně vydaná roku 1922, obsahuje 21 krátkých článků a statí, otištěných dříve v různých časopisech. Nejde tedy o dílo beletristické, ale spíše o texty filosofické a esejistické, články jsou psány složitým, archaickým jazykem plným cizích slov a cizojazyčných citátů. Takže bez znalosti řečtiny, latiny, francouzštiny a hlubších filosofických a kulturních vědomostí jsou texty obtížně srozumitelné. Škoda, že jde o znalosti, tehdy považované za součást všeobecného vzdělání... Každopádně celá sbírka textů nabízí ucelený vhled do světa tohoto svérázného myslitele, texty jsou konzistentní, doplňují se a rozvíjejí Klímovu filosofii a názory.
V Hledění do očí se Klíma zabývá ostýchavostí, upřímností a nebojácností, přičemž samotný požadavek hledění do očí kritizuje - svobodný člověk může koukat kam chce. Dále kritizuje dětství (O dětství), protože dítě je taháno, je nesamostatné a celkově jde o nízké a mrzké období. Také diskutuje soucit a lásku ke zvířatům (Soucit se zvířaty) v kontrastu s nenávistí k lidem na příkladu velkých myslitelů, v textu zmiňuje i historku o mučení kočky, použitou v povídce "Sus triumfans". Brojí i proti heslu "čistota půl zdraví" (O čistotě), ať příkladem zvířat nebo tím, že různá zkrášlovadla jsou na úrovni špíny, protože hygiena, spočívající v pomazání se mýdlem, je absurdní, jde o náhradu jedné nečistoty jinou. Špínu jako takovou relativizuje a spoléhá na přirozenou imunitu, odolnost a otužování se. Mluví i o čistotě a otužování se duševním, aby v závěru nebyl proti čistotě jako takové, ale proti popsanému přehánění. Jinde zase chválí lichocení, a to z úhlu jeho pojetí egoismu, staví chválu nad pravdu z psychologického pohledu jednotlivce, doslova říká: "Co je pro bylinu světlo, to je pro duši lichocení". Neodmítá ani lichocení z prospěchu, neboli pochlebování a každou zdvořilost považuje za jistou formu lichocení. Zmiňuje se i o šovinismu, kde srovnává lásku k vlasti s láskou k ženě, která je také slepá a nekritická, dovolává se klasiků a vlastenců jako je Čech a Neruda. Ve vlastenectví nevidí nic špatného, naopak, je to pro něj hybná síla vývoje jednotlivých národů, zde se dovolává zejména husitství jako podstaty toho být Čech. V Tvůrci a velikost uvažuje o tom, zda velký umělec je velkým člověkem nebo ne. V podstatě hovoří o vyšším člověku, vyzdvihuje všestrannost oproti jednostranně zaměřenému géniovi. Více než talentu, zejména malířského a hudebního, cení si schopnosti myslet a umění mluvit.
Tímto textem končí první skupina textů o předsudcích, následují texty "různé". První z nich je o Síle, což je náročný filosoficky text, v němž si stýská nad nedostatkem mužnosti, nad úpadkem Evropy, směje se titanismu. V podobném duchu pokračuje i v dalším textu o slabosti následující po vítězství, plynoucí s uspokojení nad vítězstvím. Dále se zabývá fázemi lidského myšlení, kde mezi nejvyšší duchy klade, nad všechny realisty, básníka Březinu. Pokračuje filosofií Bonapartovy osobnosti, kterého považuje za složitou, komplikovanou, mnohostrannou a všestrannou osobnost, ale zajímají ho zejména ohromné rozpory v Bonapartově osobnosti. Bonapart je Klímovi nejbdělejší z lidí, největší člověk, ale ještě ne nadčlověk. Také se zabývá Českým národem, jeho charakteristikou a osudem a vyzývá ke Vznešenosti. Odmítá vznik Evropského národa, sílu Evropy vidí právě v její národnostní roztříštěnosti a znovu uvádí národní boj za strůjce pokroku. Text Reflexe a pozorováni začíná úvahou o lásce, utrpení a sebetrýznění, pokračuje úvahou o plytkostí myšlení, zde jsem ale nějak nepochopil, co tím chce vlastně autor říci. Závěr textu (nejen) formou připomíná již dříve zmíněné "Sentence", které tento oddíl textů uzavírají.
Další část obsahuje dva texty o Izraeli. V prvním z nich autor oslavuje impozantní a velkolepý židovský národ, jehož dějiny, kulturní a náboženský odkaz nás ovlivňují dodnes, a to možná více než řecké báje a mýty. Oslavuje i tehdejší židovstvo, rozebírá antisemitismus jako formu závisti i jako přirozenou věc ve smyslu národnostním. Druhý text se zabývá Vůli, Rozkazem, Absolutností, tedy jádrem jeho filosofie, tedy věcmi jako Příkaz Vůle, Svět jako absolutní hříčka Absolutní Vůle, nebo chtít rovná se konat. Tato témata jsou uvedena třeba i ve "Filosofických listech" a možná jsou tam i srozumitelnější. Zde ale k Vůli přidává navíc krásu jako ženský protějšek tohoto mužského principu. Tuto Krásu pak povyšuje na Čarokrásnost a Strašidelnost, a dostává se až k tomu, že svět je strašidlo. Po tomto filosofickém úvodu se vrací k tématu Izraele, kde mluví o jeho Vůli jako národa. Bídu židovského národa vidí v předčasné vyspělosti jeho náboženství, tedy v křesťanství, a rozpolcenosti z toho plynoucí se Židé zbaví skrze obrovské utrpení, pokud jsem tedy text pochopil správně.
