Detail uživatele ota61:
|| Doporučované knihy || Oblíbené knihy || Oblíbení autoři || Úryvky z knih ||
|| Hodnocení || Komentáře || Přátelé || Vytvořil ||
Řekněme, že tenhle medvěd byl trošku praštěný. Zlí jazykové tvrdili, že to je proto, že má rádio. Díky rádiu mohl poslouchat zprávy z celého světa a slyšel spoustu zajímavých věcí. Jenže jeho kamarádům připadalo, že to jsou jen samé tlachy. Medvěd měl každopádně pořád hromadu nápadů. Na světě bylo na tisíc podivuhodných věcí, o kterých musel přemýšlet. Takže když se neustále zadumaně procházel lesem, nic neslyšel a nic neviděl, ostatní jen vrtěli hlavou a říkali si: No jo, medvěd!"
Dorotce však vůbec nebylo do spěchu. Sníh všechno kolem proměnil. Skoro se jí chtělo našlapovat tím jiskřivým světem po špičkách. Hlavou jí vířila spousta myšlenek, vzpomínala na hodného krále Václava, na Sněhovou královnu, Jakoubka a malou Kristýnku, i na tu dívenku, která seděla uprostřed zimního lesa na své svatební truhle a čekala na příchod Mrazu. Mluvit o těchhle nápadech s Dickem nemělo smysl, protože uvažoval docela jinak. Vždyť jen vyběhli ráno do jiskřivého sněhu, sebral ho kousek a vložil pod sklíčko, aby si mohl prohlédnout pod mikroskopem jeho krystalky. Potom zarazil kolmo do sněhu tyčku, udělal do ní zářez, odnesl si ji dostatku a vypůjčil si od paní Dixonové míru, aby si přesně zjistil, jak je sníh hluboký. A teď věděla, že se už nemůže dočkat, aby byl co nejdřív u iglú a přesvědčil se, jestli sněhová pokrývka odolá teplu rozdělaného ohně. Dorotka spíš myslela na Nancy. Tolik toužila po sněhu a teď přece jen napadl. Dávno ještě ani nedošli k iglú a Dorotka už tušila, jak Nancy všechny pobízí a šíří kolem sebe pocit tajuplného dobrodružství.
Kéž bych těch svých dvaatřicet strof měl zase zpátky u sebe! Nejenže bych se rád vzdal všech cen, dokonce i té třetí, ale zároveň bych se svatosvatě zařekl, že už nenapíšu ani rým. A to bylo co říct! Vždyť já rýmy sypal z rukávu, a taková třetí cena neboli deset tvrdých blýskavých tolárků, to by pro mě byl učiněný poklad.
Dospěl jsem k závěru, že z toho pro mě nic dobrého nekouká, naopak, že to může mít velmi nepříjemné následky. Nemohl jsem se totiž zbavit obav, že ona slovutná redakce tu báseň nevrátí mně, nýbrž že ji zašle s patřičnými poznámkami na vědomí našemu přísnému Dědkovi. Koho tím míním, pochopí každý, kdo chodil nebo chodí do gymnázia. Celou mou hrůzu si ovšem sotva představí. Dědek mi býval ve své přísnosti nakloněn a snažil se mi mou těžkou situaci usnadnit, jak jen mohl. Svěřil mi dokonce, abych dvakrát týdně doučoval jeho syna, za což jsem v sobotu dostával u nich v kuchyni hovězí s rýží a pak jsem směl drbat kočičího miláčka paní profesorové. Kdyby se však mé obavy z počínání slovutné redakce splnily, měl bych po všem, totiž po hovězím s rýží i po drbání kočky.
"Víte, jak se dostanete do North Kennebecku?" zeptal se Wally. "No, a my jsme na východ od Hlavní ulice.... chci říct na západ. Znáte restauraci U Tipsy? Pojedete kolem ní a dostanete se na Tupper Road. Myslím, že je tam návěstí, ale nevím to jistě. Až přijedete ke škole, tak to už jste zajel. Musíte se vrátit a zabočit dioprava na Tupper - nebo doleva, když pojedete z Pickaxu. Potom pojedete dost dlouho po Tupper. Existuje zkratka, pokud vám nevadí štěrková cesta - ale ne první štěrková cesta, ta končí ve slepé ulici. Je tam ještě jedna štěrková cesta...."
