• Životopis
• Tvorba (12)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Hořínek Zdeněk - Životopis

Divadelní teoretik, historik a kritik, spoluautor divadelních a rozhlasových her, adaptací a dramatizací
 Manželka Marie Hořínková (roz. Valertová, * 1933) je spoluautorkou Hořínkových rozhlasových a loutkových her (samostatně vydala knihy Moje Národní galerie, 1993; Příběhy pražských zahrad, 2004), syn Tomáš Hořínek (* 1958) je výtvarník. – Zdeněk Hořínek pochází z úřednické rodiny. Maturoval roku 1950 na obchodní akademii (Vyšší hospodářské škole) v Olomouci. V letech 1951–55 studoval divadelní vědu na DAMU v Praze (diplomová práce Dramatické dílo Michaila Jurjeviče Lermontova). 1955–58 pracoval jako finanční ekonom v Družstevním velkoobchodu průmyslovým zbožím v Olomouci, 1958–61 jako dělník v olomoucké Prefě, kde se také vyučil betonářem. Od roku 1961 postupně působil jako dramaturg Divadla F. X. Šaldy v Liberci, zástupce šéfredaktora časopisu Divadlo (1968–71, jako externí redaktor spolupracoval již dříve) a dramaturg pražského Divadla E. F. Buriana (1971–88). 1967 započala jeho dlouholetá autorská, dramaturgická i herecká spolupráce se Studiem Ypsilon (1978–92 zde byl zaměstnán ve vedlejším úvazku), která trvá dodnes. 1988–93 pracoval v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu. 1969–75 přednášel externě na DAMU, po vynucené přestávce se k pedagogické činnosti vrátil v roce 1985: nejdříve externě působil na loutkářské katedře DAMU, od devadesátých let pak na FAMU, JAMU a herecké katedře DAMU. Od roku 1993 přednáší (nyní externě) teorii dramatu a divadla na Katedře divadelní vědy FF UK, kde se 1995 také habilitoval.
 Publikovat začal 1949 v Lidové obrodě. Divadelními recenzemi a eseji přispíval do periodik: Lidová demokracie, Divadlo, Vpřed, Průboj (Hradec Králové), Divadelní noviny (i obnovené po 1992, 1996 zde vzpomínkový cyklus Moje cesta k divadlu), Slovenské divadlo (Bratislava), Host do domu, Literární noviny (též obnovené po roce 1990), Amatérská scéna, Čs. loutkář, Estetika, Scéna, Tvorba, Kmen, Tvar, Literární měsíčník, Svět a divadlo, Nové knihy, Dramatické umění, Divadelní revue (2008 zde dramatická hříčka Chestertonovské variace), ROK, Iniciály, Světová literatura, Týden, v 90. letech především do Lidových novin. Studiemi a esejemi se účastnil řady sborníků, publikoval i četné články v divadelních programech Divadla F. X. Šaldy, Divadla E. F. Buriana a Studia Ypsilon. S Marií Hořínkovou napsal pro Čs. rozhlas hry Gargantua (1984), Pantagruel (1985, obě podle Françoise Rabelaise), Baron Blecha (1986), Dvě rány do hlavy (1986), Zachýsek Rumělka (1989, podle E. T. A. Hoffmanna), Petr Pan (1989), Zlatý kořenáč (1992, podle E. T. A. Hoffmanna), Zlatý věk sedmé velmoci (1996). Užívá šifer: ek, Hoř, nek, ZH.
 
Okruh odborného zájmu divadelního teoretika, historika, recenzenta i dramaturga a herce Zdeňka Hořínka je značně široký. Vyrůstá z jeho sepětí s praxí divadel studiových i repertoárových a pokrývá prakticky celou problematiku soudobého divadla: od intepretace moderní divadelní poetiky (Divadlo jako hra, Prostředky divadelní komiky, Nové cesty divadla) až po otázky žánrové (Kniha o komedii, O divadelní komedii), druhové a recepční (Drama, divadlo, divák). V souboru studií a esejů Cesty moderního dramatu se Hořínek pokusil postihnout tendence vývoje dramatu a divadla za posledních sto let, klíčové a mezní fenomény, které hrály určující roli při formování podoby současné, především české dramatické a divadelní tvorby (analyzuje a interpretuje přitom dílo jak zahraničních – Henrik Ibsen, Auguste Strindberg, Luigi Pirandello, Friedrich Dürrenmatt, Bertolt Brecht aj. , tak domácích autorů – Ladislav Smoček, Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Schmid), v Divadle mezi modernou a postmodernou se pak zabývá vlivy modernismu (zvláště odkazem meziválečné avantgardy s jejím důrazem na montáž) a postmoderních postupů na současnou divadelní praxi, analýzou divadel studiového typu (HaDivadlo, Studio Y) – a v této souvislosti mj. procesem osvobozování divadla od literárního textu, zároveň také (ponejvíce formou recenzí) mapuje oblast současné české dramaturgie a zachycuje nástup nové režijní generace (Arnošt Goldflam, Petr Lébl, Jan Antonín Pitínský, Hana Burešová, Jan Nebeský). Ústředním tématem souboru studií a statí Duchovní dimenze divadla je vztah mezi horizontální, „pozemskou“ rovinou divadla (dialogická jednání, dramatické situace) a úrovní vertikální, stojící vně divadelního aktu (symboly, šifry, archetypy apod. ) a posouvající divadlo směrem k transcendenci – v rámci naší kulturní sféry se jedná především o historické ovlivňování divadla křesťanskou tradicí, obohacující jej vnitřně o novou dimenzi a umožňující mu tak ze sebe vydat (nej)vyšší hodnoty. Hořínek je přitom typem autora, v jehož tvorbě se spojuje odborná erudice – rozhled po evropském i světovém divadle a dramatu, uměnovědné literatuře, filozofii a estetice – s živým, neakademickým podáním. Adekvátním způsobem vyjádření je mu proto žánr eseje (nejvýznamnější napsal pro časopisy Divadlo, Scéna a Divadelní revue). Smysl pro pointu a montážně-střihový způsob myšlení však osvěžuje i Hořínkovy recenze divadelních inscenací, které jsou stejně myšlenkově podnětné jako vtipné; někdy záměrně provokují čtenáře (zejména odbornou veřejnost) předstíranou nevědomostí („docta ignorantia“). – Dvojjedinost aktivity odborné a umělecké Hořínka neustále pudí k novým pokusům ověřit si teoretické postuláty v umělecké praxi (a naopak). Projevuje se to také v jeho dramatizacích, preferujících nadčasová, archetypální groteskní témata (Gargantua, Gulliver aj. ). Především je však Hořínkovo dílo spojeno s poetikou Studia Y, na jehož jevišti působí jako osobitý, inzitní ne-herec.


BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o divadle: Divadlo jako hra (EE 1970); Moře (montáž z básní, rozmnož. , 1973, i prem. ); Žánry dramatu (E 1978); Divadlo a drama (E, rozmnož. , 1980); Prostředky divadelní komiky (E, rozmnož. , 1980); Úvod do praktické dramaturgie (1981, na tit. straně chybně 1980); Divadlo a divák (E, rozmnož. , 1983); Dráma, divadlo, divák (slov. , E, Bratislava 1985; česky s tit. Drama, divadlo, divák, rozmnož. , 1991); Nové cesty divadla (EE, rozmnož. , 1986); Proměny divadelní struktury (E, rozmnož. , 1988); Jan Schmid – dramatik (portrét, rozmnož. , 1990); Kniha o komedii (studie, 1992); Outsider aneb Životopis slavného muže v uvozovkách (text hry in J. Schmid: Třináct vůní, 1992, prem. 1982, s J. Schmidem a J. Synkovou); Cesty moderního dramatu (soubor studií, 1995); Divadlo mezi modernou a postmodernou (studie a stati, 1998); O divadelní komedii (studie a stati, 2003); Duchovní dimenze divadla aneb Vertikální přesahy (studie a stati, 2004); scénicky: Předposlední případ Leona Cliftona (1967, s J. Schmidem); Obr Gargantua, jeho smích a život (1979, s J. Schmidem, podle F. Rabelaise); Hra na Gulivera (loutkohra, 1981, s M. Hořínkovou, podle J. Swifta); Každý něco pro vlast a ještě něco (1981, s J. Schmidem, podle V. K. Klicpery); Zachýsek Rumělka (loutkohra, 1996, s M. Hořínkovou, podle E. T. A. Hoffmanna, na základě stejnojm. rozhl. hry).
Dramatizace a úpravy: G. Bruno: Vytrvalý záletník neboli Svíčkař (rozmnož. , 1971, i prem. , se Z. Digrinem); F. Kafka: Amerika (1990, prem. 1988); scénicky: W. Shakespeare: Král Lear (1973) + Falstaff a princ Jindra (Jindřich IV. ) (1976); N. Jirsíková: Máj (1975, s P. Novotným); T. Wilder: Dohazovačka (1976, s F. Štěpánkem); Molière: Doktorská komedie aneb Jak se léčí panny (1981, též autor písňových textů); J. R. R. Tolkien: Hobit (loutkohra, 1994, s M. Hořínkovou).
Účast v týmových pracích: Česká divadelní kultura 1945–1989 v datech a souvislostech (1995); Základní pojmy divadla (teatrologický slovník, 2004).
Příspěvky ve sbornících: České divadlo, č. 6 (1981); Dvacet let Studia Ypsilon (1983); Dvacet let Divadla E. F. Buriana (1984); Program Státního divadla v Brně (1985); Kontexty českého a slovenského umenia (Bratislava 1988); Stifter Jahrbuch (München 1992); Slabikář (výbor původní tvorby členů Studia Y, 1993); Theatre Survey (Washington 1995); Pickanterie (1995); Sovremennaja češskaja pjesa (Moskva 1996); Nedivadlo Ivana Vyskočila (1996); HaDivadlo (1996); Fenomén Lébl (1996); Kabinet smíchu (1997); Jan Grossman. Odkaz Jana Grossmana divadelníkům 3. Interpretace (1998); Državljan in dramatik Václav Havel (Ljubljana 1999); Co daly naše země Evropě a lidstvu (2000); J. A. Pitínský: Od Ameriky k Daliborovi (2001); Václav Havel as a Dramatist (Brno – Santiago de Compostela 2002); Činoherní klub 1965–2005 (2006); Ad honorem Bořivoj Srba (2006); Ipse ipsa Ibsen (2006); Bylo jich pět a půl. 30 let HaDivadla, 1. část (2006); Skripta Y (2007).

'Životopis autora Hořínek Zdeněk'