Detail uživatele Dytryska3:

13.08.2010 17:53:42

„Nesmíme ovšem posuzovat metody podle tohoto povrchního vyšetřování,“ pravil Dupin. „Pařížská policie, tolik vynášená pro svůj ostrovtip, je jenom prohnaná, nic víc. V jejím postupu není promyšlená metoda, jen běžná denní rutina. Rozvine před vámi obrovskou škálu zákroků a opatření, ty se ale často tak dokonale nehodí k záměrům, kterým mají sloužit, že si bezděky vzpomenete na Moliérova pana Jourdaina, jak si žádá župan, aby se mu lépe poslouchala hudba. Naše policie dosahuje nezřídka až překvapujících výsledků; jenže se o ně většinou zaslouží pouhá píle a příčinlivost. Kde se tyto vlastnosti nedají uplatnit, tam se její plány hatí. Prefekt Vidocq měl například výborný detektivní čich a byl velmi vytrvalý. Ale bez intelektuální průpravy ho právě tak jeho horlivost v pátrání ustavičně sváděla na scestí. Kazil si rozhled tím, že na všechno hleděl moc zblízka. Snad tu a tam viděl neobyčejně ostře nějaký detail, ale právě pro něj ztrácel ze zřetele celek. Někdy se zkrátka nevyplácí zavrtávat se příliš do hloubky. Pravda není vždycky ve studni. Já se ostatně domnívám, že nejdůležitější vědomosti získáváme zpravidla na povrchu. Hledáme hlubiny na dně nížin, a zatím je najdeme na vrcholcích hor. Velmi názorně se vznik takových omylů projevuje v pozorování nebeských těles. Podívejte se na hvězdu přimhouřenýma očima, letmo, úkosem, odhalte jen vnější část sítnice (citlivější na slabé vjemy světla než vnitřní partie), a uvidíte hvězdu zřetelně, nejlépe posoudíte třpyt – třpyt, který je tím matnější, čím otevřeněji, upřeněji na ni hledíte.“

13.08.2010 17:49:03

„Člověk je v přírodě jediný tvor, který si uvědomuje, že zemře. Proto, a pouze proto, si hluboce vážím lidského rodu a věřím, že jeho budoucnost bude mnohem lepší než jeho přítomnost. Přestože člověk ví, že jeho dny jsou sečteny a že všechno skončí dřív, než se naděje, činí ze života boj hodný bytosti věčné. To, čemu lidé říkají ješitnost – zanechat dílo, potomky, snažit se, aby se na jejich jméno nezapomnělo - , to považuji za nejvyšší výraz lidské důstojnosti. Jelikož však je člověk stvoření křehké, ustavičně se snaží sám před sebou zatajit velikou jistotu smrti. Nevidí, že právě ona ho vede k tomu, aby dělal nejlepší věci svého života. Má strach z kroku do temnoty, z děsivého neznáma, a myslí si, že ten strach přemůže jedíně tak, že zapomene na blížící se konec svých dní. Nechápe, že s vědomím smrti by se odvážil jít ve svém každodenním úsilí mnohem dál – protože nemá co ztratit, když smrt je nevyhnutelná.“