KOMU VĚNOVAT KNIHU
Stručné věnování může příležitostně nabýt zcela neočekávaný účel. Dokazuje to příklad jedné z vysokoškolských učebnic, která měla nekonečný a zaručeně nevyslovitelný titul. Praktický studentský národ ji proto mezi sebou nazýval - "mé ženě Marii". Šlo ovšem o ozačení stručné a zvučné a dokonce se prý v uvedené podobě dostalo jako pomocný ukazatel do knihovního rejstříku.
Qwilleran zděšeně četl odporně zelený list papíru, na kterém byl vytištěn seznam zakázaných jídel.
Arch Riker, který seděl proti němu, se zeptal:" Co si kdo dáte? Vidím, že dnes jsou na jídelníčku bramborové placky."
Qwilleran nezvedl oči od zeleného papíru a posunul si nové brýle na nose, jako by nemohl uvěřit tomu, že to, co přes ně vidí, tam doopravdy stojí napsáno.
Odd Bunsen, fotograf Daily Fluxion, si zapálil doutník.
"Já si dám hrachovou polévku a kotletu s opékanými brambory. Ale nejdřív si dám dvojité martini."
Qwilleran přečetl neuvěřitelný seznam až do konce a začal zase znovu odshora:
ŽÁDNÉ BRAMBORY
ŽÁDNÝ CHLÉB
ŽÁDNÉ ZAHUŠTĚNÉ POLÉVKY
ŽÁDNÉ MINUTKY, SMAŽENÉ ČI PEČENÉ MASO
Riker, který vypadal jako dobře vykrmený redaktor sedící celé dny u stolu, řekl: "Já bych si dal něco lehčího. Asi kuře s noky a zelí s kyselou smetanou. Co si dáš ty, Qwille?"
ŹÁDNÉ OMÁČKY
ŽÁDNÁ KYSELÁ SMETANA
ŽÁDNÉ MOUČNÍKY
Qwilleran se zavrtěl na židli a kysele se usmál na kolegy: "Já si dám tvaroh a půl ředkvičky."
.......................................
V určený čas se Qwilleran spolu s Rikerem, svým přímým nadřízeným, hlásili v kanceláři šéfredaktora. Šéf jim pohybem ruky naznačil, aby se posadili, a sám se usadil v impozantním křesle. Přímo zářil velkorysou náladou. "Qwille, máme pro vás nový úkol," řekl. "A myslím, že se vám bude líbit."
Qwilleranův obličej zůstal bez výrazu. Uvěří tomu, teprve až uslyší podrobnosti.
"Qwille, všichni vás tu zřejmě považují za největšího jedlíka z celého osazenstva, a to vás kvalifikuje pro nové místo, které zřizujeme. Kromě toho víme, že do našich novin vnášíte osobitý styl, o což nepřetržitě usilujeme. Od této chvíle vám, milý příteli, přiděluji novou rubriku pro gurmány. Budete jíst v těch nejvybranějších restauracích, samozřejmě na náklady novin."
„Kdybys potřeboval společnost, jsem ti k dispozici, “ nabídl se fotograf. „Já budu jíst a ty si můžeš dělat poznámky. A teď úsměv. “
„Qwilleranovi cukl sval na tváři.
„Ty ses pohnul! Musíme to udělat znovu. Copak asi na tvou novou práci řeknou ty tvoje kočky? Mysli na zbytky jídel, které těm svým bestiím budeš nosit domů. “
„Vidíš, to mě ještě nenapadlo, “ zamumlal Qwillwran, obličej se mu vyjasnil a Bunsen ho vyfotografoval.
Pro naše dávné, sprosté předky byly podobné úkazy vždy záhadou a zdrojem velkého údivu, ale dnes už je chápeme jako naprosto obyčejné, ba přímo nevyhnutelné a ve své podstatě prospěšné důsledky toho, že se náš svět nachází na zádech obří želvy.
