Detail uživatele janajau:
|| Doporučované knihy || Oblíbené knihy || Oblíbení autoři || Úryvky z knih ||
|| Hodnocení || Komentáře || Přátelé || Vytvořil ||
Jen vůle boží dbát je povinností Musy.
Nebát se urážek a slávy nežádat.
Být k chvále lhostejna i ke klevetám luzy
a s hlupákem se nehádat.
Max nikdy nepoznal nikoho jako Onno a Onno nikoho jako Max – jako samozvaná dvojčata se ze sebe nepřestávali radovat. Každý z nich se cítil podřízený tomu druhému, každý byl sluhou a zároveň pánem, čímž vznikla jakási nekonečnost jako mezi dvěma zrcadly, která se v sobě odrážejí. Díky jejich nerozlučnému zjevu na ulici, po kavárnách a hospodách se o nich někdy mluvilo jako o „homointelektuálech“. Byli obklopeni nepochopením a podezíravostí, protože to bylo nebezpečné: dva dospělí muži, kteří zjevně nejsou homosexuální, zdánlivě spolu nemají nic společného a kteří spolu nějakým záhadným způsobem právě proto téměř symbioticky splývají. Kéž by tak byli teplouši, to by se nic nedělo, to by pak prostě tvořili zamilovaný pár. Jenže takto každého konfrontovali s nenaplněnou potřebou, jež občas vyvolávala nepříjemnou směsici závisti a agrese: to pak byl jeden přestárlým studentem, který nechce dospět, druhý arogantním hajzlem. Aby to neutralizovali, otevřeně to přiznávali a dodávali ještě něco navrch. Otázku, co to mezi nimi bylo, budou probírat až později, až už to mezi nimi nebude, až jim všechny ty dny v paměti splynou v jeden věčně nezapomenutelný den. Ani řekové, vysvětloval Onno, kteří položili základ Západní kultuře, neměli pro „kulturu“ žádné slovo. Slova přicházejí teprve tehdy, až věc zanikne.
Například mi do úřadovny vtrhl zástupce Občanského fóra, tehdy se jim říkalo ofčáci, a kategorickým tenorem žádal o vydání kádrových spisů všem zaměstnancům úřadu. Že prý o tom rozhodla centrála OF.
Namítal jsem, že rozhodnutí centrály OF pro mě není závazné a že materiály vydám poté, co k tomu dostanu pokyn od svých nadřízených. Nato mi ofčák důrazným hlasem přikázal, abych mu vydal jeho vlastní spis. Když pochopil, že neuspěje, vycedil několik temných vyhrůžek a práskl dveřmi.
Znovu jsem si dopis přečetl a usoudil, že po zmíněných úpravách je dostatečně zraňující. Zalepil jsem obálku a šel dopis odeslat doporučeně z hlavní pošty.“
Proč myrhu nesou Mudrci, když Spasitel se zrodil?
z nás každý na daru tom má svůj skrytý podíl:
Neb Láska, Božské nemluvně, jest ohrožena zimou,
Lstí krvelačných Herodů a mnohou zlobou jinou;
My víme však, že naposled i sama Smrt se skosí,
Tam, kde lidská rostlina se Krví Páně rosí!
Na Štědrý den
tak mnohý stůl se bude zdáti opuštěn.
To přejde zas,
něco zhojí člověk, něco Bůh a něco čas.
Co bylo, jest —
toť zákon lásky a smysl všech cest.
Nebudu sám,
všude svůj stín, všude jej s sebou mám.
Za patu se mne chyt,
dílem viditelný a dílem skryt.
Těžký jest můj krok,
ode dne ke dni těžší, těžší rok co rok.
Drahý můj stíne, dím —
jsi stínem mým, anebo já tvým?
Na mne se zahleděl
nejčernější nocí a takto děl:
Proč se mne ptáš?
Mezi všemi časy i duchy mne rozeznáš!
