• Životopis
• Tvorba (14)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Zapolska Gabriela - Životopis

Gabriela Zapolska (30. března 1857 – 17. listopadu 1921), rodu Korwin, vlastním jménem Maria Gabriela Korwin-Piotrowska, primo voto Śnieżko-Błocka, secundo voto Janowska, byla polská dramatička, spisovatelka a publicistka.

Představitelka polského naturalismu. Psala komedie, satiry, dramata a romány.

Narodila se ve vsi Podhajce (předměstí Łucku) ve Volyni ve statkářské rodině (otec Wincenty byl zámožným statkářem, matka Józefa z Karskich byla bývalou baletkou z Varšavy). Vzdělání nabývala doma a krátce v ústavu Sacré Coeur a také v soukromém Institutu Výchovně-Naučném ve Lvově. V roce 1876 se provdala za poručíka carské gardy, mladého statkáře ze Žmudě Konstanta Śnieżko-Błockého, rodu Leliwa, zakrátko však od manžela odešla (manželství skončilo v roce 1888). V roce 1882, po neshodě s rodinou a mužem, odešla k divadlu, hrála v Krakově, Lvově, Poznani a v různých kočovných spolcích. Pociťovala nechuť a později přímo nevraživost k mužům, ve kterých vždy viděla pouze strůjce všech neštěstí, která mohou ženu v životě potkat. Horlivě toužila zůstat herečkou a dostala se tak do různých kočovných amatérských spolků tehdejší Haliče, Kongresovky a také Velkého Knížectví Poznaňského. Od roku 1879 se již herectví věnovala profesionálně, ale považovala se za umělecky nedoceněnou a byla v neustálém konfliktu s divadelním prostředím. V roce 1889 vycestovala do Paříže, aby si zlepšila své divadelní schopnosti a dosáhla většího uznání. Žila zde pět let (do roku 1895) a účinkovala ve slavných divadlech Théâtre Libre, A. Antoine'a a později v moderním Théâtre de l'Œuvre. Úspěchů však nedosáhla. Po návratu do vlasti se bezúspěšně snažila dostat se do varšavských divadel. Ještě jednou působila v kočovných divadlech, aby konečně dostala angažmá v Divadlo Juliusze Słowackého v Krakově, který řídil Tadeusz Pawlikowski, v němž si vydobyla úspěchy, ale stala se zároveň obětí ostré divadelní kritiky.

Jako spisovatelka debutovala v roce 1883 pod pseudonymem Gabriela Zapolska, a to povídkou Jeden den ze života růže (pol. Jeden dzień z życia róży, 1881). Její spisy vycházely ve lvovském a později varšavském tisku. Její díla, mezi něž patřila povídka Małaszka (1883), romány Kaśka Kariatyda (1885–1886) (česky vyšlo pod názvem Ve službách hříchu), Przedpiekle (1889), se stala předmětem polemik, vyvolaných pobouřením konzervativní kritiky kvůli dominujícímu naturalismu v dílech. V románech O czym się nie mówi (1909) a O czym się nawet myśleć nie chce (1914) se zabývala problematikou prostituce a pohlavních nemocí. Napsala mnoho povídek, románů a dramat, z nichž je však nejslavnější Morálka paní Dulské (pol. Moralność Pani Dulskiej). Vlivem své prudké povahy a nepříliš šťastných životních zkušeností bývala často vnitřně neklidná. Neustále mívala konflikty s řediteli a režiséry divadel, v nichž vystupovala nebo ve kterých se hrály její hry. Od roku 1904 se natrvalo usadila ve Lvově, kde se svým druhých mužem, malířem Stanisławem Janowským, založila divadelní spolek, se kterým projížděla Haličí.

Obojí její manželství bylo nešťastné, svůj pseudonym si zvolila, když přijela na zapřenou do vídeňského ústavu porodit nemanželské dítě; mezi velkým počtem jejích milenců bylo několik významných spisovatelů polských i francouzských. V jejím životě se střídalo štěstí a triumf s ústrky a ponížením. Její stále neukojená touha po vyžití ji vedla ke stálým konfliktům s předsudky společenského života, které odvážně narušovala částečně proto, aby dráždila společnost, kterou živelně nenáviděla a jíž pohrdala. Společenský vzdor se v jejím životě mísil s dekadentním nihilismem a sexuální rozpoutaností. Podobný rys společenské vzpoury má i její dílo.

V roce 1912 se v Praze účastnila Výstavy práce polské ženy. Stala se členkou umělecké komise Teatru Premier. Spolupracovala se lvovským Nezávislým divadlem. Po zabrání Lvova ruskými vojáky v říjnu 1914 vlastnila cukrárnu. Bydlela ve vile "Skiz" v Łyczakowě ve Lvově, v němž prožila poslední léta svého života.

Zemřela 17. prosince 1921 ve Lvově a byla pochována v Aleji Zasloužených na Łyczakowském hřbitově.

Spisovatelka se soustřeďovala převážně na negaci lidských vlastností či společenských jevů – sama zdůrazňovala, že svoji tvorbu vnímá jako protest proti lidské falešnosti.

Vlivem Émila Zoly a jiných naturalistů popisovala jevy každodenního života. V popisech nezapře pozorovací talent a žurnalistické nadání. Byla přesvědčena, že funkcí literatury je služba společnosti.

Hlavní oblastí její tvorby je maloměšťácký svět lvovské úřednické mezivrstvy, bídně živořící ve stínu dohasínající aristokracie. Život tohoto prostředí s jeho společenskou morálkou je hlavním obsahem děl prozaických i dramatických, v nichž v popředí stojí vztahy a problémy sexuální. Proti úzkoprsé a pokrytecké maloměšťácké morálce zoufale bojují některé ženské hrdinky Zapolské, toužící se vyprostit z pout falešné konvence a probojovat se k plnému vyžití své lásky. Ženy nižších společenských vrstev ale padají jako oběti poté, co posloužily skrývaným sexuálním potřebám mladých pánů, ukojovaných bez jakékoli morálky i závazků pod přísně střeženým pláštíkem společenských zvyklostí. Muži jsou u Zapolské vesměs nesympatičtí, buď brutální sobci nebo směšní slaboši, kteří se nedovedou povznést nad předsudky svého okolí.

Divadelní tvorba Gabriely Zapolské se dělí na dvě části: melodramata pro tehdy populární "zahrádková divadla" (Skiz, Małka Szwarcenkopf) i komedie nebo tragédie pro velkoměstská divadla. Ve druhé části se objevuje výrazný vliv naturalistického dramatu (požadavek hluboké psychologie postav, rezignace na nepravděpodobný děj, analýza lidských charakterů atd. ). Kladla důraz na roli rekvizit, kulis, mimiky a také na jazyk postav.

Zajímala se také o židovskou kulturu, brojila proti antisemitismu. V časopise "Życie" publikovala romám Antysemitnik. Zabývala se také vlasteneckou tematikou (Tamten został, Sybir, Jesiennym wieczorem), v níž navazovala na tradice romantismu.

Teodor Jeske-Choiński (konzervativní časopis Niwa) vytýkal nemorálnost děl Zapolské – zejména jejich chlípnost a sprostotu. Tyto názory konzervativního prostředí se nezměnily až do počátku meziválečného dvacetiletí. Objektivitu v dramatech cenili Piotr Chmielowski a Wilhelm Feldman, ale neviděli jiné důležité problémy v její tvorbě. Stanisław Brzozowski (spisovatel) se domníval, že Zapolská by mohla napsat jednu velice dobrou knihu, ale její části se rozprášily v mnoha povídkách, komediích a románech.

Zapolska byla sympaticky přijímána mladou generací, která s ní sdílela odpor k maloměšťáctví i hlad po sexuálním vyžití. Její dramata, vyvolávající často skandál v konzervativní společnosti, nacházela uznání i pochopení v mládeži.
'Životopis autora Zapolska Gabriela'