• Životopis
• Tvorba (130)
• Komentáře (3)
• Hodnocení (11)

Čapek Karel - Životopis

Jedna z největších osobností české literatury meziválečného období: prozaik a dramatik, novinář a esejista, autor knih pro děti, básník a překladatel; představitel umělecké generace vzešlé ze snah předválečné moderny; spisovatel, který zasahoval a působil daleko za horizont literatury.
 
Narodil se 9.1.1890 v Malých Svatoňovicích na Náchodsku báňskému lékaři. Byl nejmladší ze tři dětí. Dětská a jinošská léta prožil v Úpici, kde jeho otec potom působil jako praktický lékař až do r. 1907. Gymnázium začal studovat v Hradci Králové, pokračoval v Brně a dokončil v Praze (maturita r. 1909). Po vysokoškolských studiích v Praze a v Berlíně (po­byl i v Paříži), ukončených r. 1915 doktorátem filozofie (disertace Objek­tivní metoda v estetice se zřetelem k výtvarnému umění), byl vychovatelem u Lažanských a knihovníkem, až konečně zakotvil v redakcích no­vin: nejprve v Národních listech  (1917-20), pak v Lidových novinách (1921-38). V letech 1921-23 byl dramaturgem Vinohradského divadla, kde působil příležitostně i jako režisér. Po válce podnikl řadu cest do zahraničí, z nichž vytěžil patero knih cestopisných próz a fejetonů: Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Španěl  (1930),  Obrázky z Holandska (1932) a Cesta na sever (1936); jejich látkovým protějškem byly pak Obrázky z domova (1953), posmrtně vydaný soubor, jehož plán začal Čapek promýšlet dvě léta před svou smrtí. Přátelství, které uzavřel hned v prvních letech republiky s jejím prvním prezidentem T. G. Masarykem a které trvalo až do prezidentovy smrti, vtisklo Čapkovi označení oficiálního spisovatele a mluvčího Hradu. V srpnu 1935 se oženil s herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinpflugovou. Dopisy, které ji Čapek posílal, Scheinpflugová zčásti využila pro svůj Český román (1946); po její smrti vyšly v samostatné edici Listy Olze (1971). Zemřel o Vánocích r. 1938 v Praze a jeho náhlá smrt symbolizovala konec celé jedné epochy národního života.
První, co formovalo Čapkovu uměleckou osobnost a pronikavě ovlivnilo jeho literární tvorbu, byly zájmy a vzdělání filozofické a estetické. Lze říci, že Čapkova tvorba představuje jednotu filozofie a literatury, vědy a umění, přičemž křehká rovnováha mezi oběma složkami zůstává většinou neporušena.
Vedle zájmů a studií filozofických měla na konkrétní podobu jednotlivých děl i na literární tvorbu jako celek rozhodující vliv Čapkova dlou­holetá činnost novinářská: od října 1917 v redakci Národních listů, od dubna 1921 až do konce života v Lidových novinách. Nebyla pro něho jen věc obživy a zaměstnání; chápal ji jako službu dni i službu době a zejména jako velkou výhodu umožňující spisovateli prorazit bludný kruh estétské nadřazenosti a "žít ve světě, který patří všem". Jako nebylo v Čapkově umělecké tvorbě žánru nebo druhu, který by nebyl vyzkoušel, tak obsáhl i ve své novinářské praxi všechny možné útvary - od úvodníku až po aforismy.
Na stránkách Lidových novin se Čapkův talent rozvinul do šíře a in­tenzity. V novinách tiskl všechno, co v té době napsal (s výjimkou diva­delních her); novinářská činnost mu poskytla řadu tvůrčích podnětů a působila na vnitřní organizaci literárních děl, na jejich jazyk a sloh, vý­raz i tvar. Stejné jako Čapkova literárně umělecká invence zase pronikavě ovlivnila konkrétní podobu tradičních i nově vzniklých novinářských útvarů - tím, jak je slovesnou propracovanosti, jazykovou svěžestí, popřípadě fabulační vlohou povznesla nad běžnou novinářskou rutinu.
Bez vlivu na Čapkovu tvorbu nezůstalo ani znepokojivé vědomí, že mezi tzv. populární a tzv. exkluzivní literaturou zeje čím dál tím hlubší propast. V existenci této "dvojí" literatury, "vysoké" a "nízké" (lidové), spatřoval jeden z povážlivých příznaků "rozpadání evropské kultury". Odtud Čapkova vytrvalá snaha, zřetelná zvlášť od konce první světové války, tuto problematickou dichotomii literárního vývoje nějakým způsobem překonat. Z těchto úvah se postupně rodila knížka Marsyas čili Na okraj literatury (1931). Čapek ve své tvorbě překračoval nejenom hranice li­terárních žánrů a druhů, ale i jednotlivých druhů umění. Čapkova próza, povídková i románová, zřetelně souvisí s výboji moderní poezie, ale i ma­lířství (vliv kubismu) a hudby.
Počátky Čapkovy tvorby jsou předválečného data. Vstupoval do litera­tury společně s bratrem Josefem koncem prvního desetiletí 20. století, a to drobnými prózami, které vyšly teprve r. 1918 s názvem Krakonošova zahrada.
Zářivé hlubiny (1916), společná knižní prvotina bratří Čapků, jejíž jed­notlivé prózy vznikaly v letech 1910-12, jsou nejčastěji spojovány s hnu­tím novoklasicistickým, které dávalo přednost přesné dějové skladbě a stručnému záznamu postav před citovým úchvatem a dušeslovným popisem.
První samostatné dílo Karla Čapka byla kniha povídek Boží muka (1917).
Devatero Trapných povídek (1921), bezprostředně poválečných (1918-20), naznačuje na první pohled cestu z metafyzické spekulace a meditace do nejvšednějšího dne. Ve skutečnosti však všednost příběhů i jejich protagonistů je pouze záminkou k filozofickému uvažování, jak nespolehlivé a relativní jsou lidské poznávací soudy o "těch druhých", jak vratká jsou naše hodnotící kritéria.
Čapkovo rozsáhlé, mnohotvárné a druhově různorodé dílo, vznikající v průběhu tři desetiletí a shrnuté posléze do více než padesáti svazků sebraných spisů, bylo ve svém jádru poznamenané oběma světovými válkami.
Nejvýznamnější z této skupiny děl je drama RUR (1921).
Každé Čapkovo utopické dílo je vlastně velkou otázkou. Její první část (zabírající obvykle většinu rozsahu) je vždycky negativní. Ve smělé utopii domyslí Čapek jistý rys, vymoženost, výboj nebo objev moderní civilizace až do krajnosti: co by se stalo, kdyby...: kdyby se podařilo vyrobit umělého člověka (RUR); kdyby se člověk napil nápoje nesmrtel­nosti (Věc Makropulos, 1922); kdyby se sám stal stvořitelem (Adam Stvořitel ,1927); kdyby se podařilo beze zbytku spálit hmotu (Továrna na absolutno, 1922) nebo uvolnit z hmoty všechnu výbušnou energii (Krakatit, 1924). V druhé části pak Čapek usiluje o nalezeni východiska, o naznačení cesty a o překonání negace, aby dílo jako celek vyznělo kladným po­selstvím v duchu Čapkovy životní a filozofické orientace.
Také Čapkova dramatika má svoje počátky ve spolupráci s bratrem Josefem, jak o tom svědčí společná jevištní prvotina Lásky hra osudná (1916). Byla ve své době zcela ojedinělým pokusem vybočit z tradičních žánrových mezí české komediografie a navázat na základy renesanční divadelnost aktualizováním útvaru komedie dell´arte.
První Karlovo samostatné drama Loupežník,  započaté už před válkou a uvedené v r. 1920, uzavírá rané údobí Čapkovy tvorby.
Z řady utopických děl, zahájených v dramatu RUR a v próze románem Továrna na absolutno, vybočuje alegorická komedie Ze života hmyzu (1922) další společné dílo bratří Čapků.
Na sklonku 20. let, v období tvůrčího předělu, kdy Čapek dočasně opustil svět románových i dramatických utopií a soustřeďoval svou po­zornost k problémům lidského jedince, vznikaly Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy.
Na rozdíl od většiny ostatních povídkových knih, jež vznikaly plynu­lým tvůrčím procesem v kratším časovém rozmezí, psal Čapek bezmála dvě desítky let své apokryfy - od r. 1920 až do své smrti. Původní výbor pěti čísel (Apokryfy, 1932) se postupně rozrostl na devětadvacet (Kniha apokryfů, 1945).
Z posmrtně vydaných souborů drobnějších próz jako Kalendář (1940), O lidech (1940); Ratolest a vavřín (1946), Obrázky z domova (1953), Věci kolem nás (1954), Sloupkový ambit (1951) aj. přispěly nejvíce k pro­hloubení spisovatelova tvůrčího profilu. Bajky a podpovídky (1946, dopl­něno 1961); rozšířily škálu tzv. malých čapkovských forem a okrajových žánrů o dva nové útvary a jsou svrchovaným uměním zkratky a slovesné miniatury, schopné na malé ploše obsáhnout i ty nejzávažnější problémy člověka a doby.
Soubor statí a úvah O věcech obecných čili Zóon polítikon (1932) obsa­huje příspěvky k tomuto tématu z let 1920-32.
Rozsahem nepříliš velká, ale umělecky významná byla Čapkova tvorba určená dětem : Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako příva­žek (1932), Dášeňka čili Život štěněte (1933); spolu s dalším vyprávěním Minda čili O chovu psů byly pak obě tyto práce pojaty do jednoho z posmrtných sebrání Čapkových fejetonů Měl jsem psa a kočku (1939).
Jedním z vrcholů Čapkova díla a zároveň nejspolehlivějším klíčem  k jeho duchovnímu světu je románová trilogie z let 1933-34. Vzájemná souvislost jejich jednotlivých částí není dána jednotou děje ani jednajících postav, jak tomu bývalo v klasických dílech románové epiky. Společným jmenovatelem Hordubala (1933), Povětroně (1934) a Obyčejného života (1934) je problém lidského poznávání, jeho cest i cílů. V tom smyslu je trilogie návratem ke knihám z prvního tvůrčího údobí. S noetickou trilogií volně souvisí i poslední, nedokončené románové torzo Život a dílo skladatele Foltýna, vydané až posmrtně (1939).
První umělecky významnou reakcí na nebezpečí světového fašismu byla Válka s mloky (1936), formálně další článek v řadě Čapkových děl psa­ných z dohadů, co by se stalo, kdyby...
Poslední Čapkův dokončený román byla První parta (1937). Jak dobou svého vzniku, tak myšlenkově souvisí s bezprostředně předcházejícím dramatem Bílá nemoc.
Podobně jako v předešlých utopických hrách a jako v následující Matce (1938), osciluje i v Bílé nemoci (1937) významově zvrstvený konflikt mezi utopií a realitou, mezi časovým i nadčasovým posláním díla a vytvá­ří zázemí pro střetnutí dvou antagonistických životních principů (demo­kratického humanismu s totalitní diktaturou), zosobněných postavou lé­kaře Galéna a maršála - v duchu Čapkova přesvědčení, že právě toto střetnutí je nejdramatičtějším aspektem soudobého světového měření sil.
Podobně jako v utopických románech chtěl Čapek i ve svém dramatickém díle podat mnohostrannou kritiku společenských poměrů, jež by ne­zůstávala jen v hranicích domácího českého prostředí, ale dotýkala se obecnějších otázek moderní kapitalistické civilizace. Společenský kriticismus Čapkových děl byl však dosti dlouho oslabován idylizujícími ne­bo harmonizujícími závěry, které už soudobá kritika chápala jako nedo­myšlený a neústrojný "skok přes propast" (Václavek). Bílá nemoc, Matka i Válka s mloky jsou však už prosty této ideové a politické iluzivnosti a vnášejí do Čapkovy tvorby kvalitativně nové rysy. Spisy bratří Čap­ků vyšly v letech 1929-37 (51 svazků), Dílo  bratří  Čapků  vycházelo od r. 1954,  desetisvazkový Výbor z díla Karla Čapka byl vydán v letech 1972 - 75. Spisy Karla Čapka vycházejí od r. 1980, rozpočítány na 20 svazků. Po Výboru z prózy Karla Čapka (1934) vyšla řada výborů dalších, většinou z jednotlivých částí díla (např. Poznámky o tvorbě, 1959), posledním větším výborem jsou Pozdravy (1979).
'Životopis autora Čapek Karel'