13.08.2010 17:37:55

„No tak, zloději! Čichám tě a cítím tvůj pach. Slyším tvůj dech! Pojď dál! Posluž si ještě, je toho tady spousta na rozdávání!“ Ale tak dalece Bilbo přece jen nebyl drakovědy neznalý, a jestli Šmak doufal, že ho snadno naláká, byl jistě zklamán. „Ne,díky, ó, strašlivý Šmaku!“ odpověděl mu hobit. „Nepřišel jsem si pro dary. Chtěl jsem se jenom na vás podívat, jestli jste opravdu tak ohromný, jak vyprávějí pověsti. Nevěřil jsem jim.“ „Teď už jim věříš?“ opáčil drak trochu polichoceně, i když nevěřil ani slovo Bilbovi. „Opravdu, písně a pověsti zůstávají daleko za skutečností, ó, Šmaku, nejpřednější a největší z katastrof!“ odpověděl Bilbo. „Na zloděje a na lháře máš dobré způsoby,“ poznamenal drak. „Zřejmě znáš moje jméno, ale já se nepamatuju, že bych tě byl kdy čichal. Kdo jsi a odkud přicházíš, jestli se smím zeptat?“ „Jistěže smíte! Přicházím zpod kopce, a přes hory a pod horami vedla moje cesta. A vzduchem. Jsem ten, kdo chodí neviděný.“ „Tomu docela věřím,“ řekl drak, „ale je to sotva tvoje obvyklé jméno.“ „Jsem hledač stop, ničitel pavučin a moucha s žihadlem. Byl jsem vybrán kvůli šťastnému číslu.“ „Rozkošné tituly!“ ušklíbl se drak. „Ale šťastná čísla vždycky nevycházejí.“ „Jsem ten, kdo pohřbívá své přátele zaživa a topí je, a zase je zaživa vytahuje z vody. Přišel jsem ze dna pytle, ale v žádném pytli jsem se neoctl.“ „Tohle už nezní tak věrohodně,“ odfrkl si výsměšně Šmak. „Jsem přítel medvědů a host orlů. Jsem výherce prstenu a nositel štěstí. Jsem jezdec na soudku,“ pokračoval Bilbo, který v té hádankovité řeči začínal cítit zalíbení. „To už je lepší!“ podotkl Šmak. „Ale nenech se unést svou obrazotvorností!“

13.08.2010 17:29:42

„To ti říct nemůžu,“ sykl potichu Alan se zaťatými zuby, skrz které mu prolétlo pár kapek slin. „Nedokázal jsem Donala přemluvit, aby je neprásknul. Pokoušel se mi vysvětlit, že je to naše povinnost, ale neměl nejmenší tušení, že to s těmi hrozbami myslí opravdu vážně. Nechtěl mě poslechnout.“ Celý se třásl a Jackovi se hněvem začaly řinout do očí slzy. Alan mluvil přerývaně a bylo na něm vidět, jak moc se stydí. „Chtěli ho jenom postrašit a odradit ho od toho, aby šel na policii.“ V tom okamžiku jako by Jackovi před očima spadla rudá opona. Hněv ho zcela ovládl. „ A tys ho k nim jen tak poslal?“ vykřikl ochraptěle. Vyskočil ze židle, stiskl Alanovi hrdlo a zvedl ho ze židle. Alan přepadl dozadu přímo na zrcadlo, které viselo za ním, a na podlaze se rázem rozprskly stovky střepů. Celá hospoda se náhle pohroužila do ticha a lidé automaticky ustoupili stranou. Jack chytil Alana za hlavu a praštil jím o stěnu. „Kde je?“ procedil, s pohledem upřeným do Alanových očí. Alanovi se vydralo z hrdla několik dávivých zvuků, ale Jack mu sevřel krk ještě pevněji. Alan se marně pokoušel promluvit, a Jackovi konečně došlo, že ho drží příliš pevně. Rozhodl se uvolnit sevření. „Kde je jeho tělo?“

