Pavel Ota
* 02.07.1930 - † 31.03.1973
* Praha
100%
Pavel Ota - Životopis
* 2. 7. 1930, Praha† 31. 3. 1973, Praha
Prozaik, novinář
Původním jménem Otto Popper, příjmení Pavel přijal za své občanské jméno 1956 i s celou rodinou (rodiči a bratry). Narodil se v rodině židovského obchodního cestujícího. Jeho manželka Věra (roz. Nováková, 1924–1993), autorka knihy Vzpomínky na Otu Pavla (1993), byla dlouholetou programovou pracovnicí Čs. rozhlasu; syn Jiří (* 1956) je autorem autobiograficky laděných povídkových sbírek V údolí dutých hlav (1995) a Blázinec i v mé hlavě (2005). Obecnou školu Pavel navštěvoval v rodišti, měšťanskou školu v Buštěhradu na Kladensku, kam se rodina 1939 přestěhovala z existenčních i rasových důvodů do domku otcových rodičů. Po odchodu obou bratrů (únor 1943) a posléze i otce (konec 1944) do koncentračního tábora žil sám s matkou. 1944 se stal hornickým učněm na dole Prago v Dubí u Kladna. Hned po skončení války se rodina vrátila do Prahy a Pavel absolvoval dvouletou obchodní školu v Praze-Smíchově (1945–47), souběžně navštěvoval i školu jazykovou. Otec ho vedl k tomu, aby se v jeho stopách stal obchodním cestujícím, ale Pavel roku 1949 na základě doporučení svého i rodinného přítele Arnošta Lustiga nastoupil do Čs. rozhlasu; zprvu krátce působil ve zpravodajské redakci, pak do 1956 (s přestávkou vojenské služby 1951–53) ve sportovní redakci; jedním z předpokladů jeho práce sportovního redaktora bylo, že sám od dětských let intenzivně sportoval (1948 byl kapitánem dorosteneckého hokejového družstva A. C. Sparta, později ve Spartě působil jako trenér žáků). 1956–57 byl sportovním redaktorem v časopise Stadion a poté několik let redaktorem v armádním týdeníku Čs. voják. Koncem 50. let vystudoval při zaměstnání Střední školu pro pracující (mat. 1960). 1962 doprovázel vojenské fotbalové mužstvo Dukla do Spojených států (Dukla mezi mrakodrapy, 1964). Vedle řady sportovních akcí v různých zemích (Sovětský svaz, Francie, Jugoslávie, Švýcarsko aj. ) navštívil 1964 zimní olympijské hry v rakouském Innsbrucku; během tohoto pobytu se u něho projevilo vážné duševní onemocnění (cyklofrenie, tj. maniodepresivní psychóza smíšená s prvky schizofrenie), které 1966 vedlo k odchodu do trvalého invalidního důchodu. Od propuknutí choroby až po svou předčasnou smrt často pobýval v psychiatrických léčebnách. Místem jeho celoživotních návratů k přírodě bylo Křivoklátsko na Berounce, s nímž motivicky úzce spojil nejednu ze svých próz.
Publikoval od roku 1951. Přispíval do časopisů, v nichž působil, a dále do periodik Obrana lidu, Čs. sport, Gól, Ahoj na sobotu, Signál, Kulturní tvorba, Vlasta, Květy, Lidová demokracie, Židovská ročenka aj. Povídka Omyl vyšla 1969 jako zvláštní příloha časopisu Miroir (Paříž). Jeho sportovní a zejména autobiografické prózy se dočkaly početného filmového, televizního i jevištního zpracování. Kromě dvou absolventských snímků na FAMU (Kapři pro wehrmacht, 1975, r. a sc. Karel Smyczek; Smrt krásných srnců, 1975, r. a sc. Vladimír Merta) byl podle nich realizován film Poslední etapa (1962, r. Miroslav Ondráček, sc. + František Kožík) a dvě adaptace, na nichž s režisérem Karlem Kachyňou anonymně jako scenárista spolupracoval Dušan Hamšík: televizní film Zlatí úhoři (1979, t. r. odměněno 1. cenou na mezinárodním festivalu televizních a rozhlasových pořadů Prix Italia) a film Smrt krásných srnců (1987). Na motivy Pavlova života i tvorby natočil Libor Hlavatý amatérský středometrážní poeticko-dokumentární snímek Slzy na stoncích trávy (1988, uvedeno Čs. televizí 1990). Televize uvedla též dramatizace Alfréd Jindra (1972, r. Pavel Pospíšil, sc. Vladimír Pacl), Pohár za první poločas (1972, r. Karel Pokorný, sc. Miloš Smetana) a Čestné kolo (1973, prem. 1989, r. Antonín Moskalyk, sc. Jindřich Fairaizl). Čs. rozhlas odvysílal Pavlovu vlastní dramatizaci sportovní povídky Omyl (1968). Pro jeviště vznikla literární pásma a divadelní dramatizace: Povedený tatínek a já (pásmo z autobiografických próz, Viola 1977, sc. Josef Henke), Ve znamení pěti kruhů (pásmo z prací se sportovní tematikou, Viola 1980, sc. Josef Henke), Jak jsem potkával