Mukařovský Jan
* 11.11.1891 - † 08.02.1975
* Písek
0%
Mukařovský Jan - Životopis
* 11. 11. 1891, Písek† 8. 2. 1975, Praha
Estetik, literární teoretik a historik
Narodil se v rodině středoškolského profesora matematiky a deskriptivní geometrie. Dcera Hana Mukařovská (* 1924) je profesorkou pedagogických věd (1950–1972 publikovala pod jm. H. Sychrová).
Mukařovský studoval na píseckém reálném gymnáziu (maturita 1910), poté na FF pražské univerzity češtinu, francouzštinu (u prof. Emila Smetánky, Josefa Zubatého a Václava Tilleho) a estetiku u Otakara Zicha. Studium ukončil dvěma klauzurními pracemi z jazyka českého a francouzského a 1915 závěrečnou ústní zkouškou. Téhož roku nastoupil jako suplent na české vyšší gymnázium s oddělením reálně gymnazijním v Plzni, od 1919 byl profesorem na tamním dívčím reformním reálném gymnáziu. 1925–1928 působil na reálném gymnáziu v Praze Truhlářské ulici (jeho kolegou zde byl Bohuslav Havránek), od školního roku 1926/1927 měl z vědeckých důvodů snížený pedagogický úvazek. 1928 přešel na reálku v Praze-Smíchově; členem jejího sboru byl do 1934, od 1930 měl však úplnou vědeckou dovolenou. Ani během pedagogického působení na středních školách Mukařovský nepřerušil kontakt s FF UK: 1922 získal prací Příspěvek k estetice českého verše titul PhDr. , 1929 se prací Máchův Máj: Estetická studie habilitoval jako soukromý docent. Od 1931 byl docentem literární estetiky na FF Komenského univerzity v Bratislavě, od 1932 zde ředitelem estetického semináře, 1934 zde jmenován mimořádným profesorem estetiky se zřetelem k literatuře. Souběžně s působením v Bratislavě přednášel i na FF UK v Praze, kde byl 1937 jmenován mimořádným profesorem. V meziválečném období náležel Mukařovský k předním představitelům vědecké a kulturní inteligence (od 1926 se účastnil činnosti Pražského lingvistického kroužku); udržoval přátelské kontakty s řadou avantgardních umělců (Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, Jindřich Honzl, E. F. Burian aj. ).
V roce 1945 byl Mukařovský na FF UK jmenován řádným profesorem estetiky (s platností od 1938) a v této hodnosti zde působil až do 1969 (od 1963 jako profesor-konzultant). Vedle toho vykonával řadu funkcí: 1948 se stal zprvu prorektorem, od zimního semestru rektorem UK (do 1953), souběžně byl 1950–1956 vedoucím katedry české a slovenské literatury a literární vědy. 1952 byl jmenován akademikem ČSAV a téhož roku ředitelem nově zřízeného Ústavu pro českou literaturu, v jehož čele stál až do 1962. Aktivně se zúčastňoval i politického života. Od 1948, kdy vedl čs. delegaci na Světovém kongresu intelektuálů pro mír ve Vratislavi, působil v domácím i světovém hnutí obránců míru: 1949 místopředseda Čs. přípravného výboru pro Světový kongres obránců míru, člen výboru Světového kongresu obránců míru, člen předsednictva Čs. výboru obránců míru, od 1950 člen předsednictva nejvyššího orgánu světového mírového hnutí Světové rady míru a člen poroty pro Mezinárodní ceny míru. V těchto funkcích se zúčastňoval četných zasedání a mírových akcí doma i v zahraničí.
