Detail uživatele pan.Kchiu:
||
Profil uživatele
||
Statistiky
||
Aktivity
||
Knihotéka
||
|| Doporučované knihy || Oblíbené knihy || Oblíbení autoři || Úryvky z knih ||
|| Hodnocení || Komentáře || Přátelé || Vytvořil ||
|| Doporučované knihy || Oblíbené knihy || Oblíbení autoři || Úryvky z knih ||
|| Hodnocení || Komentáře || Přátelé || Vytvořil ||
Kniha
Datum
Úryvek
19.07.2022 07:54:07
"Klid." Do jeho zorného pole vplula zjizvená tvář. Devítiprsťák. Jezal se po něm zuřivě natáhl a Seveřan chytil jeho ruku do své obrovité tlapy a pevně ji stiskl. "Lež klidně a poslouchej mě. Ano, bolí to. Zdálo by se, že víc, než dokážeš snést, ale není to tak. Myslíš si, že umřeš, ale neumřeš. Poslechni mě, protože já jsem na tom byl takhle mockrát, takže to znám. Každou minutu, každou hodinu, každý den se to bude lepšit."
01.04.2022 08:43:05
Glokta při chůzi vyklepával na špinavých dlaždicích pravidelný rytmus. Nejdřív zaznělo sebevědomé klapnutí pravého podpatku, pak přišlo ťuknutí hole a po něm nekonečný skluz levé nohy, se známou bodavou bolestí v kotníku, koleni, hýždích a zádech. Klap, ťuk, bolest. Takový byl rytmus jeho chůze.
27.05.2021 06:39:24
„Co se děje, Georgi? Díváš se na mě, jako bys mě viděl poprvé!“ vytrhla mě ze zamyšleného stavu vévodkyně Katerina royl Unatari.
Mám jí říct o mém podezření nebo ne? Na jednu stranu by bylo hloupé prozradit obavy a pochybnosti zrovna té osobě, ke které se vztahují. Ale na druhou stranu… Každý potřebuje aspoň jednoho člověka, kterému může v životě věřit, jinak by mohl velmi rychle propadnout paranoie.
Mám jí říct o mém podezření nebo ne? Na jednu stranu by bylo hloupé prozradit obavy a pochybnosti zrovna té osobě, ke které se vztahují. Ale na druhou stranu… Každý potřebuje aspoň jednoho člověka, kterému může v životě věřit, jinak by mohl velmi rychle propadnout paranoie.
14.04.2021 09:42:49
Viktor Špaček
• • •
Jenomže občas mi v tom mém těžce vybojovaném klidu
naježí vlasy podivný, svíravý pocit.
Jako by mě něco mohutného, velkolepého
někde tiše míjelo.
Jako bych byl na té své chatrné pramičce
na nějaké veliké řece
a cítil,
jak se kdesi v mlze po proudu
kolem mě pomalu sune
a odplouvá
obrovská výletní loď.
Obrovská výletní loď
plná lidí,
kteří o mně vědí,
ale mlčí.
• • •
Jenomže občas mi v tom mém těžce vybojovaném klidu
naježí vlasy podivný, svíravý pocit.
Jako by mě něco mohutného, velkolepého
někde tiše míjelo.
Jako bych byl na té své chatrné pramičce
na nějaké veliké řece
a cítil,
jak se kdesi v mlze po proudu
kolem mě pomalu sune
a odplouvá
obrovská výletní loď.
Obrovská výletní loď
plná lidí,
kteří o mně vědí,
ale mlčí.
05.12.2020 14:55:40
Safia svraštila obočí a upřeně se dívala na otisk kopyta v kameni. „O tom se v žádném příběhu nemluví,“ zamumlala. Něco se jí ale vynořovalo z paměti. Zkamenělé otisky koně a muže. Proč jí to znělo tak povědomě?
Po celé oblasti se tradoval bezpočet příběhů o lidech i zvířatech proměněných v kámen. Některé z nich dokonce souvisely s Ubárem. Zamyslela se. Dva takové příběhy se nacházejí v Pohádkách tisíce a jedné noci – „Zkamenělé město“ a „Město z mosazi“ – a vyprávějí o zaniklém pouštním městě, které bylo tak zkažené, že je postihla kletba a jeho obyvatelé byli za své hříchy proměněni buď v kámen nebo v mosazné sochy, podle toho, o kterou verzi příběhu se jednalo. To byla jasná narážka na Ubár. Ve druhém příběhu ale hledači pokladů nenarazili na odsouzené město náhodou. Postupovali podle určitých značek a vodítek.