A tu jeho zrak
zahořel jako slunce do oblak.
Ač jsi mi tolik vhod,
Bože můj, Stíne, mne k smrti bolí tvůj doprovod!
Kdybych tě mohl obejmout,
zastavit, sevřít do svých pout!
S tebou, rozumíš?
znova se narodit, Bože můj, však ty víš!
Všemi smrštěmi jít
s tebou, Bože můj, všechny žluče a octy pít!
Pro tu jedinou,
kdybys mi ji dal, dušičku nevinnou,
ovečku ztracenou,
kdybys mi ji dal na věky vrácenou!
Zem jednou do roka je Láskou jata,
zpět na Ráj vzpomíná a místa svatá,
kde se svým tvorem besedoval Bůh.
Ten čas je dnes — jen ticho! napni sluch:
tam venku kdosi jde — to není člověk jeden —
ó je to Bůh a jeho tvor: dnes vracejí se v Eden…
„Byl to svatej muž!“ vypískla nějaká stařenka. „I když sťatej, přece svatej.“
„Netahejte nám sem ty svý náboženský bludy, teta,“ zaprotestoval řečník. „My tu žádný svatý nepotřebujeme. Kde jsme to skončili, soudruzi… Ano, od smrti knížete Vladimíra se v buržoazní společnosti už devět set let v jednom kuse chlastá. Pijou všichni bez rozdílu, ušetřeni nejsou ani kojenci a sirotci. ‚Umírněné pití, dlouhé žití!‘ nabádal věhlasný básník buržoazního období Ivan Sergejevič Turgeněv. A pak tu máme celou řadu nejrůznějších lidových přísloví opěvujících alkoholismus, jako například ‚alkohol nešatí, ale zahřeje‘, ‚řeči se vedou, vodka teče‘, ‚vodka podporuje zpěv, voda hněv‘, ‚alkohol rozvazuje jazyky‘. Kdo si vybaví další příklad?“
„Čaj není vodka, nedá se pít na litry!“ odpověděl povzbuzený dav.
„Správně, merci. ‚S jednou lahví daleko nedojdeš.‘ ‚I ta slípka musí pít.‘ ‚Pil – umřel, nepil – umřel taky.‘ ‚Když si trošku přihneš, problémům se vyhneš…‘“
(z titulní povídky)
Sláva, máme Královnu krásy 2001! Máme už Miss - babičku, Miss - holčičku a další. České přísloví říká, že jak člověk vypadá do 40, je darem Božím, jak vypadá po 40, je jeho dílem. Ale Miss byly také hodnoceny podle svého IQ, takže mají víc, než jen co dostaly a rozmnožily na své postavě. K tomu jejich IQ se může ještě ale něco přičinit, něco navíc. Možná to hlavní. To podstatné na ženě, na člověku vůbec. To, o čem chci nyní psát.
Můj kamarád Eda Adámek byl za války uvězněn pro činnost nepřátelskou Říši. Jeho dívka toužila, aby přežil a vrátil se jí. Neohroženě se k němu hlásila, psala mu povolené lístky a doufala, že přece jen některý dostane a potěší ho to. Po válce se vrátil a radost byla veliká. Eda si ještě skočil do USA dokončit svá studia a vrátil se jako komerční inženýr. Vrátil se ale v nepravý čas. Politické klima věštilo bouři, ale on myslel na svou dívku. Čekala na něho trpělivě; než se však mohli připravit ke svatbě, na milého Edu spadla klec; byl odsouzen jako americký špion. Odseděl plných 10 let v nejtvrdších kriminálech a vrátil se konečně na amnestii v květnu 1960. Jediná možnost práce pro něho byla ve stavebnictví. Začal s lopatou u Pozemních staveb a skončil v panelárně Prefy v Brně. Tam jsme spolu pracovali 6 roků. Konečně tedy po rovných 20 letech se mohla slavit skromná svatba. Eda své ženě oplácel velikou láskou to, že mu byla v tolika těžkých zkouškách oporou, že nepodlehla nátlaku StB, aby se s ním rozešla, že mu zachovala čistou duši i tělo a dala mu posléze i děťátko. Určitě u té Nejvyšší Poroty získala ocenění Královny lásky.