13.08.2010 17:26:15

Velbloudář nebyl bojovník a už několik hadačů žádal o radu. Někteří měli pravdu, jiní se mýlili. Až jednou ten nejstarší (a nejobávanější) z nich se velbloudáře zeptal, proč ho tolik zajímá jeho budoucnost. „Abych mohl něco dělat,“ odpověděl velbloudář. „A změnit to, co bych nerad, aby se stalo.“ „Pak to ale nebude tvoje budoucnost,“ podotkl hadač. „Možná tedy chci znát svou budoucnost, abych se mohl připravit na to, co přijde.“ „Má-li to být dobré, bude to příjemné překvapení,“ řekl hadač. „Má-li to být špatné, budeš trpět o hodně dřív, než k tomu dojde.“ „Chci znát budoucnost, protože jsem člověk,“ řekl mu konečně velbloudář. „A lidé žijí pro svou budoucnost.“ Hadač chvíli mlčel. Jeho specialitou byly hůlky, které vrhal na zem a pak z jejich rozložení vykládal osud. Teď však hůlky zabalil do šátku a znovu je schoval do kapsy. „Vydělávám si na živobytí tím, že hádám lidem budoucnost,“ řekl. „Znám taje hůlek a vím, jak jich použít, abych pronikl do onoho prostoru, kde je vše psáno. Tam mohu číst minulost, objevit, co už bylo zapomenuto, a porozumět znamením přítomnosti. Když mě lidé žádají o radu, nečtu budoucnost; já ji hádám. Protože budoucnost patří Bohu a jen on ji za mimořádných okolností odhalí. A jak že tu budoucnost dokážu uhádnout? Skrze znamení z přítomnosti. To tajemství spočívá v přítomnosti; soustředíš-li se na přítomnost, budeš ji moci zlepšit. A zlepšíš-li přítomnost, potom i to, co se stane, bude lepší. Zapomeň na budoucnost a prožívej každý den svého života podle naučení Zákona a v důvěře, že Bůh pečuje o své děti. Každý den v sobě nese Věčnost.“
 

17.02.2010 16:09:13

Byl připravený. Ať přijde cokoli, dokáže tomu čelit. Hluboko uvnitř, v místě, které tak dlouho skrýval pod pevným krunýřem, teď cítil mír.
Rackové s křikem vzlétli z útesu. Dva z nich letěli nad širé moře, jeden zamířil k pavnině. Mohutně přitom mávali křídly.
I Matt pohnul křídly. Trochu povyskočil, aby si naposledy užil pocit svobody, který dává let. Silně zatřepotal křídly, nechal letky, aby pleskly jedna o druhou, a pak je roztáhl do šířky, jako by chtěl vylétnout až do nebes.

17.02.2010 16:06:25

Teď mi bylo rozhodně špatně. Přichází bolest, to jsem mu viděla na očích. Nestačí mu vyhrát, nakrmit se a odejít. Nebude žádný rychlý konec, jak jsem na to spoléhala. Rozřásla se mi kolena a bála jsem se, že upadnu. Ustoupil a začal mě nenuceně obcházet dokola, jako by se snažil získat lepší výhled na sochu v muzeu. Jeho tvář byla stále otevřená a přátelská, jak se rozhodoval, kde začít. Pak poklesl dopředu do přikrčení, které už jsem znala, a jeho příjemný úsměv se pomalu rozšířil, rostl, až už to vůbec nebyl úsměv, ale cenění zubů, odhalených, blyštivých. Nemohla jsem si pomoct – snažila jsem se utéct. Ačkoliv jsem věděla, jak je to zbytečné, ačkoliv se mi podlamovala kolena, panika nade mnou převzala vládu a já jsem se rozběhla k nouzovému východu. V mžiku stáal přede mnou. Neviděla jsem, jestli použil svou ruku nebo nohu, bylo to příliš rychlé. Do hrudi mě udeřila zdrcující rána – cítila jsem, jak padám nazad, a pak jsem uslyšela křupnutí, jak jsem hlavou praštila do zrcadel. Sklo se bortilo, některé kusy se odlomily a roztříštily se na kousky na podlaze vedle mě. Byla jsem příliš otřesená, abych cítila bolest. Navíc jsem nemohla dýchat. Šel pomalu ke mně. „To je velmi hezký efekt,“ podivil se a pozoroval tu skleněnou spoušť. Hlas už měl zase přátelský. „Tušil jsem, že tahle místnost dodá mému malému filmovému dílku vizuální dramatičnost. Proto jsem si k setkání s tebou vybral tohle místo. Je to tu dokonalé, nemyslíš?“ Ignorovala jsem ho, snažila jsem se vyškrábat na všechny čtyři a doplazit se ke dveřím. V tu ránu byl u mě a tvrdě mi dupl na nohu. Uslyšela jsem otřesné cvyknutí zubů dřív, než jsem ho ucítila. Ale jak jsem ho ucítila, nedokázala jsem zadržet výkrik bolesti. Vymrštila jsem se, abych se chytla za nohu, a on stál nade mnou a usmíval se.

