• Životopis
• Tvorba (14)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Hons Václav - Životopis

Básník, autor písňových textů a překladatel poezie; debutoval začátkem 60. let 20. století jako jeden z nejslibnějších talentů své generace, těžištěm svého dravého a bohatě rozrůzněného díla náleží 70. rokům; jeho inspirací je nejčastěji láska, česká krajina, světodějné události a velké osobnosti dějin i umění.
 
Narodil se 14. 6. 1938 v Chotuticích u Kolína, a nikoli v Miškovicích, jak se uvádělo na obálkách jeho knížek aj. ; v Miškovicích vyrůstal; pochází z rolnické rodiny. Za středoškolských let bydlel v podnájmu v Kolíně, kde také na jedenáctileté střední škole v r. 1956 maturoval. Pak vstoupil na Vysokou školu ekonomickou, ale po prvním roce přešel na filozofic­kou fakultu a v letech 1957-62 tam vystudoval historii a češtinu; di­plomní práci napsal na téma Čechy po Bílé hoře. Druhý rok své vojenské prezenční služby prožil v Opavě na stavbě železnice, polanecké spojky, a v severomoravském kraji pak zůstal; na vojně byl redaktorem stavbařského časopisu, v civilu členem redakce ostravského literárního a kultur­ního měsíčníku Červený květ (1964-67); z hlubokého zážitku morav­ských let se později zrodila jeho poéma Eva. Od r. 1967 žije trvale v Pra­ze, kde postupně pracoval jako vedoucí literárního oddělení, pak jako tiskový tajemník na ministerstvu kultury, jako redaktor obnovené Tvorby (1969), až konečně zakotvil v Československém rozhlase, nejprve jako šéfredaktor hlavní redakce literárně dramatického vysílání, potom a do­sud jako hlavní dramaturg rozhlasové stanice Vltava. Časopisecky publikoval od konce 50. let 20. století v Kultuře 1959, v Univerzitě Karlové aj. Mezi knižně publikující autory vstoupil sbírkou Co je před očima (1962) s poezií červnových dní, modrých nedělí, muzik, zdravého a dychtícího mládí, prvních milostných zkušeností, křidel, motocyklů a skútru i horoucí krve, která „vzlétá“; vše v této sbírce směřovalo do vý­še, ke světlu, básník odmítal život jenom darovaný, žití zdarma „a jenom tak“, vyslovil přímo fyzickou potřebu zápasu s živly, objevoval svět do­slova tělesně jako milenci svá těla a vyjádřil vnitřní jistotu, zdraví, energii soudobého mladého člověka, a to verši převážně volnými s nejrůznější in­tonací, několika čísly (například milostnou Závratí) blýskl se však i jako lyrik suverénně vládnoucí veršem pravidelným, slokou a rýmem.
Druhá sbírka Chodec (1965), v podtitulu označená jako „verše z let 1961-1964“, ale zahrnující i oddíl básnické prózy, je dokumentem o srážce autorova naturelu i názoru s dobovou módní poetikou, recidiva­mi osudovosti i existencialismu; tam, kde se básník podřídil diktátu sou­dobé poetické manýry, jako tomu bylo v existencialisticky střižené básni Curriculum vitae, v básnické próze nebo v závěrečné básni, šlo zřejmě o slepou uličku. Ve sbírce byly však i básně jiného ražení. Dvě nejvýraznější z nich, baladickou Dívku a černého koně a Smuteční zpěv za staře­nu, která uměla rozmlouvat s hlínou, Hons zařadil pak i do své třetí sbír­ky Černé  milosti (1972), kterou se po sedmi letech odmlčení vřadil do poezie v čase začátku její ideově-umělecké konsolidace.
Brzy po Černých milostech přišel Hons se svou první poémou Únor (1973), psanou k 25. výročí definitivního vítězství proletariátu u nás a v podtitulu označenou jako „báseň o velkém vzýváni světla“ a „o vel­kém vzývání naděje“.
Způsobem, jakým napsal poéma Únor, vytvořil pak ještě poémy Byl tenkrát v zemi máj (1975, k 30. výročí osvobození) a Lenin (1977), které spolu s Únorem vyšly souborně pod názvem Revoluční trilogie (1978), a také autobiografickou milostnou poému Eva (1975) a dvě poémy sklánějící se před velikány umění, Malou noční hudbu (1976, napsanou pro mozartovský rok) a Picassa (1981); jinak je psána jen poéma V této zemi (1976), díkůvzdání rodné zemi, báseň od začátku až do konce sesta­vená z veršů převážně jednoslovných (každá stránka té knížky se dá chá­pat jako do mnoha řádků rozdělená strofa o dvou až šesti verších se zá­vazným rýmem spojujícím střed s koncem).
Jestliže dějinnými poémami se Hons od mladší české poezie 70. let 20. století spí­še odlišoval, souzněl s ní zato ve své poezii domova, české krajiny a v nesentimentální poezii milostné, jak ji po Černých milostech přinášely v ne­dlouhých intervalech sbírky Honsovy lyriky Něha na klíček (1974), Noční souboje (1975), Zapečetěná holubice (1975), Krajina pro tebe (1977) a Za kloboukem déšť (1978). I tu autorovo nezapírané venkovanství, základ obraznosti i přirozená spojnice s poezií lidovou, charakteristicky zabarvuje hravé popěvky, gaminskou rozpustilost někdy gellnerovského vzoru, lyriku bez sentimentu, slovní hříčky, parodie, tulácké stylizace, nevážná i vážná vyznání i příležitostné politické básně. V rozhovoru pro Mladou frontu v březnu 1976 Hons označil všechny své knížky bez rozdílu za „jednotný horký proud intimní výpovědi“ a naznačil smysl velkého žán­rového, tematického i slohového rozpětí a odstínění ve svém díle, když se přiznal, že je mu nejbližší „praktické lidství se všemi svými sytými barva­mi, se všemi svými odstíny, se všemi svými extrémy“.
Nerozsáhlá je Honsova práce básnicky překladatelská. Pro antologii deseti básníků NDR Jitro přichází (1973) přeložil verše B. Jentzsche, pro antologii deseti bulharských básníků Jižní vítr (1974) básně V. Petrova. Poéma Únor byla přeložena do ruštiny a vyšla v SSSR. Od r. 1973 Hons píše texty populárních písní, většinou pro skladatele Petra Hanniga a zpěváka Vítězslava Vávru; dává přednost písním šansonové povahy.
'Životopis autora Hons Václav'