Zeyer Julius - Životopis

Julius Zeyer (26. duben 1841 Praha – 29. ledna 1901 Praha) byl český prozaik, dramatik a epický básník. Odborníky bývá většinou řazen k lumírovcům a je rovněž označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků. V české literatuře a poezii stojí ve skutečnosti mimo hlavní literární proudy.
Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i francouzských nebo ruských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. V jeho díle se také často objevuje motiv silného, citového přátelství mezi muži (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila ) a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů (např. Vyšehrad, úvod Ondřeje Černyševa nebo postava Inulta ze Tří legend o krucifixu). Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl možná  jinak sexuálně orientován  (viz např. rádobysenzanční článek Poetika homosexuality v české literatuře, časopis Neon, březen 2000, autor doc. Mgr. Martin C. Putna, Dr. ). Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou je také to, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Mezi jeho velmi blízké přátele však patřilo hned několik žen, s nimiž si velmi dobře rozuměl – zde je třeba zmínit především Annu Marii Stoneovou, slečnu Kershawovou nebo Annu Lauermannovou Mikschovou.
Julius Zeyer byl synem Jana Zeyera a jeho ženy Eleonory. Otec pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny ze Štrasburku a matka z židovské rodiny, která se ale již delší čas hlásila ke katolictví. Jan Zeyer byl velkoobchodník s dřívím, ale po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala Eleonora a svého syna Julia od té chvíle pečlivě připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy. Vyučil se ve Vídni tesařem, pak Julius studoval na obchodní reálce, poté zkusil techniku, ale nakonec vypomáhá své matce v závodě. Ve svých dvaceti letech odešel na zkušenou nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestuje Německo, Švýcarsko a Francii. Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil. Julius Zeyer sice neodmaturoval, ale na filozofické fakultě se zapsal na přednášky z filozofie, estetiky, etiky, logiky a dějin filozofie, které však navštěvoval tak, jak to jemu osobně vyhovovalo. Intenzivně se také věnoval studiu jazyků, naučil se anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, rusky a polsky. Údajně si osvojil také základy sanskrtu a koptštiny.
Spisovatel, básník, dramatik
Zeyerovy literární začátky nebyly zrovna šťastné. Debutoval poměrně nepovedenou humoristickou povídkou Krásné zoubky (1873). Poté se jeho pozornost náhle obrátila opačným směrem - do oblasti magie, okultismu a také zednářství. Odtud pramení i námět k jeho pozdějším, rovněž Fantastickým povídkám (1882). Zajímal se také o magii, mystiku a zednářství. Vzhlížel  ke středověkým ideálům, které se staly častou inspirací v další Zeyerově tvorbě (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880), Maeldunova výprava (1896), Kronika o svatém Brandanu (1886) nebo V soumraku bohů (1898)). Tématem těchto děl je zápas dohasínajícího pohanství s počínajícím křesťanstvím. Zeyer se snažil prosadit také na divadle, ale jeho dramatická tvorba připomínala ze všeho nejvíce lyrickoepické básně, určené k inscenování. Jednalo se o díla často literárně krásná, ale pro divadelní provedení nevhodná. Tak vznikla hra Sulamit (1885), ale také inscenace inspirované náměty z českých dějin – např. Neklan (1893) nebo Šárka (1906). Nejznámější hrou Julia Zeyera je Radúz a Mahulena (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla dokonce zfilmována (režie Petr Weigl). Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. Zeyerovo dramatické dílo ale často zlákalo hudebníky – k Radúzovi a Mahuleně složil hudbu Josef Suk, Leoš Janáček si zase zvolil Šárku jako libreto pro svou první operu a na libreto podle povídky Kunálovy oči složil operu Otakar Ostrčil.
Největším románem Julia Zeyera je pak autobiograficky laděné dílo Jan Maria Plojhar (1891), v němž se také poprvé výrazněji objevují prvky mesianismu, kdy Zeyer přirovnává osudy české země k utrpení Kristovu. Téma mesianismu rozvinul silněji také v povídkovém triptychu Tři legendy o krucifixu (vydaném posmrtně v roce 1906). Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou Troje paměti Víta Choráze (posmrtně 1905), rovněž autobiograficky laděné dílo s výrazně dekadentními rysy (náznaky dekadence se objevují již u Jana Marii Plojhara a u díla Dům U tonoucí hvězdy (1897)).
Cestovatel
Julius Zeyer procestoval na svou dobu obrovské množství zemí – již v mládí to byla oblast dnešního Rakouska, Německa a Francie, později také Nizozemsko, Belgie, Španělsko, Polsko, Rusko (zde se ocitl několikrát jako vychovatel), Slovinsko, Chorvatsko a také Afrika a řada dalších míst. Některé exotické země, které třeba ani reálně nenavštívil, se pro něj staly i tvůrčí inspirací – Japonsko pro román Gompači a Komurasaki nebo drama Lásky div (1894), Čína se objevuje v povídce Zrada v domě Han (1881) či v dramatu Bratři (1882), Indie v povídkách Kunálovy oči (1906) a Island v již zmíněném V soumraku bohů. Z cizích kultur si ale pro svou tvorbu vybíral jen to, co odpovídalo jeho osobní představě o kráse, ušlechtilosti a estetičnosti. Mýty a legendy těchto zemí tak přetvářel k obrazu svému. V souvislosti s těmito náměty se u něj hovoří o tzv. obnovených obrazech. Nejvíc ve svém životě cestoval v době, kdy byl vychovatelem u hraběte Harracha (1882).
Závěr života