Smrtící láska
Už mé srdce nekrvácí.
Žal, jenž bolíval, se ztrácí.
Tvoje rty že tolik lhaly,
už se oči vyplakaly.
Naučil jsem se tak všemu
krutému a svévolnému:
Vidět se svou kořist chvěti.
Zabíjeti ji v objetí.
A při tanci s tím se smáti,
jehož jdeme pohřbívati.
Toho svojí semknout paží,
kdo už mrtvý nepřekáží…
"Chtěla jsem pořádnou značku a ne tenhle šmejd! To mi snad udělali naschvál!"
Vtom se otevřely dveře a dovnitř nakoukl Niko se svým obvyklým zvědavým výrazem.
"Co to je?" zeptal se dychtivě. "Bouchací kuličky? Rachejtle?"
"Nepovedený vtip našich štědrých rodičů," odsekla Anna a zlostně odkopla trosky telefonu do kouta. "V noci, než odjeli, mi dali k posteli dárek!"
"A proč ho házíš na zem?" vytřeštil oči Niko.
"Proč asi! Je to vykopávka! Museli ho najít někde na skládce! Nestojím jim ani za to, aby mi k narozeninám koupili trošku normální mobil, chápeš?"
"Ne," řekl Niko a začal z podlahy sbírat kousky telefonu. Zkoušel je sestavit dohromady. "Nechápu, jak můžeš být pořád takhle naštvaná - že tě to baví! Být tebou."
"Být tebou, tak držím klapačku a nepletu se do věcí, do kterých mi nic není!" sjela ho Anna a praštila sebou na postel. Chtěla dodat ještě něco ostřejšího, ale pak si to rozmyslela. Nikovi bylo teprve deset. Nemělo smysl s ním diskutovat. Přestože byl její bratr, nespojovala je snad jediná společná vlastnost. Anna byla prudká a tvrdohlavá, Niko ústupný, trpělivý, neustále v dobré náladě. Usmíval se i ve chvílích, kdy Anna kypěla vzteky. Jako by neměl všech pět pohromadě, myslela si. Třeba právě teď.
"Možná by šel ještě opravit," mumlal si nad rozbitým telefonem a hledal pod postelí nějaký zakutálený kousek. Anna vzdychla a pevně zavřela oči. Kdyby to neudělala, rozbrečela by se. Byla hluboce nešťastná. Nejenže si oba rodiče klidně odjeli na služební cestu, ale ještě ke všemu neměli ani dost slušnosti, aby jí dali, co si přála! Čtrnácté narozeniny přece nemá člověk každý den! Čtrnácté narozeniny jsou snad přiměřeným důvodem k tomu, aby člověk konečně dostal telefon, který už má kolem doslova každý! Anna zuřivě bouchla pěstí do matrace. S tímhle laciným krámem by se ve škole vůbec nemohla ukázat. Všichni by se jí smáli a za zády by ji pomlouvali. Určitě by jí sebrali batoh, hodili ho do kontejneru a dělali slabomyslné poznámky, až by ho odtamtud lovila. Kdyby se objevila s touhle příšerností, byla by mezi spolužáky navždycky odepsaná.
"Jé, já jsem zapomněl!" vyhrkl najednou Niko, nechal marného hledání zapadlé součástky a vyskočil ze země. "Něco pro tebe mám!"
Odběhl do svého pokoje, ale za chvilinku byl zase zpátky, ruku schovanou za zády.
"Happy birthday to you.," zpíval z plných plic a ne zrovna čistě. Anna si zacpala uši.