17.02.2010 15:56:04

V čele lůžek stál pod kuželem nejjasnějšího světla Doktorův stůl, pokrytý stříbrnými předměty, jež jsem ani neznala – lesklými skalpely a různými zastaralými lékařskými předměty. Ale ještě víc zářily ty další stříbrné věci. Chvějivé útržky stříbra, natažené na stole ve zmučených, pokroucených polohách... drobné stříbrné nitě, urvané a obnažené a pohozené.... cákance stříbrné tekutiny, rozmazané po stole, přikrývkách a okolních stěnách...
Ticho v místnosti roztříštil můj skřek. Jako by se otřásla celá jeskyně. Rozvířila se a zachvěla tím zavytím, jež mě ovinulo jako spirála, takže jsem nedokázala utéct pryč. Všechny ty hrůzy, co jsem viděla, mi spoutaly nohy a ochromily tělo.

17.02.2010 15:52:05

„Není mrtvá,“ řekl. Měl chraptivý a zastřený hlas. Tohle byla jeho poslední obranná linie. „Ne,“ řekl Jimmy neúprosně. „Je Nemrtvá, Bene.“ Předvedl jim to; omotal jí kolem nehybné paže obinadlo měřiče krevního tlaku a napumpoval je. Stupnice ukazovala 00/00. Přiložil jí k hrudi stetoskop a každý z nich si poslechl ticho, které v ní vládlo. Benovi se v druhé ruce cosi ocitlo – léta potom si nemohl vzpomenout, kdo mu je podal. Kladivo. Kutilské kladivo s gumovým děrovaným topůrkem. Ploska se ve světle baterky zaleskla. „Udělejte to rychle,“ řekl Callahan, „a pak běžte ven na denní světlo. My to dokončíme.“
Musíme přebrodit kalné vody, než se ocitneme v čirých.
„Bože, odpusť mi,“ zašeptal Ben. Pozvedl kladivo a udeřil.

17.02.2010 15:48:29

Carrie pomalu a potácivě vykročila. „Přišla jsem tě zabít, mami. A ty jsi tu čekala, abys zabila mě. Mami já... to není správné, mami. To není...“ „Pomodleme se,“ řekla matka tiše. Upřela na Carrie oči, v nichž se zračil divoký, děsivý soucit. Oheň osvětloval místnost jasněji a jeho odlesky tančily po stěnách jako dervišové. „Naposled se pomodleme.“ „Mami, pomoz mi!“ vykřikla Carrie. Se skloněnou hlavou padla na kolena, ruce vztažené v úpěnlivé prosbě. Matka se předklonila a nůž se třpytným obloukem snášel ke Carrie. Ta jej zřejmě zahlédla koutkem oka, ucukla, a nůž, který jí měl vniknout do zad, se až po rukojeť zabořil do jejího ramene. Matka měla nohy zaklesnuté za nohy židle a vsedě přepadla na zem. Chvíli na sebe tiše a strnule zíraly. Zpod rukojeti nože začala vytékat krev a kapat na podlahu. Pak Carrie tiše řekla: „Chci ti dát dárek, mami.“ Margaret se pokoušela vstát, ale zavrávorala a sklesla na ruce a kolena. „Co to děláš?“ zaskřehotala sípavě. „Dělám si obraz tvého srdce, mami,“ odpověděla Carrie. „Je to snadnější, když vidím, co se v tobě odehrává. Tvé srdce je velký červený sval. Moje bije rychleji, když využívám své síly. To tvé se teď trochu zpomaluje. Bije trochu pomaleji.“ Margaret se znovu pokusila postavit, ale nepodařilo se jí to. Udělala rukou ve vzduchu směrem k dceři ďábelské znamení. „Trochu pomaleji, mami. Víš, co je pro tebe přítomnost, mami? To, co jsi vždycky chtěla. Temnota. Ať už v ní třeba žije Bůh.“ Margaret Whitová zašeptala: „Otče náš, jenž jsi na nebesích-“ „Pomaleji, mami. Pomaleji.“ „-posvěť se jméno tvé-“ „Vidím, jak v tobě koluje krev. Pomaleji.“ „-přijď království tvé-“ „Tvé ruce jsou jako z mramoru, jako z alabastru. Bílé.“ „-buď vůle tvá-“ „Má vůle, mami. Pomaleji.“ „-jak v nebi-“ „Pomaleji.“ „-tak i... i... i...“ Zhroutila se dopředu a ruce se jí zmítaly v křečovitých záškubech. „-tak i na zemi-“ Carrie zašeptala: „Zastav.“

