Fábera Miloslav
* 15.07.1912 - † 27.11.1988
* Štěnovice u Plzně
0%
Fábera Miloslav - Životopis
Prozaik a filmový scenárista, který vstoupil do literatury za druhé světové války; jeho první práce s asijskou tematikou i pozdější romány z nedávné domácí historie spojuje vedle vypravěčské dovednosti především zaujetí pro plnokrevně žijící individuality a nespoutanou přírodu.
Narodil se 15.7.1912 v rodině pivovarského sládka ve Štěnovicích u Plzně. Vystudoval reálné gymnázium v Rokycanech (maturita 1931) a právnickou fakultu v Praze (1931-35, doktorát 1938). Po vojenské službě (1935-38) pracoval jako úředník v Legiobance (1938—42), poté se věnoval literatuře. V letech 1948-51 byl externím vedoucím redaktorem nakladatelství Družstevní práce a redaktorem časopisu Panorama. Zároveň již od r. 1947 pracoval jako dramaturg a scenárista Československého státního filmu (do r. 1970). V letech 1970-77 vykonával funkci ředitele Filmového studia Barrandov. V posledních letech se cele soustředil k literární a scenáristické práci. V r. 1972 byl jmenován zasloužilým umělcem.
Fáberovo místo v kontextu české literatury je dáno v prvé řadě jeho bytostnými dispozicemi pro románovou epiku. Již ve své prvotině Neklidná hranice (1940) osvědčil smysl pro spádný, až dobrodružně laděný příběh a schopnost udržet čtenáře v napětí dramaticky vyhrocenými situacemi i osudy výrazných lidských charakterů, projevujících se především činem. Dokázal přesvědčivě a sugestivně zobrazit chaotické poměry na Sibiři v době občanské války a zahraniční intervence, ačkoli se nemohl opřít o vlastní zkušenost, nýbrž jen o studium a o vzpomínky svého otce, který před r. 1912 žil po nějakou dobu v kraji kolem řeky Obu. Ústřední postavou románu je uprchlý český zajatec Tomáš Kern, člověk složité povahy, poznamenaný válkou a neschopný plnohodnotných citových vazeb. Touží po svobodném uplatnění své nezkrotné individuality, sní o bohatství a moci, stále znovu se však přesvědčuje o nedosažitelnosti absolutní svobody, jeho sny se opět a opět rozbíjejí o hrany nepoznaných zákonitostí společenské reality. Zasněžený Altaj, západosibiřské stepi, v nichž se potýkají divoké oddíly, vedené dobrodruhy nejrůznějších národností, a tajga u řeky Amuru - to jsou scenérie Kernovy pouti po revolučním Rusku. Během ní se v něm rodí alespoň nejasné tušení o mravní nadřazenosti kolektivu nad vůlí jednotlivce a sotva uvědomované přání přispět svými silami ke změně společenských pořádků. Obdivuhodné je Fáberovo umění vyvolat atmosféru drsné sibiřské přírody. Ta v románě neslouží jen jako pozadí lidských osudů, nýbrž dokresluje charaktery postav a pomáhá vytvořit dějové napětí.
Fáberovo „uhranutí" Dálným východem a jeho zájem o tradice asijského filozofického myšlení se odrazily i v drobné novele O skrytém mudrci (1944) a pak hlavně v historickém románě Sedm mongolských koní (1946), vracejícím se do dob Džingischánových výbojů. Jak naznačuje už jeho podtitul „mongolská bylina", pokusil se v něm autor o vzkříšení vypravěčských postupů dávné lidové epiky. Cesta Džingischánova vojevůdce Bahadura Subotaje z Mongolska přes bohaté země Střední a Přední Asie až k branám Kyjeva a pak nazpět do rodné jurty mění se v autorové podání, jež vyniká jiskřivým a barvitým slovesným výrazem a ryze epickým uměním zkratky a hyperboly, v obrazně vyjádřenou konfrontaci dvou pojetí života: proti principu samoúčelného činu, dobyvatelské honby za chimérou moci a bohatství je postaven princip „čistého srdce", které si nepodmaňuje svět ohněm a mečem, nýbrž moudrostí a pochopením.