"Přestaň, nejseš Pavarotti!" okřikla ho a nedůvěřivě pošilhávala po jeho ruce. "Co pro mě máš? Zase nějakou pohlednici, co jsi sám namaloval a ušmudlal? Nebo žvejkačku, kterou už jsi předžvejkal?"
"Dej tu pušku pryč!" okřikla Vaška, kterej k nám sbíhal s lékárničkou v jedný a s kulovnicí v druhý ruce. Poslušně sklonil hlaveň k zemi. Zíral na Jesiku jako zhypnotizovanej, škvírky očí zakulacený na maximum. Vzal jsem mu z ruky lékárničku a vytáhl kus buničiny. Chtěl jsem ji Jesice přitisknout na poraněný koleno, ale ucukla. Vytrhla mi buničinu z ruky a sama si začala nohu otírat. Při tom si všimla, že jí teče krev z pusy. Vyplašilo ji to.
"Co tam mám?" vyjekla.
"Prokousla sis ret. To nic," uklidňoval jsem ji. "Za chvilku to přestane krvácet."
"Nedávej rozumy, bakeliťáku," sjela mě. "Musím vypadat jako úchyl! Že vypadám jako úchyl?"
"Třeba máš jiný kvality," řek jsem. Tím bakeliťákem mě naštvala. Rozhod jsem se, že jí to vrátím. "Každá holka nemůže bejt královna krásy."
Tnul jsem do živýho. Na čele jí naskočil pulzující provázek. Chtěla se zvednout, ale zamotala se jí hlava a kecla zpátky na zem. Carmen znovu začala vrčet. Vašek k Jesice přiskočil.
"Chyť se mě," natáh k ní ruku. Opřela se o něj a vstala. Došla s jeho pomocí zpátky k autu a po chvilce štrachání si odtud vytáhla boty a kabelku. Obojí laděný ve stejný skořicový barvě. Obula se a zvedla oči nahoru k silnici, kde jsem nechal stát avii.
"Kam máte namířeno?" zeptala se.
"Do Prahy," odpověděl Vašek ochotně. "A ty?"
"Já taky. Svezete mě?"
Koukala jenom na Vaška. Jako bych byl vzduch.
"Jasně," přikývl horlivě. "Žejo, Mojmíre?"
Mlčel jsem. Nešlo jenom o to, že mi říkala bakeliťáku. Bylo toho víc, co mi na ní vadilo. Její tón, její namyšlenej výraz, její manýry rozmazlený holky. Nejspíš čekala, že si před ní všichni sednou na zadek a budou učůrávat blahem.
"Že může jet s náma?" opakoval Vašek.
"Nevím, jestli je to dobrej nápad," odpověděl jsem.
"Proč ne?" Nechápavě na mě zíral. "Krásně se tam vejdem! Vmáčkne se vedle mě!"
"S tím nemám problém."
"Tak vo co jde?"
Mlčel jsem. Jesika po mně sklouzla pohledem. Její oči mi něco připomínaly, ale nemoh jsem přijít na to, co.
"Jde o to, že jsem panu Uraženýmu před půl rokem stříkla do ksichtu slznej plyn a on mi to nemůže zapomenout," prohodila.
"Vy se znáte?" podivil se Vašek.
"Důvěrně ne," řek jsem. "Přes ten plyn to byla hodně oficiální seznamovačka."
"Dobrý den, jdu si pro Josefa," řekla. Její tvář bíle vystupovala z temného kráteru chodby a on se mohl jen dohadovat, jaký má výraz. Podle tónu hlasu byla unavená. Mluvila, jako by ji každé slovo stálo značnou námahu.
"Nechal mi vzkaz, že je u vás," pokračovala, dřív než stačil zareagovat na její úvodní větu.
