Götz František
* Kojátky u Bučovic
0%
Götz František - Životopis
Literární a divadelní kritik, historik a teoretik, který v meziválečném období i po osvobození usiloval o hodnocení domácích literárních i divadelních osobností, směrů a tendencí v evropských souvislostech, objevný dramaturg, dramatik i romanopisec, filmový scenárista.
Narodil se 1. 1. 1894 v Kojátkách u Bučovic v rodině hospodářského úředníka, absolvoval reálné gymnázium v Bučovicích (1912) a učitelský kurs v Brně (1913), působil na školách v Habrovanech, Rousínově a v Brně (1918), kde se také stal úředníkem zemské školní rady. Již jako učitel publikoval divadelní referáty v Socialistické budoucnosti a stal se zakládajícím členem brněnské Literární skupiny (1921), jejím teoretickým mluvčím (program „etického socialismu"), spoluredigoval Sborník Literární skupiny (1923) i časopis Host (1922-25). Po svém přestěhování do Prahy (1923) pracoval nejdřív jako lektor a od r. 1927 dramaturg Národního divadla, kam se po letech 1944-47, kdy byl uměleckým ředitelem Městských divadel pražských, vrátil do funkce šéfa činohry (1947-48), náměstka uměleckého ředitele (1948-50) a poté šéfdramaturga (1960-65). R. 1950 byl jmenován profesorem teorie dramatu a dramaturgie na divadelní fakultě Akademie múzických umění, od r. 1960 byl profesorem filozofické fakulty Univerzity Karlovy, r. 1969 odešel do důchodu, avšak činný zůstal i potom. Zemřel v Praze 7. 7. 1974.
Působil jako literární referent v Národním osvobození (1924-39 a 1945-48), spoluredigoval časopisy Literární svět (1927-28), Národní a Stavovské divadlo (1926-43, od r. 1930 s titulem Národní divadlo) i sborníky (Nové české divadlo 1930-32, 1932; Národní divadlo ke svému padesátému výročí, 1933) aj. Jako dramaturg pečoval nejen o původní domácí repertoár (uváděl například Čapky, Langra, Loma, Mahena, Nezvala, Šrámka, Vančuru a vybízel básníky ke spolupráci s divadlem), ale i o soudobou tvorbu světovou (včetně některých sovětských her).
Po dramatizacích F. M. Dostojevského (Idiot, 1928; Běsi, 1929; Výrostek, 1934) i H. de Balzaka (Sestřenice Běta, 1936) napsal a uvedl vlastní „legionářské drama" První rota (1938) i hry Soupeři (1940) a Světelný gejzír (1943) Obdobně jako ve svých románech Padající hvězdy (1932) a Páni našich snů (1942) zde uplatnil především vlastní zkušenosti z divadelního a literárního světa. Pro divadlo upravil i některé překlady, sám překládal (například G. Hauptmann, Kolega Crampton, 1940), po r. 1945 psal i filmové scénáře (Okouzlená, V horách duní), byl autorem vysokoškolských skript z dějin evropského divadla 19. a 20. století a teorie dramatu, doslovů k překladům i popularizátorských prací.
Řadu svých knižních publikací zahájil Götz už v Brně dvěma záslužnými naučně popularizátorskými pracemi Stručné dějiny literatury české a Novodobá literatura česká ve škole (obě 1920). Podobný charakter měl i Úvod do poezie (1923, rozšířené vydání r. 1933 s titulem Cesta k našim básníkům).
V práci Anarchie v nejmladší české poezii (1922), napsané v době ovlivnění německým expresionismem, přikláněl se k evolučnímu a duchovnímu pojetí socialismu a v podobném smyslu vykládal soudobé snahy o proletářskou poezii a socializaci umění vůbec. V knize Jasnící se horizont s podtitulem Průhledy a podobizny (1926) podal portréty básníků a prozaiků od K. Hlaváčka přes O. Fischera, K. Čapka, J. Wolkera, V. Nezvala, V. Vančuru (i další) až po K. Biebla, avšak od perspektiv proletářské poezie se již odkláněl (srov. konkrétně stať Likvidace poezie proletářské) a nové zdroje nacházel v civilním aktivismu a obecných idejích humanity. Tato proměna, u Götze i v české soudobé literatuře ne ojedinělá, se odrazila i v jeho průhledu do psychologie doby - Tvář století (1929), kde se proti rozkladu individua, příznačnému pro soudobou západoevropskou literaturu, pokusil opřít o vyspekulovaný nový idealismus, cestu k nové „konstruktivní" tvorbě hledaje v návratu k celistvé osobnosti a nové věcnosti. Z podobných hledisek posuzoval i českou literaturu na předělu 20. a 30. let minulého století v knize „vývojových perspektiv nové české poezie" Básnický dnešek (1931), pro niž jsou charakteristické různé vykonstruované souvztažnosti v generačním i historickém třídění. Také v nevelkém přehledu Český román po válce (1936) pracoval s širším srovnávacím pozadím evropské umělecké tvorby a objevovalo se zde již jisté vyrovnáni v pohledu a objektivizující tendence. Celkovou situaci v dramatické tvorbě včetně její „krize" z rozmezí 30. a 40. let minulého století i nastínění výhledů se pokusil podat v pracích Zrada dramatiků (1931) a Boj o česky divadelní sloh (1934), což byl příležitostný tisk k 50. výročí Národního divadla. Později shrnul celý meziválečný vývoj literatury, jak se mu jevil bezprostředně po druhé světové válce, do knihy Na předělu s podtitulem Krize světa v zrcadle literatury a dnešní vývojové perspektivy (1946). Ve 30. letech minulého století byl záslužný Götzův důrazný postoj proti fašismu, jak se projevil například v práci Osudná česká otázka (1934), pojímající ovšem demokratismus masarykovsky. Postupné tlumení předčasných generalizací v oblasti literární historie se poměrně nejkladněji projevilo v monografii František Xaver Šalda (1937), k jehož žákům Götz patřil (Šalda s nim však nejednou polemizoval).
V r. 1948 vydal práci Jaroslav Kvapil a na sklonku života napsal vedle literárně-historické monografie Václav Řezáč (1951) i publikace věnované osobnostem našeho divadelnictví Zdeněk Štěpánek (1962) a Vlasta Fabiánová (1963).
Götzovu osobnost vyznačovala velká šíře zájmů vědeckých i uměleckých (ne vždy zcela ústrojně spojených), velká kritická aktivita, přehled o aktuálním dění s cílem neustálé konfrontace domácí a cizí tvorby; leckdy eklektické přejímání různých filozoficko-estetických koncepcí však oslabovalo průkaznost a platnost jeho vlastních podnětů, syntéz a zobecňujících závěrů.
'Životopis autora Götz František'