Lze spekulovat, a mágové to s oblibou dělají, že existují i jiné světy, kulaté jako náš měsíc, i když špetka selského rozumu rychle napoví, že by na nich inteligentní život dlouho nepřežil (protože kdybyste například šli dost dlouho jedním směrem, došli byste nakonec na místo, odkud jste vyrazili, což je něco, z čeho by snad každý zešílel). Co je ale horší, svět bez želvy by vůbec nemohl uhýbat a byl by tak vydán na pospas zlomyslným kometám a vůbec kdejakému potulnému kusu kamení. Jen si představte život s vědomím jistoty, že v temnotách vesmíru se k vašemu světu nevyhnutelně řítí obří balvany, z nichž byť jediný by svým ohnivým sestupem z nebes dokázal srovnat veškerou civilizaci se zemí.
ŽÁDNÝ PŘÍČETNÝ ČLOVĚK BY TO NEVYDRŽEL.
25.května by kometa Snape 32 narazila do okrajové části Jakazačistánu a 7.srpna by pak velká skála Paní Edita Stodůlková blahé paměti, pojmenovaná po nedávno zemřelé tetičce objevitele, dopadla do moře u pobřeží Quirmu. Můžeme si ale býti jistí, že Velká A´Tuin se oběma stačí vyhnout, prostým výkrutem v případě Snape 32 a o něco složetější otočením okolo všech tří os v případě Edity Stodůlkové.
NENÍ ČEHO SE OSTRACHOVAT!
(ostrachovat je mnohem horší než obávat)
ŽELVA JISTĚ PŘEŽIJE!
OCEÁNY SE NEVYLIJÍ Z BŘEHŮ!
VYSOKÉ VĚŽE SE NEZŘÍTÍ!
ZŮSTAŇTE KLIDNÍ A VĚZTE, ŽE CELÝ SVĚT SE POHNE V DOKONALÉM SOULADU!
Přece jenom by ale asi byl dobrý nápad sundat z polic dražší kousky porcelánu....
Topolného očarování stellarem – v tom si všichni byli zajedno – mělo mnohem bouřlivější průběh než jeho předchozí zakletí. Oblažoval nejen své nejbližší kolegy a přátele, ale i řadu významných vědců-fyziků. Rektor Andrzejewicz vyprávěl, že jednou pozdě večer přišel do jeho bytu Topolny, aby se ho na něco zeptal. Přestože celá rodina proti jeho počínání vehementně protestovala, Topolny vpadl do koupelny, kde se Jeho Magnificence právě myla, a zatáhl ji do dvouhodinové debaty – oba při ní prstem psali vzorce na zapocené zrcadlo. Docent Szylinski si veřejně stěžoval, že Topolny přišel na jeho seminář o rychlých elektronech a odvedl veškerou diskusi od vlastního tématu na nešťastný stellar. A konečně také ústavní knihovník měl na mušce tohoto mladíka, který se pokaždé přihnal s objemnou aktovkou a odnášel si desítky knížek, které prý nezbytně potřeboval. Když je potom vrátil, okraje stránek byly pomalované nečitelnými poznámkami. Knihovník musel ty mazanice pokaždé vygumovat a zařekl se, že tak nepořádnému čtenáři žádnou knížku už nepůjčí, ale nakonec se přece jen dal obměkčit jeho žadoněním.
Ve dveřích se objevil rozlícený Rejpal a mával nad hlavou vyčištěnou šachovničkou a hrstí novotou se třpytících figurek.
"Léta si zakládám na tom, že soupeř nerozezná mého koníka od střelce... a nyní si někdo jen tak přijde a uvede mou taktiku vniveč! Jako stoletý šachový přeborník dolní paseky důrazně protestuji proti takovému násilí...."
Vidouc, že mezi trpaslíky vznikl zvláštní neklid, Sněhurka se otázala: "Co se děje? Kdo tu tropí násilí?"