17.02.2010 15:39:20

POŠTMISTR: (čte) „Musím ti sdělit, milý Trapičkine, jaké se se mnou dějí kotrmelce. Cestou jsem v kartách prohrál málem kalhoty a hostinský už mě chtěl poslat za mříže, když najednou – přece jenom je na mně vidět ten Petěrburg – celé město mě začalo pokládat zřejmě za gubernátora. Hejtman mě přestěhoval k sobě, mám se jak paša, koukám, jak bych mu sved ženu a dceru – ještě nevím, s kterou si začnu – nejspíš s matinkou, zdá se ochotná ke všem službám... Člověče, tady jsou vůbec originály, to bys puk! Měl bys je vrazit do nějakého fejetonu. Vem si hejtmana – číslo jedna – pitomý je jak necky...“
HEJTMAN: Ne... To tam není!
POŠTMISTR: Tak se podívejte! (Nastrkuje mu dopis)
HEJTMAN: (čte) „Pitomý jak necky...“ To jste tam připsal vy!
POŠTMISTR: A jak, prosím vás?
SPRÁVCE: Čtěte!
INSPEKTOR: Dál, dál!
POŠTMISTR: (čte) „Hejtman je pitomý jak necky...“
HEJTMAN: Co to sakra pořád opakujete? Je to tam jen jednou!
POŠTMISTR: (hledá v dopise) Hm... hm... hm - „pitomý jak necky. Poštmistr je (Zastaví se) hodný člověk...“
HEJTMAN: Co je tam?
POŠTMISTR: No vždyť to říkám!
HEJTMAN: Když číst, tak číst! Všecko!
SPRÁVCE: Ukažte, já to přečtu. (Nasadí brýle a čte) „Poštmistr jako by z oka vypadl naší domovnici, taky takový kořala.“
POŠTMISTR: (divákům) Sprosťák – zasloužil by pár přes hubu!

17.02.2010 15:34:25

Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedle ní:
„Zdař bůh, má milá, zlatá Marie,
jaké ty vidíš vidění?“
 
 
„Ach, vidím, vidím, - je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho -
zdá mi se býti v kostele.
 
Něco se černá mezi bílými -
však mi se rozednívá již: -
jsou to družičky, a mezi nimi
proboha! rakev - černý kříž!“

17.02.2010 15:30:13

Teď na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.