Publikovat začal v Umění všem (plzeňský divadelní program návštěvnické obce organizující lidová představení v Městském divadle, 1917 zde příspěvek O Nerudově divadelní kritice) a v programu Lidového divadla v Plzni; od 1921 otiskoval odborné příspěvky a studie v periodikách: Český deník (Plzeň), Střední škola, Časopis pro moderní filologii, Časopis Národního muzea, Naše řeč, Naše věda, Plán, Nové Čechy, Listy filologické (1931 zde studie Eufonie Theerových Výprav k já, též sep. ), Literární noviny, Akord, Rozpravy Aventina, Národní osvobození, Rozhledy po literatuře a umění, Lidové noviny, Čin, Panoráma, Sborník filologický, Radiojournal, Sociální problémy, Slovo a slovesnost (1935–1943 a 1946–1951 člen redakce), Země sovětů, Studentský časopis, Prager Presse, Rudé právo, České slovo, Stavba, Program D 37 a D 41, Právo lidu, Přítomnost, Slovenské smery umelecké a kritické (Bratislava), Chodsko, Slavia, Hovory o knihách, Čteme, Národní listy, Eva. Ve Sborníku filologickém vyšla 1934 studie Polákova Vznešenost přírody (též sep. ). Po 1945 (převážně četné politické a kulturněpolitické články): Tvorba, Partyzán, Mladá fronta, Kultúrny život (Bratislava), Doba, Kvart, Program D 47 (pokrač. Umělecký měsíčník D 48), Škola a kultura, Česká mysl, Svobodné noviny, Předvoj, Tvar, Národní divadlo, Praha–Moskva, Mír, Nový život, Za trvalý mír, Světové rozhledy, Učitelské noviny, Umění, Věstník ČSAV, Česká literatura (hlavní redaktor 1953–1962), Lidová demokracie, Zemědělské noviny, Za trvalý mír, za lidovou demokracii, Práce, Čs. výbor obránců míru, Večerní Praha, Květen, Pravda (Bratislava), Dějiny a současnost, Zlatý máj, Slovenská literatúra (Bratislava), Nová mysl, Čs. svět, Plamen, Tvář, Listy Klubu přátel české poezie, Student, Impuls, Divadelní noviny, Orientace, Literární noviny, Literární listy, Listy, Nové knihy a Estetika. Přispíval i do zahraničních novin a odborných periodik: Archives néerlandaises de phonétique expérimentale (Harlem), Parallele 50 (Paříž), Myśl współczesna (Varšava), Unita (Řím), Europa Nuova (Řím), Izvestija Soveta deputatov trudjaščichsja SSSR, Inostrannaja literatura, Pravda (oba Moskva), Trybuna ludu (Varšava), Berliner Zeitung, Neues Deutschland, Alternative (Západní Berlín), Ars (Jugoslávie), Poetica (SRN, 1968), Poétique (Francie), Postilla Bohemica (Kostnice), Ästhetik (SRN, 1979, posmrtně) aj.
Redigoval časopisy: Slovo a slovesnost (1947–1952, s dalšími), Česká literatura (1953–1962, s dalšími), dále edice Stezky. Dokumenty estetického tvoření (1937–1938) a Národní knihovna (1948–1968, s dalšími).
Mukařovského vědecké práce a studie vyšly ve více než dvaceti světových jazycích.
Používal šifer jm. , J. M. , Mř. , mř. , M-ř, -ý.
Dráhu literárního vědce, estetika a teoretika umění nastoupil Mukařovský v době, kdy tyto nauky intenzivně hledaly svébytnost svého předmětu, emancipovaly jej od závislosti na jiných oborech, zejména psychologii (dílo jako projev osobnosti tvůrce) a historii (dílo jako projev duchovních a sociálních tendencí doby). Svými knižně vydanými pracemi Příspěvek k estetice českého verše, Máchův Máj. Estetická studie a Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty se stal (vedle Romana Jakobsona) vůdčí, mezinárodně uznávanou osobností pražské strukturalistické školy. Ačkoli Mukařovský sám v průběhu času upozorňoval na změnu toho či onoho svého názoru, základní kontury jeho pojetí uměleckého díla a umění se během jeho strukturalistického období nijak podstatně neměnily. Mukařovský spíše prohluboval pohled na jevy, které jej od samého počátku zajímaly, a upřesňoval jejich výklad. Kontinuitu dokládá dvousvazkový výbor studií uspořádaný na počátku 40. let Kapitoly z české poetiky, rozšířený později ve stejnojmenný třísvazkový výbor. Ještě za Mukařovského života vyšly dva výbory, do nichž byly vedle prací vydaných v předválečném a válečném období zařazeny i práce dosud nepublikované (Studie z estetiky, Cestami poetiky a estetiky). Časopisecké studie byly soustředěny do řady českých i zahraničních výborů (mj. Studie I, II); z pozůstalosti byla vydána nepublikovaná stať z druhé poloviny 40. let Vančurův vypravěč, jež měla být součástí vančurovské monografie.