lidi (vzpomínkový pořad s ukázkami z tvorby, Divadlo hudby 1983, sc. Jiří Kutina), Můj tatínek a zlatí úhoři (Divadlo E. F. Buriana 1987, dramatizace Hynek Matuška) a Pohádka o Raškovi (2008, sc. T. Syrovátka). Věra Pavlová uspořádala tři výbory na gramofonových deskách: Jak jsem potkal ryby (1976), Smrt krásných srnců (1977) a Sedm deka zlata (1981). Povídka Běh Prahou, která byla po cenzurním zásahu vyřazena z prvního vydání Smrti krásných srnců, kolovala v 70. a 80. letech v hojných opisech, tiskem vyšla teprve v devadesátých letech (časopisecky v Literárním měsíčníku 1/1990, knižně v bibliofilském souboru Tatínkova loď naděje, 1990, poté v rozšířeném souboru Zlatí úhoři, 1991). Na slova Oty Pavla napsal skladatel Václav Jedlička cyklus písní pro bas a klavír s názvem Mrtvému příteli (1933). Česká televize věnovala životu a především nemoci O. Pavla dokument Jak jsem se zbláznil z cyklu Předčasná úmrtí (r. Roman Vávra, 2001). V březnu 2002 bylo v Buštěhradě otevřeno Muzeum Oty Pavla. – Začátečnické práce Pavel podepisoval svým původním jménem Otto Popper, u některých kratších příspěvků celoživotně užíval šifer O. P. , op, -op-.
Od počáteční skromné reportážní či naivně osvětové publicistiky, zaměřené na propagaci tělovýchovy a sportu tak, jak ji vyžadovala novinářská profese, se Pavel během 60. let postupně vyvíjel k hlubšímu, obsahově náročnějšímu a také tvárně objevnějšímu zpracování sportovní problematiky. Většího úspěchu dosáhl již svou první, tvárně různorodou knihou Dukla mezi mrakodrapy z poloviny 60. let, v níž vylíčil zrod a dějiny fotbalového mužstva, jeho postupné úspěchy až po ten největší na newyorském turnaji. Těžiště Pavlova úsilí však spočívalo především ve středně rozlehlých portrétních pracích o jednotlivých, více či méně známých českých sportovcích, o jejich vítězstvích i prohrách, vrcholných výkonech i ústupu ze slávy, jakož i o jejich lidských stránkách, osobní mentalitě a civilních osudech (Plná bedna šampaňského, Syn celerového krále). Těmito prózami Pavel vytvořil svérázný typ reportážní povídky, v níž se slučuje novinářská věcnost s příběhovostí a dalšími beletristickými postupy. Mytizujícím pojetím životních dat a osudů beletrizoval reportáž v portrétní novele o skokanovi na lyžích Jiřím Raškovi (Pohádka o Raškovi). Z hranic sportovní tematiky (jíž se ovšem věnoval až do konce života) Pavel výrazně vybočil autobiografickými a rodinnými příběhy, které začal psát v druhé polovině 60. let a jimiž – po jejich vydání na počátku 70. let – získal mimořádnou čtenářskou popularitu. Kromě několika textů z pozůstalosti a cenzurou zakázané povídky Běh Prahou (která kolovala v četných opisech) je shrnul do dvou útlých povídkových sbírek Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby. I tyto vzpomínkové, komorně laděné a vždy jímavě působící prózy vycházejí z reálných fakt a událostí, vyznačují se však vysokou mírou stylizace životního materiálu. Utvářejí svébytný prozaický svět, v jehož středu nejčastěji stojí – vedle samotného vypravěče – svérázný, fanfaronský tatínek: člověk s neutuchajícím elánem, podnikající většinou neúspěšné cesty za svými nestřízlivými záměry a sny. Je to svět familiární a familiárně prezentovaný, přesahující však do obecnější vize života. Pavel život neharmonizuje, ale také nedramatizuje či netragizuje: životní dění v jeho celku představuje jako cosi smutně krásného a krásně smutného.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Dukla mezi mrakodrapy (LF reportážní, 1964); Plná bedna šampaňského (PP reportážní, 1967); Pohár od Pánaboha (PP 1971); Smrt krásných srnců (PP 1971); Syn celerového krále (PP reportážní, 1972); Jak jsem potkal ryby (PP 1974); Pohádka o Raškovi (P reportážní, 1974); Fialový poustevník (PP 1977, obsahuje: Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby; poté 1994, odlišné vydání, mj. s nově zařazeným vstupním textem Fialový poustevník, který je synopsí filmové povídky, ed. neuveden); texty k fotografickým publikacím: V. Heckel: Hory a lidé (1964; 2. rozš. a pozměněné vydání 1967); Třetí celostátní spartakiáda (1965, s A. Lustigem); J. a R. Erhartovi: Jižní Čechy (1970).