Nejvyzrálejším projevem autorova vypravěčského umění je obsáhlý román Stín Bílé skály (1965). V době vydání, kdy sílily tendence ke zpochybňování smyslu románové formy a realistického vypravěčství, nedočkalo se Fáberovo dílo náležitého ocenění, třebaže povahokresebnými, kompozičními i stylovými kvalitami převyšovalo průměr tehdejší prózy.
Děj románu je lokalizován do západního českého pohraničí necelých deset let po druhé světové válce. Z řady výrazně charakterizovaných osob zaujmou postavy dospívajících chlapců Ondřeje a Vildy, lačně objevujících svět, a hlavně postava „babičky" Petruchové, lpící i v nových společenských podmínkách na tradiční představě o neporušitelnosti rodových svazků a posvátnosti majetku. Vedle dominantního dějového pásma, zachycujícího společensky zákonitý rozpad patriarchálních rodinných vztahů, navíjí autor další dvě románové linie - psychologickou a dobrodružnou. Všechna tři pásma se mu přitom podařilo ústrojně sjednotit za pomocí ústředního motivu odvahy a činu. Román, ač sevřen klasickou jednotou místa a času, plyne širokým, ale nikoli nevzrušeným epickým tokem jako proud skutečného života. Významné místo v něm zaujímají dynamické, vždy důsledné odstíněné popisy proměnlivé scenérie šumavských lesů a hor.
Epickou šíři a bohatou instrumentaci stylových prostředků nahradila v následující Fáberově knize Dnů šest a nocí sedm (1967) sevřenější a výrazově homogennější prozaická forma. Dílo s podtitulem „dobrodružný román" se vrací do posledních dnů druhé světové války a zachycuje útěk trojice Čechů z totálního nasazení v Německu domů. Napětí příběhu pramení nejen z neustálého střetání protagonistů s překážkami, jež ohrožují jejich životy, ale i z toho, jak dovedně autor využívá prvku tajemství a jeho postupného odhalování.
Neodmyslitelnou součást Fáberova díla tvoří jeho práce pro film (většinou byl autorem námětu a podílel se na scénáři). Fábera spolupracoval hlavně s režiséry Jiřím Weissem (Uloupená hranice, 1947; Dravci, 1948), Františkem Čápem (Bílá tma, 1948), Václavem Gajerem (Přicházejí z tmy, 1954), Vladimírem Čechem (Černý prapor, 1958) a Jiřím Sequensem (Smrt na Cukrovém ostrově, 1961; Atentát, 1964). Jako scenáristu ho přitahovala tematika boje českého a slovenského lidu proti fašismu, již byly věnovány jeho nejúspěšnější filmy: Uloupená hranice, ztvárňující pomnichovské události v českém pohraničí, a Atentát, zachycující události heydrichiády v r. 1942. Období druhé světové války zobrazuje i cyklus tří dvoudílných hraných dokumentů, jež vytvořil M. Fábera ve spolupráci s národním umělcem Otakarem Vávrou a jimiž jeho scenáristická práce vyvrcholila: Dny zrady (1973), Sokolovo (1975) a Osvobození Prahy (1977).
Celek Fáberova díla doplňují dvě publicistické brožury o bojích na východní frontě (Dukla, 1945; Kyjev, 1945), svazeček lyrických próz Obrázky ze Slovácka (1944) a hra Dukla (1950), napsaná společně s Janem Marešem.
Vytvořil: Mady
Zdroj: Čeští spisovatelé 20. století, Slovníková příručka
Zdroj: Čeští spisovatelé 20. století, Slovníková příručka
'Životopis autora Fábera Miloslav'