17.02.2010 15:21:21

„Hrom do pekla!“ zařval Sikes a zuřivě se židovi vyškubl z ruky. „Pusť mě!“ Když staříka od sebe odmrštil, vyrazil ze světnice a divoce a vztekle vyletěl do schodů. „Bille, Bille!“ křičel Fagin a utíkal honem za ním. „Ještě slovo. Jen slovíčko!“ K tomu slovíčku mezi nimi by nebylo došlo, nebýt toho, že lupič nebyl s to otevřít domovní dveře; marně na ně vynakládal zbytečnou námahu a láteření, když ho udýchaný žid dohonil. „Pusť mě ven,“ hulákal Sikes. „Nic mi už neříkej, nebo se neznám. Pusť mě ven, povídám!“ „Jenom slovíčko si dejte říct,“ naléhal Fagin a nahmátl zámek. „Nebuďte – moc – prudkej, Bille.“ Den se probouzel a bylo už dost světla, aby si oba muži viděli do tváře. Letmo se jejich oči střetly; oběma v nich planul oheň, v němž se nebylo možno mýlit. „Chci říct,“ dodal Fagin, aby dal najevo, že si je vědom, jak teď už je všechno předstírání zbytečné, „ne prudší, než dovoluje naše bezpečí. Buď te šikovnej, Bille, ale ne moc zbrklej.“ Sikes na to neodpověděl; pouze trhnutím otevřel dveře, které Fagin zatím odemkl, a vyřítil se do liduprázdných ulic.

17.02.2010 15:10:32

Již jsem věděl najisto, jaký konec mi přichystala mučitelská vynalézavost mnichů. Pochopům inkvizice neušlo, že jsem rozpoznal jámu, jejíž hrůzy měl okusit tak zapřísáhlý kacíř, jakým jsem byl já – jámu, ten symbol pekla, podle pověsti považovaný za nejzažší vrchol všech jejich trestů. Do této jámy jsem jen čirou náhodou neupadl a dobře jsem věděl, že právě nečekaně, záludně připravená muka dodávají těmto vraždám v kryptách zvrácené pitvornosti. Když jsem tedy do propasti nespadl, nebylo už ďábelským záměrem teď mě tam svrhnout, ale připravit mi záhubu (druhé volby zřejmě nebylo) jinou a mírnější. Mírnější! V svém žalu jsem se pousmál výrazu, jakým jsem označil ten hrůzný pojem.
Proč vykládat o dlouhých, předlouhých hodinách smrtelného, ba víc než smrtelného děsu, kdy jsem odpočítával svištící kmity oceli! Kyvadlo klesalo níž a níž – coul po coulu – zlomeček po zlomečku – po stupních rozpoznatelných jen v intervalech, které trvaly věky! Teprve po několika dnech – ano, mnoho dní možná uplynulo – začínalo kmitat tak těsně nade mnou, že mne ovíval jeho břitký dech. Do chřípí se mi tlačil pach ostré oceli. Modlil jsem se – zapřísahal jsem se do omrzení nebesa, aby urychlila sestup kyvadla. Běsnil jsem, šílel, vší mocí jsem se zdvíhal proti švihům strašlivého handžáru. A pak jsem se znenadání utišil a jen se usmíval na blyštivou smrt jako dítě na podivnou cetku.
Znovu mne na čas obestřely mrákoty; byla to jistě jen chvilička, neboť když jsem nabyl vědomí, nezpozoroval jsem další pokles kyvadla. Ale právě tak mohla uplynout dlouhá doba – vždyť jsem věděl, že těm ukrutným ďáblům neunikly mé mdloby a že stroj mohou zastavit, kdy se jim zlíbí. Když jsem se probral, bylo mi nadto nevýslovně špatně a mdlo, jakoby po dlouhém hladovění. I v tomto čase smrtelné úzkosti prahla lidská přirozenost po jídle. A s bolestným úsilím, pokud mi to pouta dovolovala, natáhl jsem levou ruku a uchopil ubohý zbytek jídla, který mi krysy nesežraly. Jakmile jsem vsunul sousto mezi rty, bleskl mi hlavou jakýsi nedomyšlený nápad – byla v něm radost i naděje. Jakou jsem si však já mohl dělat naději? Byl to, jak říkám, nedomyšlený nápad, jakých má člověk mnoho a nikdy je nestačí domyslit. Tušil jsem, že v něm byla radost i naděje; ale také jsem cítil, že se hned v zárodku rozplynul. Marně jsem se namáhal dobrat se k němu, znovu si jej vybavit. Dlouhé útrapy zničily takřka nadobro mé najzákladnější duševní schopnosti. Zhloupl jsem – byl ze mne idiot.