Výbory: Cena vítězství (1968); Veliký vodní tulák (1980, redakční uspoř. ve spolupráci s V. Pavlovou); Zlatí úhoři (1985; rozšíř. a bez cenzurních zásahů, 1991, ed. B. Svozil); Jak jsem potkal ryby (a něco víc) (1987, in Knížka pro Robinzony /a taky Pátky/, + K. Poláček + B. Hrabal; obsahuje výbor povídek O. P. o rybách); Mám rád tu řeku (1989, redakční uspoř. ve spolupráci s V. Pavlovou); Výstup na Eiger (1989, ed. B. Svozil); Tatínkova loď naděje (bibliofilie 1990, ed. B. Svozil); Jak šel táta Afrikou (1994, ed. J. Šrámek); Omyl a jiné povídky (1995, ed. neuveden); Smrt krásných srnců (1995, ed. B. Svozil); Olympijské hry a jiné povídky (ed. neuveden, 1996); Smrt krásných srnců (ed. neuveden, 2000); Smrt krásných srnců (ed. neuveden, 2000, neprodejné vydání).
Souborná vydání: Souborné dílo O. P. (Olympia, 1977–81, 5 sv. : Plná bedna šampaňského, 1977; Pohár od Pánaboha, 1978; Syn celerového krále, 1979; Pohádka o Raškovi, 1979; Smrt krásných srnců + Jak jsem potkal ryby, 1981); Sebrané spisy (2002, 7 sv. ): 1. Dukla mezi mrakodrapy, 2. Plná bedna šampaňského, 3. Pohár od Pánaboha a Pohádka o Raškovi, 4. Smrt krásných srnců, 5. Syn celerového krále, 6. Jak jsem potkal ryby, 7. Povídky ze šuplíku (výběr z článků, rozhovorů, povídek a reportáží publikovaných časopisecky a v knižních výborech Veliký vodní tulák, Fialový poustevník, Zlatí úhoři, Mám rád tu řeku, dále texty z pozůstalosti, publikované ve výborech Jak šel táta Afrikou, Tatínkova loď naděje a Olympijské hry + fragment rodinné korespondence s bratrem Hugem publikovaný pod názvem Z korespondence, 1989).
Korespondence: Z korespondence (Jonáš klub 1989, ed. M. Ždímal; 1990).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Každý rok v máji (k Závodu míru, 1957); Živí nemlčí (1960); Sportovci Svazarmu vypravují (1961); PF 1962 (1961); Zlato, stříbro, bronz (1969); O rybářích pro rybáře (1970); Cesty ohněm (1972); Nástup. 30 let české prózy (1975); A každý den ptej se devíti lidí (1980); Příběhy našich dní (1980); Šupinaté sny (1983); Živý proud (1986).
Zvukové nosiče: Jak jsem potkal ryby (LP 1976); Smrt krásných srnců (LP 1977, CD 1996, čte M. Horníček); Sedm deka zlata (LP 1980); Neumannovy Poděbrady (zvukový záznam soutěže mladých profesionálních umělců, 4 LP, 1985; zde povídka Jak Bohoušek Vaňků oplatil slzy Marušky Kettnerový, přednes M. Fryčová, II. cena); Povídky Oty Pavla (MC 1991); Veliký vodní tulák (MC 1991, čte P. Zedníček); Nejen o rybách (MC 1994, čte V. Brodský); České perličky (MC 1997; výbor českých povídek různých autorů, zde povídka Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům, čte P. Zedníček, a Fialový poustevník, čte V. Brodský); Povedený tatínek a já (CD 1998, čte P. Haničinec); Dukla mezi mrakodrapy (MC, CD 1998, čte P. Nárožný); Ve službách Švédska, Otázka hmyzu vyřešena (MC, CD 1999, čte K. Heřmánek); O rybách a řece (MC, CD 2000, čte M. Horníček).
'Životopis autora Pavel Ota'