Východiskem úvah, v nichž spočívá těžiště Mukařovského přínosu, bylo přesvědčení o osobitosti uměleckého díla. Jeho specifičnost hledal – v návaznosti na tradici české estetiky (Josef Durdík, Otakar Hostinský, Otakar Zich, F. X. Šalda) a ovlivněn filozofickým bádáním fenomenologie a ruskou formální školou – v jeho zvláštní funkci: ve schopnosti estetického působení. Vycházel z předpokladu, že výtvor se stává uměleckým dílem tehdy, když v něm estetická funkce zásadně převládá nad spolupřítomnými funkcemi jinými. Estetická působivost díla je bytostně spjata s jeho tvarem. Pojem formy, který v obdobné souvislosti za objekt svého vědeckého zájmu programově vyhlásili ruští formalisté, je však u Mukařovského nahrazen pojmem struktury, jenž neguje tradiční dichotomii obsahu a formy díla: na významové výstavbě díla se rovnoměrně podílejí veškeré jeho složky. Každá z nich, i celé umělecké dílo, jsou nositeli významu, dílo je znakem, prostředkujícím mezi autorem a vnímatelem. Struktura je tedy celistvostí, která není pouhou sumou jednotlivých částí, nýbrž dynamickou výslednicí jejich vzájemných napětí. Osobitou strukturou jsou také nadřazené znakové systémy: poetika žánru či druhu, literatury, případně umění jako takového. Vztah literatury a umění k ostatním sférám lidských aktivit přitom Mukařovský řeší poukazem na existenci velkého množství navzájem od sebe relativně oddělených řad, z nichž každá podléhá vlastním zákonitostem, zároveň však potenciálně působí na všechny řady ostatní. Literární vývoj je určován jak svou imanencí, uchovávající totožnost literatury se sebou samou, tak ustavičným přijímáním nezbytných dynamizujících impulzů z řad jiných. V důsledku toho se do centra Mukařovského zájmu postupně dostávaly pojmy „estetická norma“ a „estetická funkce“. Normu chápal především jako základní jednotku struktur vyššího řádu působících v kolektivním povědomí, normu estetickou pak jako způsob nakládání s normami jinými, jejichž je specifickým protikladem, reorganizací a přehodnocením, tedy s normami jazykovými, tematickými, etickými apod. Obdobně Mukařovský pojímal i estetickou funkci, která zaměřuje vnímatelovu pozornost na znak sám, na jeho vnitřní výstavbu: jde o funkci nesubstanciální, „prázdnou“, jejíž vlastní náplní a smyslem je jedinečné, experimentální uspořádání hodnot a funkcí mimouměleckých. Díky „autonomnosti“ uměleckého znaku se oslabuje bezprostřední věcný vztah užitých pojmenování, aktualizují se však mnohočetné potenciální významy symbolické, dílo poukazuje k realitě v její celistvosti. Pojem normy byl Mukařovskému také klíčem k vnitřnímu vývoji umění. Každé dílo je pro něj částečným naplněním a částečným porušením panujících norem (a tudíž vyvolává zároveň estetickou libost i nelibost), některé způsoby porušení norem se však postupně stávají normami novými, platnými pro další vývoj. Jelikož estetické normy slouží též jako pozadí, na němž je dílo vnímáno, s jejich změnami se proměňuje i označované uměleckého znaku, které Mukařovský nazývá „estetickým objektem“ (označující nazývá „hmotným artefaktem“). Zjištění této historické proměnlivosti díla jej přivedlo k otázkám po jejích hranicích i po nadčasové, obecné platnosti umělecké hodnoty. Zárukou relativní stability je podle Mukařovského nadindividuální povaha uměleckého znakového systému, tj. všechno to, co je ve vnímání, prožívání a hodnocení světa různým individuím společné. Ať již jako příslušníkům jistého sociálního kolektivu (ve studii Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty umisťuje Mukařovský do „kolektivního vědomí“ nejen systémy norem, nýbrž i estetický objekt), nebo jako příslušníkům lidského rodu, majícím společné antropologické ustrojení. Antropologicky dané konstanty umožňují, aby dílo bylo v různých dobách vždy znovu zvýznamňováno, aktualizováno a pociťováno jako živá hodnota (studie Může míti estetická hodnota v umění