"Myslí tebe, princezno," pravil Prófa, zálibně se zhlížející ve vymydlených dlaních jako v zrcadle. "Umyla jsi našemu přeborníku figurky a on se vzteká, že už teď nebude snadno vyhrávat!"
"Jak to snadno?" vpadl mu do řeči Rejpal. "Vyhrávám i nesnadno!"
Sněhurka se zasmála a hrozíc na Rejpala, řekla: "Tak ty ses stal přeborníkem nikoliv poctivou hrou, ale proto, že jsi šidil soupeře zapatlanými figurkami?"
"Ano, on rád šidí," přiložil si polínko Šmudla.
"Mlč, žížalo," osopil se na něho přeborník trpasličí paseky. "Za prvé se tě nikdo na nic neptal, za druhé tebe roztrhnu jako salamandra i naslepo!"
Trpaslíci se nyní do sebe náležitě pustili a začali se hádat, kdo kdy koho a jak porazil, a kdo je horší a kdo lepší hráč. Přeli se tak tvrdohlavě, že diskuse hrozila přejít v rohovnickou exhibici.
Sněhurka poznala, že zapadla mezi vášnivé šachisty a zvolala: "Víte co? Sehrajeme turnaj a tam se nejlépe a nejspravedlivěji pozná, kdo je skutečně nejlepší!"
Když si člověk přečte pár knížek, začnou ho sužovat zcela jiné a podstatnější otázky: Co je to smrt? Je život poznatelný? Existuju doopravdy, nebo jen ve své představě? Je nekonečnost konečná? - a tak dále.
Jak by byl například spokojený takový záhrádkář, kdyby se mu nedostaly do rukou odborné časopisy a knihy, jako Rádce zahrádkářů, Ovocnářství a zelinářství a různá jiná pomologická literatura! Klidně by si pěstoval jabloně, švestky a hrušně, a nikdo by ho neznepokojoval výtkou, že pěstování mišpulí se u nás věnuje stále malá pozornost či že si má letos doplnit své plány o meruzalku zlatou. Nikdy by se netrápil otázkou, kde má v zahradě vysadit kaštan jedlý, jeřáb jedlý či pastiňák, čínské zelí, brokolici, patizony a kabačky. A nakonec zjistí, že na všechny ty stromy, keře a záhony má vlastně příliš malou zahradu, ano, má ji malou na pěstování užitkových rostlin, o růžích, bezech, klematisech, tůjích a podobných klenotech ještě neměl čas ani uvažovat, právě tak jako o gladiolách, tulipánech, armériích, gaillardiích, gypsophylách a pivoňkách; kam je dá, když na to není místo?
Věřím, že takhle nešťastný byl i kníže Colloredo Mansfeld a Schwarzenberkové, a ti měli v majetku celé kraje, že ano, natož majitel zahrádky, která se dá přehodit kamenem.
Můj drahý Tasemníku,
Na Tvé poslední zprávě o stavu pacienta mě nejvíce zneklidňuje to, že on už nedělá tolik pevných předsevzetí jako při svém původním obrácení. Píšeš, že už neplýtvá sliby o věčné ctnosti, ani nečeká, že mu bude poskytnuta „Milost“ na celý život; že jenom doufá v její nepatrný denní a hodinový příděl, aby mohl zápasit s pokušením toho dne a té hodiny! To je velice nepříjemné.
Teď mě napadá jen jedno. Tvůj člověk je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil? Každá ctnost nám připadá méně hrozná, pokud si jí člověk je vědom, a obzvlášť to platí o pokoře. Ve chvíli, kdy bude skutečně chudý v duchu, propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokorný!“, a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha – pýcha na vlastní pokoru. Pokud si toto nebezpečí včas uvědomí a tuto novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to – a tak dále, kolikrát jen budeš chtít. Ale nezkoušej to příliš dlouho; mohl bys v něm probudit smysl pro humor a míru. Pak by se Ti jenom vysmál a šel si lehnout.
Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob
Z předmluvy autora:(1941)
Peklo si musíme představit jako stát, v němž se neustále každý stará o svou vlastní důstojnost a kariéru, stěžuje si na ostatní a žije smrtelně důležitými vášněmi - závistí, vědomím vlastní nepostradatelnosti a zášti k ostatním. Z toho jsem vyšel.
