Detail uživatele fcelkamaja1:

29.07.2011 11:14:28

Bylo to divné, ale neuměl nám poradit nikdo. Horkou chvilku mi připravila, když jsme před semaforem míjeli policejní auto. „Policajti!“ zasvítily jí oči. „Půjdeš se zeptat jich, ti to budou vědět!“ vykřikla, udělala smyk do pravého pruhu a zablokovala ozbrojené auto s nápisem Guardia civil. Znatelně jsem pobledla. Gertruda nade mnou právě vyřkla rozsudek smrti. „Vždyť mě rovnou zastřelí!“ řvala jsem vyděšeně, „nemůžeš jen tak zastavit policajty, jako kdyby to bylo přepadení! Sotva vystrčím hlavu, je po mně!“ kvílela jsem zoufale, ale Gertrudu to nijak neobměkčilo. Pomalu jsem se vysoukala z auta, dala
115
ruce nahoru, ukazovala prázdné dlaně a usmívala se jako klient léčebny pro duševně choré. V hlavě jsem si rychle sesumírovala žádost o pomoc. „Řidička je nebezpečný šílenec. Mohli byste ji zatknout nebo zastřelit? Preferovala bych druhou variantu, prosím.“
Když jsem ušla poloviční vzdálenost mezi oběma auty a pořád mi neproletěla kulka hlavou, hrudníkem ani třeba kolenem, s nadějí, že bych mohla přežít, jsem se podívala zpátky. „Zelená!“ zavřeštěla jsem a vrhla se zpátky na sedadlo spolujezdce, když jsem zahlédla semafor. „Je zelená, musíš jet, tady nesmíš zůstat stát, dali by ti pokutu,“ hučela jsem do Gertrudy, která se nakonec neochotně rozjela. „Taková škoda,“ mračila se. Nechtěla jsem se ptát, jestli ji mrzí, že jsem nezjistila trasu, nebo že mě neodpráskli.

29.07.2011 11:12:28

Sotva jsem před monitorem zamávala svou embosovanou platební kartou s orlem a zaplatila dvě letenky, začala se mi do života míchat země úplně jiná. Země, do které se naopak chystal odjet na polovinu prázdnin můj horkokrevný bratr, protože mu zdejší zima nestačila. Země sněhu a ledu, kde je v zimě mínus šedesát a v létě mínus čtyřicet. Země, která začala vydírat okolní svět dlouhodobým zastavením letecké dopravy, protože uvedla do provozu sopku nevyslovitelného jména Eyjafjallajökull.
Když nám odpustíte dluhy, tak tu sopku vypneme, vzkazovali Islanďané okolním státům, jenomže žádný se k tomu neměl. A tak sopka chrlila a chrlila, dávila ze sebe oblaka prachu a dýmu, výborně se bavila a letadla na celém kontinentu jen smutně postávala v hangárech a rýpala se znuděně pneumatikami v zemi. Žádné zprávy nenaznačovaly, že by se to mělo zlepšit. Naopak. Předpovědi čisté oblohy byly v řádech týdnů, a jeden odborník dokonce prorokoval, že ta potvora by klidně mohla chrlit i půl roku a hned potom by mohla začít ta druhá. Sen o mé dovolené a spálených zádech se začal rozplývat. Tak už jim sakra zaplaťte, rozčilovala jsem se u každých zpráv. Ze zoufalství, úcty nebo možná i podlézavosti jsem se naučila vyslovovat její jméno. Ejjafjatlajekytl. Ejjafjatlajekytl. To druhé e jako když se zvrací. Ejjafjatlajekytl. Trvalo mi to skoro dva týdny, než jsem to dokázala vyslovit dohromady a na první pokus. (Ha ha, zřetelně vidím, jak teď všichni sedíte, vydáváte divné zvuky a pokoušíte se to nahlas vyslovit. Ejja-fjatla-jekytl.) To by snad mohlo stačit jako dostatečný projev obdivu, aby se děvenka uklidnila, doufala jsem. A vůbec, stejně je to už jedno, jestli bude mít některá země státní deficit o miliardu, dvě vyšší, tak už s tím nedělejte cavyky, docházela mi trpělivost. Měla jsem chuť probodat skrz naskrz panenku vúdú, ale nevěděla jsem, jak do ní vtisknout podobu Islandu. Rozdupala jsem na protest aspoň kostku ledu.

29.07.2011 11:09:50

To, že vypadám příšerně, nebyl jen můj pocit. Vrátila jsem návleky, a když jsem u východu podruhé prošla kolem zrcadla, nové roušky byly znovu nacucané jako houba. Nasadila jsem podpatky a vyšla ven.
Život v Brně se zastavil. Ulice ztichly. Tramvaje přestaly zvonit. Lidé se v hrůze otáčeli a sem tam někdo omdlel. Děti řvaly hrůzou a rodiče je varovali, že takhle dopadnou, když se nebudou učit. Městem se nesl užaslý šum.
Litovala jsem, že jsem si nevzala tu burku. Zašla jsem do první lékárny, kde jsem si vyzvedla antibiotika a prášky proti otokům. Hned jsem do sebe tři hodila. Mladá slečna magistra toho asi ještě moc nezažila, protože také vypadala, že omdlí. Politovala mě, že mi léky nehradí pojišťovna, a přemýšlela, jak bych mohla splnit doporučení nebrat je na lačný žaludek. Myslela si totiž, že jsem po operaci zubů. Potom mi věnovala balíček papírových kapesníků. Poprvé jsem poznala výhody toho, vypadat jako po útoku sekačky na trávu.

29.07.2011 11:08:45

Šlo se na věc. Svlékla jsem andělíčka, odhalila své luxusní spodní prádlo a položila se na stůl. Zakloněnou hlavou jsem viděla všechno vzhůru nohama. Mezi dveřmi sálu se objevil pan anesteziolog a zubil se na mě. Ha, vidí mě ve spodním prádle, to by mi měl v zájmu spravedlnosti ukázat to svoje, hýřila jsem dobrou náladou, která mě brzy přešla. Zdvihla jsem oči a podívala se na hodiny. Byl pátek 13. září, třináct nula nula.
 
„Jak se cítíte?“ ptala se sestřička. „Jako velryba,“ chtěla jsem odpovědět, ale díky spodnímu rtu, který přečníval před vším ostatním asi o deset centimetrů, ze mě vyšlo jen nesrozumitelné huhlání.
Vstala jsem, abych šla počkat mimo sál, až nastane doba vhodná k odsátí. Zahlédla jsem svůj odraz v monitoru. Vypadala jsem strašně. Příšerně. Vlastně jsem se vůbec nepoznala. Hroch, ropucha ani velryba zdaleka nedosahovali mých nových proporcí. Navíc mi ze všech vpichů kapánek vytékala krev a nedokázala jsem hlavu ani otočit, ani sklonit. Když jsem na sebe zírala, strčil do dveří znovu hlavu anesteziolog a začal se na mě zubit. Vyrvala jsem sestřičce z ruky roušku, abych si zakryla nikoliv ňadra 20
dmoucí, ale obličej.
„To bude dobrý,“ mrknul na mě, ale já věděla svoje. Teď, když mě viděl ve spodním prádle a ještě s kozím pyskem, už nebude stačit, aby mi ukázal svoje. Bude si mě prostě muset vzít.

29.07.2011 10:59:49

„Jaruškooo, pojď si poslechnout, co tady pani chce!“ zahalekal prodavač dozadu do skladu a roztáhl svůj úsměv víc, než by se mi líbilo. Ze skladu se vykolébala statná padesátnice v montérkách s divně odbarvenými vlasy, založila ruce v bok a vystrčením brady mě pobídla k řeči. Velice nejistě jsem zopakovala požadavek, protože jsem se bála, že mi jednu natáhne. Jaruška zvrátila hlavu dozadu, ukázala mi všechny zubní kazy a zařehtala se jako kobyla. „Pepó, pocem, to musíš slyšét“ zahulákala a za zády se jí vynořil kulatý pán v rádiovce. Byla jsem blízko kolapsu a sinalými rty zašeptala, že bych chtěla tu trubku. Když se všichni tři dostatečně nasmáli, byl to právě pán v rádiovce, který zašel zpátky do skladu a přinesl přesně to, pro co jsem si do obchodu přišla. Přátelsky mě poplácal po rameni a řekl mi, že té trubce se správně říká příruba.

29.07.2011 10:56:27

Můj otec za dávných totalitních časů přijel pozdě v noci domů ze služební cesty ve východním Německu a já se jako malý harant se bláznivě těšila na čokoládu, gumové medvídky nebo aspoň kindrvejce. Když v předsíni se slovy "na nic víc mi už nezbylo a ještě jsem si musel půjčit" položil za zem zelenou krabici s nápisem Die Motorsäge, zrodila se ve mne všeobecná nenávist k motorovým pilám.

Teď by se mi ovšem jedna hodila, protože řezat metrové kmeny mojí kamarádkou pilou rámovou je přeci jenom i pro drsné chlapy kapánek zuviel, tak jsem zasondovala u našich, zda tento letitý model stále funguje. To je moc nebezpečný, řekl táta a jednoho dne mi domů přitáhl pilu okružní, zvanou lidově cirkulárka.

Páni! Netuším, jak mohl nabýt dojmu, že toto je bezpečnější než motorovka. Na ten stroj by se měl regulérně vydávat zbrojní pas. Přístřešku, kde pila stála, jsem se naučila zdaleka a uctivě vyhýbat a na dveře jsem připevnila nápis "Nerušit". Po čase jsem usoudila, že osobní setkání s okružní pilou již nelze odkládat a hrdinně jsem se jí postavila tváří v tvář. Vlastně zuby k zubům. Zatímco ona mě dobře mířeným švihem zákeřně udeřila klackem do obličeje a zlomila mi dva nehty na levé ruce, já se naučila mohutným kopem na dálku bleskurychle zasáhnout tlačítko "Stiskem vypni" a hlasitě se jí vysmát do ocelového chřtánu. Nenaučily jsme se jedna druhou milovat, ale vyrovnaly jsme síly a respektujeme se. Ale ty kmeny na ní stejně nepřeříznu.

29.07.2011 10:54:13

Výraz pouť je podle mne přehnaný. Stačilo by to nazvat Tři atrakce. Ale chápu, že zatímco já jsem zvyklá na rozměry Matějské, na zdejší poměry je to akce veliká. Dokonce tak velká, že se všechny atrakce  na náves pořádně nevešly. Řetízák stál tak nešikovně, že zabíral skoro polovinu silnice. V tu chvíli se na něm točila jen jediná holčička, když se po silnici šnečím tempem přiřítila prorezivělá Škoda 1000 MB, plná našich spoluobčanů. Holčička měla štěstí, že byla zrovna na opačné straně, když se škodovka nebezpečně přiblížila kolotoči a ten jí svými roztočenými sedačkami učesal pravou stranu.
 
Teď teprve přišlo hlavní číslo celého dne. Dokážete si představit, jak to vypadá, když se početná  romská rodina začne hádat s početnou rodinou kolotočářskou. Těch, kteří vylezli ze škodovky, jsem napočítala sedm, ale je docela možné, že jich tam bylo i víc a začali se vehementně a hlasitě domáhat náhrady škody za poničené žihadlo. Proti nim povstala nespočitatelná masa lidí se sytě růžovými rtěnkami a kilogramy zlata na krku a prstech. Odkud se všichni vzali opravdu netuším, ale bylo jich tam dost a stejně hlasitě začali demonstrovat svoji pravdu. Nad bitevním polem vyřvával Pavel Horňák cosi o spícím koťátku a holčička na kolotoči, kterou zapomněli zastavit, plakala a nabírala sytě zelenou barvu. Vesničané se rozdělili na dva tábory, na hájící zájmy jedné ze stran a na ty, kteří jen užasle zírali a čekali, jak to dopadne. Vřava nabírala na obrátkách. Řev aktérů umlčel Horňáka, Davida, Muchovou i Evu s Vaškem a dolehl až do vedlejší vesnice, odkud v obavě živelné katastrofy zavolali policii a hasiče. Vzduchem létaly kusy větví a žužu. Holčička se při devítisté otáčce pozvracela a svým dlouhým přesným zásahem změnila rozhodnutí šesti lidí nezapojovat se do akce.
 
Bitvu ukončila až policie a hasiči, kteří konečně vyprostili stále točící se holčičku na pevnou zem. Bohužel, její hodobóžové šatičky už nebyly pěkné ani z jedné strany. Ono se řekne Tři atrakce, ale takovouhle šou nemají ani na té Matějské, navíc zdarma. Od té doby nevynechám jediný rok, kdy pouť znovu přijíždí. Sice už to byla pokaždé nuda, ale co kdyby náhodou?