platnost všeobecnou? , Česká mysl 1941). Od estetické hodnoty (aktuálně prožívané vnímatelem) přitom Mukařovský odlišuje tzv. vývojovou hodnotu díla, tj. jeho příspěvek k vývoji daného umění (studie Polákova vznešenost přírody. Pokus o rozbor a vývojové zařadění básnické struktury, in Sborník filologický 1934). S tím koresponduje i Mukařovského řešení problematiky individua v umění, na něž se zaměřil zejména ve 40. letech. Jedním z aspektů této problematiky mu byl vztah reálného tvůrce k vývojové linii daného umění. Ta představuje repertoár možností, tedy pomyslný rámec, v němž se tvůrčí aktivity pohybují; umělcova individualita pak rozhoduje o tom, které z potenciálních možností se skutečně realizují. Navíc je individuum průsečíkem rozmanitých vlivů: jeho prostřednictvím se podle Mukařovského uskutečňuje vliv nejrůznějších kulturních řad na imanentní vývoj. Druhý aspekt otázek spjatých s individuem nachází výraz v pojetí subjektu díla jakožto jeho hypostazovaného původce, rekonstruovaného vnímatelem z významové výstavby. Tento subjekt je jejím celkovým úběžníkem, předpokládaným garantem smyslu, nositelem toho, co Mukařovský už dříve nazval „sémantickým gestem“. Jednota díla se odvozuje od předpokládané jednoty tvůrčího záměru – a jelikož významové sjednocení je, jak Mukařovský opakovaně zdůrazňuje, úkolem, jejž dílo vnímateli zadává, stává se, že mnohé prvky kladou sjednocovacím pokusům značný odpor. Záleží pak na vnímateli, zda najde bázi jejich hlubší souvztažnosti, nebo zda se mu budou jevit jako „nezáměrné“ (přednáška z 1943 Záměrnost a nezáměrnost v umění).
Mukařovského teoretické úvahy se doplňují a navzájem inspirují s četnými analýzami konkrétního uměleckého materiálu, jako jsou např. rozsáhlá bádání versologická, rozbory autorského stylu (Karel Hynek Mácha, Vítězslav Hálek, Karel Hlaváček, Karel Čapek, Vladislav Vančura aj. ) nebo jednotlivých děl (Máchova Máje, Němcové Babičky, Nezvalova Absolutního hrobaře aj. ). Většina těchto prací se zabývá literaturou, nechybějí však ani sondy do významové stavby děl jiných uměleckých druhů: výtvarného umění, divadla, filmu.
V politicky vyhrocené atmosféře počátku 50. let se Mukařovský od vlastní strukturalistické minulosti ideologicky distancoval a přijal marxistické pojetí umění a literatury (stať Ke kritice strukturalismu v naší literární vědě, Tvorba 1951, č. 40), později se však k některým tématům a otázkám strukturalismu v určitých modifikacích postupně vracel, a to i jako inspirátor a učitel českého literárněvědného strukturalismu 60. let.
BIBLIOGRAFIE
Práce o literatuře a estetické studie: Příspěvek k estetice českého verše (studie, 1923); Máchův Máj. Estetická studie (1928); Masaryk jako stylista (studie, 1931, in Masaryk a řeč, + R. Jakobson); Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty (studie, 1936); Sémiologie umění (univ. přednáška, rozmnož. , 1937); Kapitoly z české poetiky 1, 2 (1. sv. Obecné věci básnictví, 2. sv. K vývoji české poezie a prózy, 1941; 2. vyd. rozšíř. o 3. sv. Máchovské studie, 1948); Dialektické rozpory v modernom umení (Bratislava 1942); O Vladislavu Vančurovi (přednášky, b. d. , 1946); Jazyk, který básní (rozhl. přednáška, 1947, in O básnickém jazyce, + B. Havránek + F. Vodička); Úvod do estetiky (skripta, rozmnož. , 1949); Stranickost ve vědě a v umění (stati a projev, 1949); Božena Němcová (studie, 1950); Světové ceny míru jako součást zápasu o trvalý a tvořivý mír (projev, 1951, in Kultura v boji za mír, + L. Štoll); O stavu a úkolech literární teorie a kritiky (ref. na 2. sjezdu SČSS, 1956); Cestami poetiky a estetiky (soubor studií, 1971, ed. K. Chvatík a B. Svozil); O motorickém dění v poezii (1985, ed. M. Jankovič); Příklad poezie. K otázce trvalé platnosti Máchova díla (1991, ed. J. Janáčková a M. Jankovič); Básnická sémantika (univ. přednášky, 1995, ed. M. Procházka); Vančurův vypravěč (2006, ed. B. Svozil).
Výbory: Z českej literatúry (Bratislava, 1961, překl. B. Choma); Studie z estetiky (1966, ed. K. Chvatík, obsahuje i práce knižně nebo vůbec ještě netištěné); Kapitel aus der Poetik (Frankfurt am Main 1967, ed. a překl. W. Schamschula); Kapitel aus der Ästhetik (Frankfurt am Main 1970, ed. a překl. W. Schamschula); Wśród znaków i struktur (Warszawa 1970, ed. J. Słaviński); Aesthetic Function, Norm and Value as Social Facts (Michigan 1970); La funzione, la norma e il valore estetico come fatti sociali (Torino 1971, ed. a překl. S. Corduas); Arte y semiología (Madrid 1971, ed. a překl. S. M. Fiz a I. P. Hloznik); Výbor z literárněteoretických statí J. M. (rozmnož. , 1971, ed. M. Procházka); Studien zur strukturalischen Ästhetik und Poetik (München 1974, ed. a překl. H. Grönebaum a G. Riff); Studii de estetica (Bucureşti 1974, ed. a překl. C. Barboricã); Čeko kózó bigakuronšú (Tokio 1975, ed. a překl. T. Hirai a E. Čino); The Word and verbal Art (New Haven – London 1977, ed. a překl. J. Burbank a P. Steiner); Escritos de estética y semiótica del arte (Barcelona 1977, ed. a překl. A. Anthony-Víšová); Estetske razprave (Ljubljana 1978, ed. a překl. F. Jerman); Structure, Sign and Function (New Haven – London 1978, ed. a překl. J. Burbank, P. Steiner a W. Steiner); Studie z poetiky (1982, ed. K. Chvatík pod jm. H. Mukařovské; obsahuje i práce knižně nebo vůbec ještě netištěné); Schriften zur Ästhetik, Kunsttheorie und Poetik (Tübingen 1986); Kunst, Poetik, Semiotik (Frankfurt am Main 1989, ed. K. Chvatík); Issledovanija po estetike i teorii iskusstva 1, 2 (Moskva 1994, ed. J. M. Lotman a O. M. Malevič); Studie 1, 2 (2000, 2001, ed. M. Červenka a M. Jankovič).
Účast v týmových pracích: Masarykův slovník naučný (sv. 4, 1929; sv. 5, 1931); Ottův slovník naučný nové doby 2–4, 6 (1931–43); Československá vlastivěda (sv. 3, 1934).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Sborník prací věnovaných prof. dr. Janu Máchalovi k sedmdesátým narozeninám (1925); 1. sjezd slovanských filologů v Praze 1929 (1929); Studie a vzpomínky. Prof. dr. Arnu Novákovi k padesátým narozeninám (1930); Réunion phonologique international tenu a Prague... (1931); Jarní almanach Kmene (1932); Spisovná čeština a jazyková kultura (1932); Charisteria Guilelmo Mathesio quinquagenario a discipulis et Circuli linguistici Pragensis sodalibus oblata (1932); Vůdce generací 1 (1932); F. X. Šaldovi k 22. prosinci 1932 (1932); Mahenovi. Sborník k padesátinám (1933); Univerzita Karlova v roce 1933–1934 (1935); Ani labuť ani Lůna (1936); Actes du Huitieme congres international de philosophie a Prague 2–7 septembre 1934 (1936); Deuxieme congres international d’ésthétique et de la science de l’art (Paris 1937); Travaux du IX congres international de philosophie. Congres Descartes (Paris 1937); Mánes mládeži (1937); A. S. Mágrovi k padesátým narozeninám 6. dubna 1937 (1937); Actes du Quatrieme congres international des linguistes tenu a Copenhague du 27 aout au 1 septembre 1936 (Kobenhaven 1938); Univerzita Karlova v roce 1936–37 (1938); Áno a nie (Bratislava 1938); Rapports. V congres international des linguistes, Bruxelles 28 août – 2 septembre 1939 (Bruges 1939); Zbirka otgovora na pitanja. 3 medjunarodni kongres slavista (Beograd 1939); Les conceptiones modernes de la raison (Paris 1939); Strážce tradice. Arnu Novákovi na památku (1940); Dílo Jana Zrzavého 1906–1940 (1941); Posmrtný odlitek z prací Věry Liškové (1945); Jaro Národního divadla 1945 (1946); Účtování a výhledy (1946); Čeština v životě a ve škole (1947); Mladé Československo (1947); Na paměť Vladislava Vančury (1947); F. X. Šalda (1947); Sto sedmdesát let píseckého gymnázia (1948); Sjezd národní kultury 1948. Sborník dokumentů (1948); Les étudiants en Tchécoslovaquie (Praha 1950); Puškin u nás. 1799–1949 (1949); Stráž míru (1950); Ilja Erenburg (k šedesátinám, 1951); Jiří Wolker, příklad naší poezie (1951); Marxisticko-leninskou ideovostí a stranickostí proti kosmopolitismu a objektivismu ve vědě. Sborník dokumentů z 1. ideologické konference vysokoškolských vědeckých pracovníků v Brně 27. 2. –1. 3. 1952 (1952); Jubilejní výstavy 1952 v Písku: Mikoláš Aleš, 700 let města a Otakar Ševčík (1952); Zdeňku Nejedlému Československá akademie věd (1953); Zdeněk Nejedlý a Univerzita Karlova (1953); Zdeňku Nejedlému k 75. narozeninám (1953); Památník národního písemnictví. Katalog (1953); Studie a práce lingvistické 1. K šedesátým narozeninám akademika Bohuslava Havránka (1954); Mimořádné zasedání Světové rady míru. Stockholm 5. –9. dubna 1956 (1956); Konference o novinářském díle Jana Nerudy (rozmnož. , 1959); Umění a kritika. Sborník dokumentů z celostátní konference o současných úkolech socialistické umělecké kritiky (1961); Co číst ze světových literatur (1961); Oheň a růže. Spisovatelé k čtyřicátému výročí Komunistické strany Československa (1961); Acta litteraria Academiae scientiarum Hungaricae 5 (Budapest 1962); Světová kulturní výročí 1962 (1962); Československé přednášky pro 5. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii (1963); Chudožestvennyj metod i tvorčeskaja individuaľnost pisatelja (Moskva 1964); Theater – Divadlo. Vzpomínky českých divadelníků na německou okupaci a druhou světovou válku (1965); Clear the Path to Peace (Praha 1965); Charles University on Shakespeare (1966); Odeon dříve SNKLHU (1967); 6. mezinárodní sjezd slavistů v Praze (1968); Problémy literárnej avantgardy (Bratislava 1968); Češsko-russkije i slovacko-russkije literaturnyje otnošenija (Moskva 1968); Le cercle de Prague (1968); Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica 5. Theatralia 1 (1970); Prologomena scénografické encyklopedie 6 (1971); Wiener Slawistischer Almanach 8 (Wien 1981); Jevištní řeč a jazyk dramatu (1990); Sborník prací FF brněnské univerzity. Řada literárněvědná D 36/37, 1989/90 (1990, zde přednáška z 1936); La semiotica nei paesi slavi (Milano 1979); Studie o J. M. (1991, zde též univ. přednáška J. M. ); Prager Schule: Kontinuität und Wandel (Frankfurt am Main 1997); Proyectar la Comunicación (Bogota 1997).
Korespondence: J. Havránek: J. M. a Karlova univerzita (děkanu FF z 1970), in sb. Studie o J. M. (1991); Dopis J. M. J. Johnovi (z 1943), Estetika 1992, s. 63; I. Pospíšil, M. Zelenka: René Wellek a meziválečné Československo (R. Wellkovi z 1936; 1996, s. 153).
Uspořádal, vydal a redigoval: Bibliografie československých prací lingvistických a filologických 1 (za léta 1929–1935, 1930–1937, s dalšími); Výbor z prózy Karla Čapka (1934); Torzo a tajemství Máchova díla (1938, též přisp. ); Věčný Mácha (1940, s dalšími); Čtení o jazyce a poezii (1942, s B. Havránkem); F. X. Šalda: Boje o zítřek (1948, in Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 1); Dějiny české literatury 1–3 (1959–1961, hlavní redaktor); spisy: Dílo F. L. Čelakovského (1946–1950, 3 sv. ); Dílo Vladislava Vančury (1946–1950, s I. Olbrachtem, 14 sv. ); Soubor díla F. X. Šaldy (1947–1963, s dalšími, 22 sv. ); Spisy Jana Nerudy (1950–1968, s dalšími, 34 sv. ); Spisy Vladislava Vančury (1951–1959, 16 sv. ); Spisy K. H. Máchy (1959–1968, s dalšími).
'Životopis autora Mukařovský Jan'