Žijeme v období Manažerství, ve světě Úřadů. Největší zlo se teď neodehrává v těch špinavých "doupatech zločinu", která tak rád popisoval Dickens. Dokonce ani v koncentračních táborech a v táborech nucených prací; tam vidíme jen konečné výsledky. Zlo plánují, přikazují (předkládají, podporují, schvalují a zaprotokolovávají návrhy) v čistých, vyhřátých a dobře osvětlených místnostech s koberci na podlaze tiší, dobře oblečení a hladce oholení muži s dokonalou manikůrou, kteří nepotřebují zvyšovat hlas. Z toho přirozeně vyplývá, že mým symbolem Pekla je něco jako úřady policejního státu nebo kanceláře skrznaskrz odporného obchodního sdružení.
Můj drahý Tasemníku,
zkrátka a dobře: Tvůj člověk Ti proklouzl mezi prsty. Situace je velmi vážná.
Vraťme se k Tvým hrubým chybám. Jak sám píšeš, nejprve jsi pacienta nechal přečíst si knihu, která se mu skutečně líbila - ne proto, aby se o ní vtipně bavil se svými přáteli, ale jen proto, že se mu líbila. A pak jsi ho ještě nechal projít se ke starému mlýnu a tam si dát čaj - projít se přírodou, kterou má rád, a ještě k tomu samotného. Jinými slovy - popřáls mu dvě skutečná a zjevná potěšení. Byls skutečně tak hloupý, že sis to nebezpečí neuvědomil? Charakteristickou vlastností Bolesti a Potěšení je to, že jsou neklamně skutečné, a pro toho, kdo je cítí, jsou tedy prubířským kamenem skutečnosti. Kdyby ses byl snažil přivést svého člověka do záhuby romantickou metodou (tím, že bys z něho udělal jakéhosi Childe Harolda nebo Werthera, ponořeného z neskutečných důvodů do sebelítosti), snažil by ses ho za každou cenu chránit před jakoukoliv skutečnou bolestí; vždyť pouhých pět minut bolení zubů by mu ukázalo, jak jsou ty romantické bolesti nesmyslné, a celá Tvá strategie by vyšla najevo. Ale Ty ses snažil přivést svého pacienta do záhuby prostřednictvím Světa - tím, žes mu za potěšení vydával malichernosti, horečný ruch, ironii a nákladnou nudu. Jak to, že Ti nedošlo, že skutečné potěšení mu v žádném případě nesmíš povolit? Nenapadlo Tě, že takový protiklad zničí všechny ty nesmysly, kterým jsi ho pracně učil? A že ten druh potěšení z knihy a procházky byl vůbec ze všech nejnebezpečnější? Že se z jeho citu sloupne ta kůra, kterou jsi vytvářel, a on pak bude cítit, že se vrací domů a do původního stavu? Tys v něm chtěl nejprve vzbudit pocit odcizení, abys ho pak oddělil od Nepřítele, a určitého pokroku jsi už dosáhl. Teď je to všechno ztraceno.
Ještě musíme uvážit, jak tuto katastrofu odčinit. Nejdůležitější je zabránit mu v činech. Pokud on nic neudělá, může si o své lítosti přemýšlet, jak je mu libo. Ať se v tom to hovado válí! Pokud chce, ať o tom napíše knihu; i tím se často dají zneškodnit ta semena, která Nepřítel zasadil do lidské duše. Ať dělá cokoliv, ale hlavně nesmí jednat. Jeho zbožnost nám vůbec neublíží, pokud zůstane jen v jeho představách a náladách a pokud nepřipustíme, aby se dostala do jeho vůle. Jak jeden člověk kdysi řekl: opakováním se aktivní zvyky posilují, ale pasivní náklonnosti se oslabují. Čím častěji bude cítit a nejednat, tím méně pak dokáže vůbec jednat a tím méně pak bude dlouhodobě schopen něco cítit.
Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob