Detail uživatele ponorka:

  "Řekla jste mi, Madame, abych si vzal dvanáct mužů. Myslím, že jich bude stačit šest."
  "Proč jen šest?" divila se královna-matka.
  "Může se stát, Madame, že se Jindřichovi přihodí neštěstí a že bude zabit. Šest gardistů není mnoho, ti mohou ztratit hlavu v souboji se statečným šlechticem. Ale dvanáct? To bych jich musel dát nejméně polovinu pozabíjet, aby mi někdo uvěřil, že měli odvahu vztáhnout ruku na královský majestát."
  "Královský majestát!" usmála se Kateřina, "pěkný majestát bez království!"
  "Vaše Veličenstvo, ne království dělá krále králem, ale jeho vznešený rod," odpověděl klidně Maurevel.
  "Dobrá, dobrá," odsekla královna-matka, "dělejte, jak myslíte. Ale upozorňuji vás, že od této chvíle již nesmíte opustit Louvre!
  "Vaše Veličenstvo, musím si ještě vybrat šest spolehlivých lidí."
  "Jistě někoho máte, kdo by byl schopen vyřídit vaše rozkazy, pane," řekla Kateřina a pohlédla zlostně na Maurevela.
  "Jistě, Madame. Mám lokaje, již několikrát mi podobné věci zařizoval," odpověděl Maurevel.
  "Tak se s ním domluvte, ať vám přivede lidi. Vy zatím zůstanete v královské zbrojnici. Znáte ji přece. Tam vám přinesou jídlo, tam budete instruovat své lidi. Je to vhodná místnost. Kdyby se snad můj syn Karel vrátil z honu předčasně, přejdete do mé modlitebny a počkáte tam na mne."
  "Jak se dostanu do pokojů krále Jindřicha, Vaše Veličenstvo? Král je opatrný a jistě zamyká."
  "Mám klíče od všech pokojů v Louvru, pane. Kromě toho z Jindřichových dveří byly odstraněny závory. Nyní půjdete do zbrojnice. A nezapomeňte, pane de Maurevel, králův rozkaz musíte splnit za každou cenu. Nepřijmu žádnou výmluvu! Prohra či neúspěch by poškodily vážnost králova jména. Je to velmi důležité."
  Kateřina Medicejská nečekala na odpověď, zavolala kapitána královských gardistů a požádala ho, aby doprovodil pana de Maurevel do královy zbrojnice.
  Hrome, myslel si Maurevel, člověk může povýšit i při vraždění. Nejdřív to byl obyčejný šlechtic, potom kapitán, po něm následoval admirál a dnes mám zavraždit dokonce krále bez koruny. Kdo ví, jednou to třeba dotáhnu až ke korunované hlavě...

MYŠ
 
  Byla noc. Komponoval jsem. V koutě stála basa.
  Náhle se basa ozvala. Patrně šálení sluchu.
  Ne, struny se ozvaly znovu a v base to šramotilo. Nahlédl jsem otvory dovnitř. Běhala tam myš.
  "Kde to jsem," řekla.
  "V takové bedně, plné hudby. V pasti."
  "Kdo jsi ty?"
  "Něco podobného. Myš v pasti hudby."
  "A co v ní děláš?"
  "Totéž. Běhám a vyluzuji zvuky."
  "Děláš to rád?"
  "Nic jiného mi nezbývá, jako tobě."
  Myš se rozběhla. "To je hrozné," pískala, "jak těsný svět! Sotva se rozběhnu, narazím hlavou na jeho meze."
  "Tak to jsi umělec," řekl jsem uznale, "ti říkají totéž."
  "Zastavila se, struny doznívaly a ona naslouchala: "Je to krásné, viď."
  "A co?"
  "Co tady hraju. Krásné, že?"
  "Proč to chceš vědět?"
  "Ty, zavolej sem jiné myši."
  "Aha! A proč?"
  "Aby mě slyšely. A aby, až tu zahynu, řekly, jaká to byla veliká myš!"
  "Tak ty bažíš po slávě? Ven! Nejsi hodna této vznešené pasti! Odsuzuji tě k pustotě svobody." Popadl jsem ji za ocásek, vytáhl z basy a vyhodil oknem do noci.

