• Životopis
• Tvorba (30)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Holub Miroslav - Životopis

Básník a esejista i překladatel, představitel programově intelektuální poezie, poetický účin staví na estetice přesného myšlení; v době svých prvních knížek vystupoval jako příslušník tzv. generace Května.
 
Narodil se 13.9.1923 v Plzni; otec pracoval jako úředník na právním od­dělení ředitelství ČSD a matka byla profesorkou franštiny a němčiny. Vychodil plzeňské klasické gymnázium, kde maturoval (1942); až do konce války pracoval jako dělník na dráze. Po osvobození počal studovat v Pra­ze nejdřív přírodovědeckou fakultu (1945-46), ale pak přešel na medicí­nu. Ukončil ji v r. 1953. Stal se na čas sekundářem na patologii na Bulov­ce, r. 1954 dostal místo vědeckého pracovníka v Mikrobiologickém ústa­vu ČSAV; od r. 1972 pracoval v Institutu klinické a experimentální medicíny a publikoval odborné vědecké práce související s jeho profesí. V le­tech 1946-65 redigoval přírodovědecký populárně odborný Časopis Vesmír. Převážně jako vědec pobýval studijně v cizině, v New Yorku (1965-67), ve Freiburgu v Německé spolkové republice (1968-69). V krizovém období se projevil jako autor ideově dezorientovaný. Později své chyby sebekriticky uznal.
První básně otiskl ve Svobodném slově (1947) a v Bednářově Ohnici (1947); v té době ještě publikoval v časopise Kytice (1948). Pak se jako básník odmlčel a začal uveřejňovat své příspěvky v Květnu (1956) a v dalších časopisech a novinách. Knižně debutoval už jako vyzrálý autor. Jeho básnická prvotina patří do vlny tzv. poezie všedního dne.
Sám se stal v časopisu Květen i jinde a hlavně statí Náš všední den je pevnina (Literární noviny 1958) rovněž teoretikem tohoto proudu. Od své první sbírky Denní služba (1958) přinášel však do mladé české poezie vlastní osobitou notu. Navazoval na některé české i evropské básníky, na Halase (bez jeho mučivých a skeptických tónů), na brechtovskou intelek­tuální poezii a na lyrismus Prévertův. Jeho básnická metoda staví od za­čátku na intelektu a myšlence. Holub se zříká osobní subjektivní zpovědi, jeho verš je břitký, věcný a střídmý, každá báseň má racionální kompozi­ci. Tyto rysy si Holubova poezie udržuje od první knihy až do současno­sti.    
Po prvotině se objevila lyrická sbírka Achilles a želva (1960) a v dalším roce Slabikář (1961): obě knížky vyšly v nových nákladech brzy znovu. Ve Slabikáři tvoří část básní dějinné antiportréty (Napoleon, Voják, který probodl Archimeda, Alexandr Veliký, Svatý Sebastián. Goethe. Sokrates aj.). jež připomínají, ale někdy v ironické a skeptické verzi, galérii histo­rických podobizen, jaké napsali Vrchlický nebo Machar. Po Slabikáři ná­sledovaly brzy po sobě další sbírky: Jdi a otevři dveře (1961), Kam teče krev (1963), knížka psaná k uměleckým fotografiím z prostředí nemocni­ce a lékařských laboratoří, podobná publikace Zcela nesoustavná zoologie (1963), rovněž jako básnický doprovod k fotografiím, a konečně větší a samostatná lyrická kniha Takzvané srdce (1963). Menší výbor z prvních básnických sbírek představuje knížka Anamnéza (1964). Další lyrické básnické sbírky následovaly až po větší přestávce - Ačkoliv (1969), Beton (1970), kde shrnul hlavně verše napsané za amerického pobytu a kde se pokusil, samozřejmě v návaznosti na předchozí básnickou metodu, o no­vé tóny a cesty. Poslední básnická sbírka Naopak (1981) je poznamenána kriticismem, skepsí a pochybnostmi.
Holub má vyhraněný básnický postoj i zvláštní poetiku. Jeho básně směřují k dnešku a snaží se vyjádřit pocity současného aktivního člověka: básně jsou zdánlivě všední a obyčejné, ale přitom jsou adresně ob­čanské. Holub chce a umí být srozumitelný a věcný. Nejraději píše, jak se kdysi vyjádřil, pro lidi netknuté poezii a literaturou. Básnická obraznost a metaforičnost je jednoduchá. Holub dává promlouvat holým faktům, básně mají jasný a sevřený tvar a připomínají dřevoryt. Mezi hlavní vlast­nosti Holubovy poezie patří etický patos; básník klade na současného člověka náročné mravní požadavky a ideály a podle nich jej hodnotí. Na Holubových básních je zřejmé, že je psal básník, vědec a lékař. Básnický slovník i obraznost jsou prostoupeny odbornými termíny; tento rys tvoří přímo podstatu jeho poezie. Modernost básnictví vidí Holub rovněž ve sblížení poezie s vědou a chce, aby básnictví mělo poznávací a kritický rozměr. Holub je lyrik vysloveně intelektuální a protisentimentální, ale pomocí intelektu vytváří novou a zvláštní básnickou emotivnost. Přírodní senzualistická a ornamentální poezie je mu zcela cizí. V Holubově poeti­ce se někdy úsilí o básnickou přesnost, věcnost a jednoznačnost myšlenky mění v propočtené schéma a v neživotnou proklamaci postojů.
Osobitý básník zkusil své síly rovněž jako prozaik v nekonvenčních cestopisných reportážích a v knihách o smyslu a dobrodružství vědy a vě­deckého poznání. Z pobytu v USA vytěžil sbírku „poloreportáží“ Anděl na kolečkách (1963); kritika je nazvala básněmi v próze a anticestopisem. Holub dává svým črtám osobní pohled a postoj, cestopis je individualizo­vaný a poetický. Knihu „příběhů a myšlenek kolem vědy“ nazval Holub Tři kroky po zemi (1965). Čtenář v ní najde pestrou a zajímavou koláž ci­tátů, příběhů, anekdot, výpisků a postřehů o vědě a vědcích; přitom jde autorovi hlavně o smysl a étos vědy a vědeckého poznání. Kniha je pro­myšleně komponována, stylizována aforisticky, gnómicky. Podobného rázu jako obě předchozí knížky prózy je „osobní záznam o faktech a myšlenkách“ Žít v New Yorku (1969).
Miroslav Holub také překládal; podílel se na výboru z poezie Zb. Herberta Studium předmětu (1965), přeložil knihu o počátcích chronobiologie (R. R. Ward, Živé hodiny, 1980) aj. Uspořádal výbor Poe aneb Údolí neklidu (1972).
'Životopis autora Holub Miroslav'