Poslední kapitolu tvoří texty metafyzické, první z nich, Smrt a věčnost patří spíše k fantastickým textům s filosofickým podtextem. Vypráví příběh mladíka, který se opakovaně (každých deset letech) setkáva s nadpozemsky krásnou ženou, se Smrtí, kterou miluje, chce s ni být, ale něco nízkého mu brání v sebevraždě. Ona se mu vysmívá, proč za ní spěchá, když budou spolu ve věčnosti? Přesto, ze žije v bídě a utrpení, krása smrti je mu útěchou, když ale jednou podlehne a rozhodne se k smrti, spatří její hrůzné nitro za krásnou tváří, zděsí se a opět neuskuteční svůj čin, žije dále. Smrt potkává v různých podobách, jednou i jako nicotu. A každé setkáni mění zásadně jeho život. Přesto, že jde o téma několikrát již u Klimy zpracované, přináší do souboru textů příjemné beletristické osvěžení, které si ale hloubkou se zbytkem textu nezadá. Následují filosofické fragmenty. Nejdříve se zabývá já a nesmrtelností duše - vše v rámci jeho filosofického systému. Dále zmiňuje etiku ve svém systému, kde zhodnotí člověka jako tvora zbabělého, domnělá statečnost je vynucena okolnostmi, je to z nouze ctnost, daná zvykem o očekáváním od okolí.
V traktátu Absurdita a absolutnost začíná opět zpochybněním samotné existence pravdy jako příliš svazující. Pravda je příliš omezena proti nekonečnu, což Klímovi diskreditovalo boha. Vystupuje také proti logice, jako argument uvádí i to, že svět je hříčka absolutní vůle. Ke konci mluví o vůli a egoismu, čímž předjímá následující traktát Egosolismus a egodeismus - již název vypovídá o obsahu. Jde o nejzajímavější (a nejdelší) filosofický text souboru a i celkově patří k těm podstatným. Prakticky odmítá veškerou předchozí filozofii a filosofy jako směšné, neschopné odhalit opravdovou, skutečnou pravdu, spočívající v egosolismu. Obhajuje jsoucno jako sen, každý jeho minulý i budoucí život je snem boha, vše-chtějícího a vše-dosahujícího. V textu následuje zajímavá pasáž vyvrácení čtyř námitek proti egosolismu, kde je mnohé vysvětleno. V následující kapitolce se dostává i k jedné z mých hlavních námitek, totiž proč píšeš, resp. proč publikuješ, pro koho, jsou-li ostatní pouhými fantomy? Uvádí důvody jako že má své motivy, že jde o absolutní monolog, publikuje právě proto, aby mu nebylo rozuměno, atd. Podobně vyvrací i (případnou) námitku, proč je svět tak složitý. Takto a podobně argumentuje často, jinak ani v jeho systému nelze, ale přesvědčivost je malá, resp. z filosofického hlediska adekvátní, ale v praktické rovině každodenního života už to tak nesedí. Pokračuje úvahami o absolutním iluzionismus, což je logické dotaženi cogito ergo sum do důsledku a do extrému, tomuto se věnuje i v dalších úvahách o existenci jiného vědomí mimo já. Zde je mu z praktického hlediska důležité obrácení se do sebe od vnějšího světa - V traktátu znovu brojí proti logice a veškeré dosavadní filosofie s výjimkou tří až čtyř systémů, které to ale jsou, se nedozvídáme. Možná z náznaku mě nejasných, přímo zmiňuje Berkeleyismus a Březinu. Ale kvůli Klímovi Březinu číst nezačnu, jednou jsem to zkusil a jak neumím básně číst, tak todle bylo ještě horší. V závěru textu hovoří také o své vlastní existenci na tomto světě jako o jakémsi žertu či kdo ví čemu.
Kniha končí traktátem Naprostost, naprostost se rovná nadpravda a to se rovná nadjsoucno, naprostost je smyslem světa. Vlastně odmítá vše mimo já, odmítá vnější svět jako reálně existující, ale chápe jej jako jím stvořené fantómy. Odmítá dualismus, pluralismus, jen já, doslova říká: když jsem byl Spinozou... Neustále opakuje a rozvíjí, že je bohem, naprostým, důsledky tohoto tvrzení i genezi, jak se k takovému pojetí dostal.
Jak již bylo naznačeno, poslední dva texty jsou filosofické traktáty, před zařazením do knihy neotištěné.
Texty v této knize jsou sice zajímavé, ale dost nepřístupné.