  Druhý den se společnost rozrostla a Bilsiterův smysl pro vlastní reklamu vzrostl úměrně k většímu počtu posluchačů. U večeře zeširoka rozváděl téma neviditelných sil a neprozkoumaných schopností a proud jeho působivé výmluvnosti neustal ani tehdy, když byla v salóně podávána káva před všeobecným přesídlením do karetní herny. Jeho teta dbala, aby se jeho výrokům dostalo náležité pozornosti, ale ve své senzacechtivosti lačnila po něčem dramatičtějším, než po pouhých slovních projevech.
  "Neuděláš něco, abys je o svých schopnostech přesvědčil, Leonarde?" naléhala na něj. "Proměň jim něco v něco jiného! On to dokáže," informovala společnost, "jenom chtít."
  "Prosím vás!" přidala se Mavis Pellingtonová vážně a skoro všichni přítomní její žádost podporovali. I ti, kdo by se sotva dali přesvědčit, byli ochotni pobavit se exhibicí amatérského kouzelníka.
  Leonard vycítil, že se od něho vyžaduje něco konkrétního.
  "Má někdo z přítomných," zeptal se, "třípenci nebo jinou ne zvlášť cennou maličkost?"
  "Snad se nechystáte na eskamontáž s mincemi nebo na podobně primitivní triky?" poznamenal Clovis opovržlivě.
  "Není to od vás hezké, že mi nechcete vyhovět a neproměníte mě ve vlčici," prohodila Mary Hamptonová cestou do zimní zahrady, aby nakrmila své papoušky maka jejich obvyklým desátkem z dezertů.
  "Už jsem vás varoval, jak je nebezpečné posmívat se těmhle silám," ohradil se škrobeně Leonard.
  "Ani nevěřím, že byste to dokázal," zasmála se Mary provokativně ze zimní zahrady. "Jen to zkuste, ukažte, co umíte! Proměňte mě tedy ve vlčici!"
  S těmi slovy zmizela z dohledu za trsem azalek.
  "Paní Hamptonová - ," začal Leonard ještě škrobeněji, ale dál se nedostal. Salónem jako by proběhla nějaká mrazivá vlna a papoušci se zároveň rozkřičeli, až to rvalo uši.
  "Co to prosím tě do těch zatracených ptáků vjelo, Mary?" zavolal plukovník Hampton. V tom okamžiku vyděsilo celou společnost ještě pronikavější zaječení Mavis Pellingtonové, až všichni vyskočili z křesel. V nejrůznějších pózách bezmocné hrůzy nebo v pudově obranných postojích se pak octli tváří v tvář zlověstně vyhlížející šedivé bestii, která na ně mžourala z dekorativního rámce kapradí a azalek.
  Paní Hoopsová se z všeobecného zmateného úděsu a úžasu vzpamatovala první.
  "Leonarde!" vyvřískla na synovce, "proměň tu bestii okamžitě zpátky v paní Hamptnovou! Vždyť se na nás každou chvíli může vrhnout. Proměň ji zpátky!"
  "Já - já nevím jak," vykoktal Leonard, který vypadal nejvyděšeněji a nejzmateněji ze všech.
  "Jakže!" zařval plukovník Hampton. "Vy jste měl tu drzost, že jste si dovolil proměnit mou ženu ve vlčici a teď si tu klidně prohlásíte, že ji neumíte proměnit zpátky?"
  Abychom byli k Leonardovi spravedliví, klidem se právě v té chvíli nevyznačoval.
  "Ujišťuju vás, že jsem paní Hamptonovou ve vlčici neproměnil, že mě to ani ve snu nenapadlo," zaprotestoval.
  "Tak kde tedy je a jak se dostalo do zimní zahrady tohle zvíře?" naléhal plukovník.
  "Vaše ujištění, že jste paní Hamptonovou ve vlčici neproměnil, musíme samozřejmě přijmout," poznamenal Clovis zdvořile, "ale vy zase musíte uznat, že všechny okolnosti svědčí proti vám."

(povídka Vlčice)

  Do pokoje nahlédla Udalovova žena Xenie, podívala se na nestvůru v akváriu a řekla:
  "To už jsem viděla. Víš kde, Kornelie? V kuchařce Dary moře. Jsou tam přece ty recepty, jak se mají připravovat, pamatuješ?"
  Standal uháněl do redakce, Grubin šel do rybárny pro kus ryby, aby nakrmil vyhládlého hlavonožce a Xenie Udalovová přinesla kuchařku a přistoupila s ní k akváriu:
  "Vidíš? Je zrovna takový"
  "Běž s tím pryč!" řekl nevrle Ložkin.

*****
  Konečně se mi jakžtakž podařilo vyrýt do té průhledné stěny rovnoramenný trojúhelník, ač jsem původně zamýšlel pravoúhlý. Přece ho musí vidět!
  Pro jistotu jsem na něj ukázal končetinou.
  Na to reagoval jeden z přítomných, kterého jsem dosud neviděl, tím, že otevřel jakousi obrovskou knihu a ukázal mi obrázek. Hrůza.
  Byl tam tvor, který se mi anatomicky kupodivu dost podobal. Jenže ho právě chudáka pitvali. Nebo že by ho...? Vyloučeno to není.
  Začínal jsem chápat. Oni mě vůbec nepovažují za kosmonauta, který havaroval na pusté náhorní planině! Ono je to snad ani nenapadlo!

(povídka Rozum v zajetí)