Safia si vzpomínala, že nejzásadnějším znamením v příběhu byla mosazná socha, znázorňující jezdce na koni se vztyčeným oštěpem, na kterém byla nabodnuta lidská hlava. A na té hlavě byl nápis, jejž znala zpaměti, protože pro Karu kdysi dělala rozsáhlý výzkum arabských záhad. Nápis pravil:
Ó poutníče, kterýž ke mně přicházíš, neznáš-li cestu, ona vede k Městu mosaznému, tři ruku jezdcovu, a on, otočiv se, v jednom směru zastaví se. Tímto směrem vyraziti neváhej, neb dovede tě k Městu mosaznému.
Po celé oblasti se tradoval bezpočet příběhů o lidech i zvířatech proměněných v kámen. Některé z nich dokonce souvisely s Ubárem. Zamyslela se. Dva takové příběhy se nacházejí v Pohádkách tisíce a jedné noci – „Zkamenělé město“ a „Město z mosazi“ – a vyprávějí o zaniklém pouštním městě, které bylo tak zkažené, že je postihla kletba a jeho obyvatelé byli za své hříchy proměněni buď v kámen nebo v mosazné sochy, podle toho, o kterou verzi příběhu se jednalo. To byla jasná narážka na Ubár. Ve druhém příběhu ale hledači pokladů nenarazili na odsouzené město náhodou. Postupovali podle určitých značek a vodítek.
Safia si vzpomínala, že nejzásadnějším znamením v příběhu byla mosazná socha, znázorňující jezdce na koni se vztyčeným oštěpem, na kterém byla nabodnuta lidská hlava. A na té hlavě byl nápis, jejž znala zpaměti, protože pro Karu kdysi dělala rozsáhlý výzkum arabských záhad. Nápis pravil:
Ó poutníče, kterýž ke mně přicházíš, neznáš-li cestu, ona vede k Městu mosaznému, tři ruku jezdcovu, a on, otočiv se, v jednom směru zastaví se. Tímto směrem vyraziti neváhej, neb dovede tě k Městu mosaznému.
06.11.2020 07:43:18
Kapitán karavany se zamračeně zadíval na domobranu. Padesát, šedesát jich stálo. S čím jsem včera večer začínal? Bylo jich asi
taky tolik. Je to správně? Bohové, může to být správně? „Kde jsounaši seržanti?“
„Jsou tady, aspoň většina z nich. Mám je zavolat, pane?“
Ne, ano, chci jim vidět do tváře. Nemůžu si vzpomenout, jak vypadají.
taky tolik. Je to správně? Bohové, může to být správně? „Kde jsounaši seržanti?“
„Jsou tady, aspoň většina z nich. Mám je zavolat, pane?“
Ne, ano, chci jim vidět do tváře. Nemůžu si vzpomenout, jak vypadají.
09.09.2020 07:41:11
Otec dělal správce hřbitovů. Měl jich na starost několik, ale já jsem měla nejradši ten, co ležel u našeho domu: Růžový vrch. Slyšel jste o něm někdy? Rostou kolem něj stovky růžových keřů. Některé z nich jsou přes sto let staré. Popínají se po stromech a visí z větví. V létě tam bývá vůně přímo nebeská. Když jsem byla holka, strašně ráda jsem si tam hrála.
11.08.2020 07:37:43
NOČNÍ CESTA
Hřbitov je jako odbytá onanie
a na samém rohu dětská prolézačka
(na Dušičky jsem šel s člověkem
o kterém smýšlím jako o nepříteli)
Nad jeho zdí
zářivá noční duha svící
Nejprve ukázal na hrob
chlapečka kterým ho děsili
Pak ten kde děsy skončily
Oba jsme byli
pro dodržování spisovného psaní i y (sic!)
Nesnesli jakoukoliv povrchnost v umění
Vnímání citu posunuto každé jinam (tady!)
Zapálili jsme si omamnou cigaretu
a zabíjeli se smyšlenkami
Uprostřed Dušiček
my dva neživí
tančili tance nenávisti
Hřbitov je jako odbytá onanie
a na samém rohu dětská prolézačka
(na Dušičky jsem šel s člověkem
o kterém smýšlím jako o nepříteli)
Nad jeho zdí
zářivá noční duha svící
Nejprve ukázal na hrob
chlapečka kterým ho děsili
Pak ten kde děsy skončily
Oba jsme byli
pro dodržování spisovného psaní i y (sic!)
Nesnesli jakoukoliv povrchnost v umění
Vnímání citu posunuto každé jinam (tady!)
Zapálili jsme si omamnou cigaretu
a zabíjeli se smyšlenkami
Uprostřed Dušiček
my dva neživí
tančili tance nenávisti
10.08.2020 07:14:00
„Ve stínu toho parchanta se svíjejí zmučení duchové – každý muž, žena i dítě, které kdy zabil. Pověz, Toblakaji, prosily ty děti o život? Plakaly, volaly své matky?“
„Stejně jako dospělí,“ zabručel obr, přesto si Felisín všimla, že zbledl, i když pochopila, že zabité děti mu starosti nedělají. Ne, v
tom, co Heborik řekl, bylo ještě něco jiného.
Zmučení duchové. Straší ho přízraky těch, které zabil. Odpusť mi, Toblakaji, když tě nebudu litovat.
„Stejně jako dospělí,“ zabručel obr, přesto si Felisín všimla, že zbledl, i když pochopila, že zabité děti mu starosti nedělají. Ne, v
tom, co Heborik řekl, bylo ještě něco jiného.
Zmučení duchové. Straší ho přízraky těch, které zabil. Odpusť mi, Toblakaji, když tě nebudu litovat.
26.07.2020 09:59:11
Ganoes pokrčil rameny. „Prý zradil nějakého boha.“
Muž se k němu konečně otočil. Tvář měl zjizvenou a na bradě a levé líci něco, co vypadalo jako spálenina. Přese všechno vypadal na velitele dost mladý. „Pouč se z toho, synku.“
„A z čeho?“
„Každé rozhodnutí, které uděláš, může změnit svět. Nejlepší život je ten, jehož si bohové nevšimnou. Jestli chceš být svobodný, chlapče, zůstaň vskrytu.“
Muž se k němu konečně otočil. Tvář měl zjizvenou a na bradě a levé líci něco, co vypadalo jako spálenina. Přese všechno vypadal na velitele dost mladý. „Pouč se z toho, synku.“
„A z čeho?“
„Každé rozhodnutí, které uděláš, může změnit svět. Nejlepší život je ten, jehož si bohové nevšimnou. Jestli chceš být svobodný, chlapče, zůstaň vskrytu.“
07.07.2020 21:27:45
PERSPEKTIVA
Má milá rozmilá, neplakej!
život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.
Má milá rozmilá, neplakej!
život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.
07.07.2020 21:26:18
TO JE TEĎ CELÁ MOUDROST MOJE
To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mu zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.
To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mu zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.
07.07.2020 21:22:08
Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.
Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali a ženy mi lhaly.
Ženy ty lhaly mi nejvíce.
Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.
Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali a ženy mi lhaly.
Ženy ty lhaly mi nejvíce.
Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.
07.07.2020 21:16:24
Psaní
Ležel jsem ještě v posteli
a světil modré pondělí.
Listonoš z nejlepšího spaní
mě vzbudil doručiv mi psaní.
Poznal jsem známou ruku hned,
roztrh jsem obálku a čet
ty těsné, rázovité řádky
své příliš starostlivé matky.
Doma prý není mnoho změn
a zemřel starý berní jen.
Bratr je zdráv, i sestra zdráva,
jen otec trochu postonává.
A když jsem dopis přečetl,
stesk do duše mi zalétl.
Co s přáteli? Dnes pil jsem s nimi,
a v nouzi pětku nepůjčí mi.
A člověk jde tak sám a sám
vstříc nehostinným končinám,
lhostejný k lidem a k své době
a plný trpkosti sám k sobě.
Ležel jsem ještě v posteli
a světil modré pondělí.
Listonoš z nejlepšího spaní
mě vzbudil doručiv mi psaní.
Poznal jsem známou ruku hned,
roztrh jsem obálku a čet
ty těsné, rázovité řádky
své příliš starostlivé matky.
Doma prý není mnoho změn
a zemřel starý berní jen.
Bratr je zdráv, i sestra zdráva,
jen otec trochu postonává.
A když jsem dopis přečetl,
stesk do duše mi zalétl.
Co s přáteli? Dnes pil jsem s nimi,
a v nouzi pětku nepůjčí mi.
A člověk jde tak sám a sám
vstříc nehostinným končinám,
lhostejný k lidem a k své době
a plný trpkosti sám k sobě.
07.07.2020 21:10:40
Rodokmen můj je nejistý.
Pochybnou existenci svou
děkuji ochotě tuláků dvou,
již v kterés noční chvíli
mou matku znásilnili.
Alkohol svedl prý je k žertům.
Zmizeli potom ke všem čertům.
Je časem obtížno najíti otce.
Pochybnou existenci svou
děkuji ochotě tuláků dvou,
již v kterés noční chvíli
mou matku znásilnili.
Alkohol svedl prý je k žertům.
Zmizeli potom ke všem čertům.
Je časem obtížno najíti otce.