• Životopis
• Tvorba (65)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (2)

Hrabal Bohumil - Životopis

Prozaik, který od opožděného debutu v polovině 60. let patří mezi nejčtenější a nejdiskutovanější tvůrce; navázal na tradici hovorové prózy a hospodské rozprávky v duchu Haškově a Johnově.
 
Narodil se 28.3.1914 v Brně-Židenicích, rodina však pocházela z Konice na Prostějovsku. Obecnou školu navštěvoval v Nymburce, kde byl otec správcem pivovaru. Do gymnázia vstoupil v Brně (1925-26), ve studiích však pokračoval a maturoval na reálce v Nymburce (1934). Další rok vě­noval studiu latiny a přípravě na doplňovací maturitu na reálném gymná­ziu (složil ji v Českém Brodě, 1935), aby mohl studovat právnickou fakultu v Praze (1935-39); doktorátu dosáhl v březnu 1946. Po uzavření vysokých škol (1939) vystřídal řadu zaměstnání: byl úředníkem na notářství v Nymburce (do září 1940) a na obchodní škole v Praze (do února 1941); skladníkem spotřebního a výrobního družstva železničních zaměstnanců v Nymburce (do března 1942), dělníkem a později výpravčím ČSD v Kostomlatech (do září 1946). Poté působil jako pojišťovací agent Živnosten­ského fondu v Praze (do září 1947), jako obchodní cestující (do června 1949). Pak nastoupil jako brigádník ve Spojených ocelárnách Kladno. V červenci 1952 utrpěl těžký úraz a dlouho se léčil. Od října 1954 praco­val jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách v Praze a od února 1959 jako kulisák a statista v Divadle St. K. Neumanna v Praze-Libni. Od ledna 1962 je spisovatelem z povolání.
Při vystoupení na veřejnost měl za sebou už dlouholeté období přípra­vy, zrání, pokusů. Okouzloval jej poetismus a surrealismus, V. Nezval, J. A. Rimbaud, G. Apollinaire. S přítelem violoncellistou Karlem Matýs­kem se pokusil na jaře 1945 vzkřísit poetismus a sepsali Manifest neopoetismu. Své verše (v r. 1949 měl připravenu rukopisnou sbírku) Hrabal knižně nevydal, a také od jeho první dokončené povídky Jarmilka (zařa­zena později do knihy Pábitelé, vznikla už v r. 1950) k vstupu na veřej­nost uplynula řada let. V rukopisech z 50. let se střídá surrealistická aso­ciativní próza s naturalistickými obrazy ze života, v nichž mu byli obdivo­vanými učiteli Isaak Babel a Jurij Tyňanov.  
První Hrabalova kniha vyšla v době, kdy bylo autorovi už 49 let. Jme­novala se Perlička na dně (1963). Předcházelo jí však samostatné vydání dvou povídek pod názvem Hovory lidí (1956, vyšlo jako příloha Zpráv spolku československých bibliofilií v Praze). V Perličce na dně a v Pábitelích (1964) se ustálil základní tvůrčí typ Hrabalův. Autor chápe život jako velké dobrodružství plné neočekávaných setkání a náhod. Pracuje s me­taforou a groteskou, ale i s citovostí na hranici sentimentality. Ve svých povoláních nasbíral spoustu životních zkušeností a dovede o nich svěže a objevně vyprávět i přenést vzrušení z nevyčerpatelnosti a krásy života na čtenáře. V české literatuře uplatnil smysl pro konkrétnost postav, vy­pravěčskou zálibu v projevech bezprostřednosti, obdiv k aktivitě člověka. Hovorovým jazykem se spoustou slangových výrazů zachycuje nejednou odpudivé, ošklivé životní jevy, avšak i v lidech ze společenského dna na­chází dobré jádro, pověstnou "perličku na dně". Poetika jeho povídek staví na rozhovoru, zvláště hospodské rozprávce; ne náhodou má ještě Perlička na dně podtitul Hovory. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním; Hrabal pro tento druh životní aktivity uvedl do obecné známosti termín „pábení“: „Pábitel, když se nedává do řeči s lidmi, baví hovorem sám sebe, podává informace o případech, jejichž význam je zve­ličen, přesunut, zpřeházen, protože pábitel cedí skutečnost přes diaman­tové očko inspirace.“
První prózy Hrabalovy se od sebe tvárně značně liší, od „monografic­kých“ povídkových črt (Perlička na dně a Pábitelé) přechází třetí kniha, Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), novelka o jedné větě, k uvol­něnému asociativnímu toku vyprávění zážitků strýce Pepina. Novela Ostře sledované vlaky (1965), umístěná na zapadlou železniční stanici v době okupace, má nejblíže k tradiční realistické próze. Osobní trápení hrdinovo se sexuální nezkušeností konfrontuje s jeho účastí v protifašistickém boji, kterou zaplatí životem; chlapci se podaří vyhodit do vzduchu nacistický transport zbraní, ale sám je zastřelen. V prózách z první poloviny 60. let Hrabal pracoval metodou kontrastů a montáže, stavěl vedle sebe motivy krásy a ošklivosti, života a smrti, surovosti i něhy. Úhel pohledu nebyl satirický, ale groteskně lyrický.
Ve druhé polovině 60. let vydal Hrabal několik knih, v nichž převládla skepse, černý humor, záliba v životním paradoxu, naturalistický přepis životní krutosti: Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965), Toto město je ve společné péči obyvatel (texty k fotografiím Miroslava Peterky, 1967), Morytáty a legendy (1968). Podle autorova doznání přišla tak řada na ranější práce uložené v zásuvce stolu na dně; Hrabal bral rukopisy shora, takže nejdříve vyšly tiskem práce nejpozdější. Postřehy o životě a tvorbě přinesly Domácí úkoly z pilnosti (1982).
Ve druhé polovině 70. let vyšla volná trilogie, spjatá s pobytem rodiny v Nymburce: okouzlující a emancipovaná maminka, trochu podivínský tatínek a nezdolný vypravěč a nositel překvapivých situací strýc Pepin jsou mladými hrdiny novel Postřižiny (1976) a Krasosmutnění (1979), zatímco v Harlekýnových miliónech (1981) nechává autor dožívat tytéž po­stavy v zámeckém domově důchodců. Těžiště se přesunulo ke kladným životním hodnotám, znovu se objevuje fantazijní nadsázka, spjatá často s groteskním vyzněním. Trilogie vyšla pak v jednom svazku pod názvem Městečko u vody (1982).
Nové portréty pábitelů přinášejí povídky o lidech z polabské vesnice Slavnosti sněženek (1978) „o lidech zasažených krásou i steskem“. Praž­ské dějiště mají Kluby poezie (1981), které patří k raným dílům, vznikly v polovině 50. let. Prózu charakterizuje autor jako „periferijní baladu“, hrdiny jsou dva pábitelé různých generací - starý pracovník ve sběrně papíru a mladší grafik. Dílo vyznívá rezignací i trpkou chválou života. Ožívá v něm pražské předměstí 50. let se zanikajícími hospůdkami a krámky, s krásou zákoutí, označovaných za „kluby poezie“, se sisyfovským úsilím lidí, kteří chtějí najít seberealizaci - a dojdou zklamání a rezignace. „Na světě ale vůbec nezáleží na tom, jak co skončí, ale všechno je jen přání a chtění a touha,“ komentuje poznání svých hrdinů Hrabal.
Z Hrabalova díla vyšly výbory Automat Svět (1966) a Každý den zázrak (1979). Ostře sledované vlaky byly zfilmovány (filmové podoby se dostalo také Postřižinám a Slavnostem sněženek) a dvakrát zdramatizovány, Sašou Lichým (1966) a Václavem Nývltem (1980). Ten je také dramatizátorem textů Bambini di Praga (1978) a Něžný barbar (1981). Hrabal uspořádal výbor z české prózy Bohumil Hrabal uvádí (1967) a napsal řadu tex­tů do výstavních katalogů. Pro malé děti napsal pohádku Kopretina (1965).
'Životopis autora Hrabal Bohumil'