"Pojďte dál," pozval ji dovnitř a couvl, aby mohla projít. Pomalu, nerozhodně vstoupila - ne dost daleko, takže nemohl zavřít dveře. Spolu s ní se do předsíně vetřela vůně. Nebyl to parfém ani kolínská, ale cosi velmi osobního. Max už dávno zjistil, že některé ženy jsou cítit intenzivněji než jiné. Jako by jejich kůže měla nadprůměrnou schopnost absorbovat vlhkost vzduchu, sluneční záření, kouř, poletující pyl a kdovíco ještě a spolu s potem vytvářela charakteristický odér, který se nedal popsat a neměl nic společného s estetickým dojmem. I krásné ženy občas doprovázel těžký, vtíravý pach, který nepřekryly žádné kosmetické prostředky. Vůně, kterou si s sebou přinesla Josefova matka, byla lehká, prchavá, se slaným nádechem zadržovaného pláče. Byla to vůně moře, vůně dlouhého otálení.
"Ahoj, mami," pozdravil Josef, který mezitím vyšel z kuchyně. Vzápětí jeho hlas sklouzl do škemravé polohy. "Mohl bych tady ještě chvíli zůstat? Jenom chvilinku!"
Za jeho zády se ozvalo tenké pískání konvice, které každou vteřinou nabíralo na síle. Max využil příležitosti, přistoupil ke sporáku, a zatímco jednou rukou vypínal hořák, druhou si nasadil brýle ležící na stole. Otočil se. Bylo to, jak předpokládal: neusmívala se.
"Musíme za dědečkem," řekla. Vpíjela se do Josefa vážným pohledem, kruhy pod očima tak temné, že vypadaly jako druhé oči. Josef přestal žadonit. Vzhlédl k Maxovi.
"Mám přijít zítra?" zeptal se. Max přikývl.
"Přijď, kdy budeš chtít," odpověděl a při tom sledoval její husté obočí, které se vysunulo do výšky. Chápal, že je to znamení nesouhlasu, ale nerozuměl mu, a proto - a zároveň z jakéhosi vzdoru vůči její mateřské moci, která mu připomněla dřívější neomezenou a nezpochybnitelnou autoritu jeho vlastní matky - zdůraznil: "Vždycky tě rád uvidím, Josefe."
Zvedl misku s pečivem.
"Sněz si ještě oplatek," řekl provokativně, jako by neviděl její odmítavý výraz. "Vem si je třeba všechny."
Když chlapec s oplatky v ruce vyšel z bytu a začal vystupovat po schodech do třetího patra, stalo se něco nečekaného. Žena nešla za ním, nýbrž strčila zevnitř do dveří, takže se zavřely. Stála proti Maxovi, neznámá veličina uprostřed důvěrně známé předsíně, nevypočitatelná, v pohotovosti.
"Tak tohle ne!" vyjela na něj příkře. "Ani návštěvy, ani oplatky, nic!"
V jejím postoji byla nesmiřitelnost. Připomínala vlčici, která se chystá zaútočit. Max nemohl odtrhnout pohled z jejích sytě červených, jakoby překrvených dásní.
"Nejsem pedofil," informoval ji. Pokusil se své prohlášení doprovodit shovívavým úsměvem, uvědomoval si však, že jeho snaha zůstává kdesi na půli cesty. Cítil, že se neusmívá, ale šklebí. Na rozdíl od ní, která byla vážná a ve svém rozhořčení důstojná, musel on sám připomínat šaška z druhořadé telenovely.
"Jsem překladatel," pokusil se o chabé ospravedlnění, už bez grimas. "Josef se se mnou občas dívá na filmy a pomáhá mi hledat přesný výraz. Samozřejmě jenom přístupné filmy," dodal spěšně. "Je do překládání blázen. chci říct, bere to jako hru a vážně ho to baví, tak proč mu to brát?"
Uhnula pohledem a on poznal, že má co dělat, aby zachovala klid.
"Vím, co si o mně myslíte," řekla přidušeně. "Co si všichni myslí. Je mi to jedno. Ale opovažte se Josefa litovat. Na to nemáte právo."
Odvrátila se. Max si uvědomil, že celou tu dobu stála přímo pod trámem. Pod nosným trámem.
"Každý má život, jaký potřebuje," řekla. A ještě jednou, aby mu to opravdu došlo: "Každý."
Sáhla po klice. Otevřela dveře.
"Já.," začal Max, aniž by věděl, co na to namítnout. "I vy," dala jeho bezprizorné větě nečekaný smysl.
"Cilko," řekla Pralinka rozechvěle, "víš, co máš na hlavě?"
Cilka zvedla ruku a dotkla se konečky prstů jablka.
"Bouli," řekla. "Jů, ta je vobrovská!"
"To není boule, Cilko," Pralinka přistoupila k posteli a přejela po jablku dlaní. To je jablko."
"Roste mi na hlavě jabko?"
Pralinka přikývla a čichla si. "Hmmmmmmm!" udělala. Po ní si čichly všechny děti a všechny udělaly: "Hmmmmmmm!"
"Utrhnem ho?" zeptal se Ota s nadějí.
"Počkejme, až spadne samo," rozhodla Pralinka. "Zdá se, že ještě není úplně zralé."
Odpoledne při hře si děti všimly, že jablko na Cilčině hlavě už není. Hledaly je po celém domově i v zahradě, až našly Otu spícího v rozsoše lípy. Dole pod stromem se válel pečlivě okousaný ohryzek.
"Sežral ho," řekl malý Tomík lítostivě. "Teď ani nevíme, jak chutnalo!"
Nikdo si však dlouho nad jablkem nelámal hlavu Ten den měly děti v plánu hrát si na indiány, tedy si na ně hrály. Celé odpoledne a s vervou. Nakonec musela kuchařka Františka vyjít do zahrady, aby je svolala k večeři, protože už byla skoro tma. Stoupla si před dveře, tloukla měchačkou do kastrolu a křičela: "Koukejte vylízt a mazat na večeři, Komančové, nebo půjdu a spláchnu to všechno do záchoda!"
Výhrůžka zapůsobila. Indiáni začali plíživě vylézat ze svých úkrytů a poháněni hladem se trousili na večeři. Byly karbanátky s bramborovým salátem, jedno z nejoblíbenějších indiánských jídel.
Osel zvedne hlavu, zběžně se na chlapce podívá a znovu se skloní k oškubanému trsu trávy.
"Hejbni kostrou, už tady trčíme hodinu!"
Dušan trhne provazem, který má omotaný kolem zápěstí, a udělá krok dopředu. V příští vteřině je na zemi. Zvíře do něho ještě několikrát strčí tvrdým čelem a vrátí se ke svému trsu.
"Pitomo pitomá! Bestie bestijácká!" zuří chlapec a oprašuje si štěrk z rozedřených dlaní. Provaz se mu zařízl mezi prsty, nehty mu trnou nalitou krví. Krev má i na lokti. Rozpíjí se ve vráskách a mapuje špinavou kůži tenkými, roztřepenými vlásečnicemi. Dušan si přitáhne loket k obličeji, vyplázne jazyk, snaží se jeho špičkou dosáhnout na poraněné místo. Nejde to. Plivne si do druhé ruky, otře krev dlaní a vstane.
"Co si myslíš, chytráku? Že nad tebou budu stát a koukat, jak žereš?"
Osel uškubne stvol jitrocele, souká si ho měkkými pohyblivými pysky mezi zuby a dívá se před sebe. Bez nejmenší záludnosti. V očích podobné svaté světlo, jako kdyby stál v betlémském chlévě a zahříval svým dechem Ježíška.
"Nečum a pojď," zkusí to chlapec jinak. Domlouvavým tónem. Dokonce se usměje, aby ukázal dobrou vůli. "Musíš jít se mnou, teď seš můj. Moje dědictví, rozumíš?"