Julius Zeyer byl v osobním životě velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy a jak již bylo výše řečeno, z jistých náznaků lze vytušit, že měl zřejmě komplikovaný vztah k obému pohlaví a k milostnému životu vůbec. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů. Poslední léta života prožil ve Vodňanech a v samém závěru se uchýlil ke svému blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi na jeho zámek v Lužanech a pak do jeho pražského paláce. Občas pobývá v Praze také u své sestry Heleny Jungfeldové, u níž umírá 29. ledna 1901 na selhání srdce. Ačkoli si přál být pohřben na lesním hřbitově u Vodňan, odpočívá jeho tělo v Praze na Slavíně, kam byl uložen jako první 31. ledna 1901.
Dílo
Jeho dílo je velice těžko zařaditelné do nějakého proudu, nejblíže měl asi k lumírovcům (kosmopolitní škola). Co se charakteru týká, jde o novoromantismus.
Próza

Fantastické povídky, čtyři sci-fi povídky ve sbírce z roku 1882
Ondřej Černišev – román z konce 18. stol. , odehrávající se na ruském dvoře. Osobnost je historicky pravdivá, prostředí je romantické.
Román o věrném přátelství Amise a Amila – román typu fantasy na motivy severské mytologie
Jan Maria Plojhar (1891) – sociální román. Objevuje se zde výjimečný hrdina, dílo obsahuje autobiografické prvky, je zklamán společností.
Tři legendy o krucifixu (1895) – tři samostatné legendy (Inultus, El Cristo de la Luz, Samko pták), které spojuje náboženská tematika a krucifix (kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem).
Trojí paměti Víta Choráze – novela
Radúz a Mahulena – pohádkové drama, scénickou hudbu ke hře zkomponoval Josef Suk
Dům U tonoucí hvězdy – Hlavním hrdinou je český lékař působící v Paříži, který obdivuje Dům U Tonoucí hvězdy. Poté se v nemocnici setká s dalším hrdinou Slovákem Rojkem. Novela končí tragicky – dům vzplane a uhoří v něm hrdina Rojko a další obyvatelky - stařeny z „klece tří pomatených“. Je zde líčena beznaděj, souchotiny. Celá novela je ponurá a mystická.
Báje Šošany
Stratonika a jiné povídky
Maeldunova výprava

Poezie

Vyšehrad – z historie Čech
Čechův příchod – z historie Čech
Zpěv o pomstě za Igora
Karolínská epopej – Chtěl vytvořit epopej o historii lidstva. Týká se hlavně rytířské doby (statečnost, věrnost, čestnost).
Kronika o sv. Brandanu
Z letopisů lásky
Ossianův návrat

Divadelní hry

Legenda z Erinu
Libušin hněv
Šárka
Neklan
Radúz a Mahulena
Vytvořil: Tomcek
Upravil: ota61, jesen.cz, janajau
Zdroj: Wikipedie, vlastní četba celého díla

'Životopis autora Zeyer Julius'
Dnes je 07.04.2020
Před 96 lety se narodil(a) Simmel Johannes Mario
Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom.cz
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno