Detail uživatele kara:
||
Profil uživatele
||
Statistiky
||
Aktivity
||
Knihotéka
||
|| Doporučované knihy || Oblíbené knihy || Oblíbení autoři || Úryvky z knih ||
|| Hodnocení || Komentáře || Přátelé || Vytvořil ||
|| Doporučované knihy || Oblíbené knihy || Oblíbení autoři || Úryvky z knih ||
|| Hodnocení || Komentáře || Přátelé || Vytvořil ||
Kniha
Datum
Úryvek
02.01.2016 23:40:37
Koza vyjekla leknutím a uskočila do houští. Prodírala se mezi hustými větvemi tisového keře a klopýtala o trsy kapradí. Zmocnila se jí panika a naprostý děs. Prolétla křovím bez ohledu na to, že se popíchá a celá udýchaná se vynořila na druhé straně u staré hrobky z bílého zašlého kamene. Hltavě nasávala vzduch do plic a zrovna když se chtěla rozhlédnout a zjistit, kde je, srazil ji na zem do trávy úder pěstí. Instinktivně se snažila vyškrábat zpátky na nohy, ale zaskočila ji další silná rána do zad. Skrčila se do klubíčka a koutkem oka stačila spatřit dvě ramenaté postavy. Zavřela oči a strachy zadržela dech.
Jedna z postav se nad ní sklonila.
„Koza na hřbitově?“
„Spíš odrostlejší kůzle!“
Noha v okované botě ji kopnutím obrátila na bok a hrubý mužský hlas potěšeně konstatoval: „Bonus navíc, kámo! Nedělní pečínka!“
Koza se roztřásla po celém těle a z hrdla se jí vydralo zaúpění.
Bota do ní znovu nemilosrdně kopla a stejný mužský hlas úsečně přikázal: „Máš nůž? Budeš ji muset dorazit, aby nám nezdrhla!“
V keři vedle cesty se objevil svazek černošedého kouře, s tichým praskáním se kroutil na místě a rychle nabýval na objemu.
Koza sebou mrskla a ze všech sil se snažila vykroutit ze sevření paže, která jí svírala pod krkem. I když jí rychle ubývaly síly, bojovala jako lvice. Když zahlédla záblesk nože v ruce druhého z mužů, zavřeštěla, že jí bylo slyšet až na druhém konci hřbitova a plivla skloněnému muži do očí.
„Klidně mě zabij,“ zaječela a ke svému překvapení zjistila, že znovu získala sebevládu a strach z ní sklouzl jako voda, „ale garantuju ti, že se mě pak už nikdy nezbavíš! Budu tě strašit až do konce tvého života! Na mě si tedy rozhodně nepochutnáš!“
Muž s nadávkou couvnul a nůž mu vypadl z ruky.
„Budu s tebou všude!“ hulákala dál to, co jí slina přinesla na jazyk, „v autě, doma…klidně i v koupelně nebo u zubaře! Se mnou už nikdy nepoznáš soukromí! Budu vykukovat za ramenem každé ženě, kterou obejmeš! A o všem budu podrobně referovat tvojí matce!“ Znovu zaječela, div otřeseným mužům nepraskly bubínky a pak už jen s uspokojením sledovala, jak bezhlavě prchají pryč.
Na cestě po nich zůstalo rozházené nářadí a původně hrobníkova kárka, na které byly naloženy rozlámané kusy nádherně zpracovaného uměleckého kování a zamračená busta staršího muže částečně zabalená v šále s černošedým proužkem.
Koza se vrávoravě postavila na všechny čtyři a sípavě oddechovala. Přes tlamu jí přes veškeré zděšení, které ještě pociťovala, přeletěl pobavený úsměšek.
„Bingo! Agáta nekecala. Asi mám opravdu nejsilnější ječák z celého show businessu!“
Pan Kebulka s krajtou stáli nerozhodně na schodech a otevřenými dveřmi za jejich zády vytékal z kuchyně ven do mlhy obdélník zlatavého světla. Jemně mžilo a ve vzduchu byl cítit kouř. Mlčeli a snažili se analyzovat zvuky, které k nim doléhaly ze hřbitova.
„Asi ji budeme muset jít přece jenom hledat,“ usoudil pan Kebulka a zamnul si bradu, „jeden nikdy neví, co ta nešťastná holka v rozrušení vyvede!“
Nestačil domluvit a tmu rozčíslo zaječení, ze kterého je zamrazilo až do morku kostí. Neslo se nad hřbitovem s nevídanou rasancí a všichni psi v okolí se k němu přidali táhlým vytím. Jak se nečekaně ozvalo, tak bez varování zmlklo. Všude se rozhostilo ticho. Nikde nezašustil ani lísteček.
Pan Kebulka se první probral z ustrnutí.
„To byla ona!“ vyjekl a chytil se za srdce.
Krajta se vymrštila, bravurně sklouzla schodů a velkou rychlostí se vrhla do mlhy. Hrobník se nezdržoval zavíráním dveří, jediným skokem překonal schody a rozběhl se za ní.
Koza zatím tápavě minula hrobku z bílého kamene a popošla až k prázdnému soklu, na kterém ještě před nedávnem spočívala socha truchlící dívky v životní velikosti. Opřela se o něj a zmateně se rozhlížela. Snažila se v hluboké tmě a mlze najít cestu zpátky k domku. Navíc se jí zmocňovat strach, že znovu narazí na některého z lupičů, který mohl stejně jako ona zabloudit ve tmě.
Ruch města skoro nebylo slyšet, jenom na kostelních hodinách na vzdáleném náměstí odbila půlnoc.
Vzduch vedle soklu se zvláštním způsobem zavlnil, jako když nastane porucha obrazu v televizi, koza zmizela a namísto ní klečela na zemi na všech čtyřech půvabná dlouhovlasá blondýnka v černých minišatech. Chvilku zůstala strnulá a nehýbala se, ale pak se narovnala a oběma rukama si prohrábla vlasy. Sedla si na sokl a několikrát se plácla dlaní do čela.
„Fakticky jsem zešílela!“ vyhrkla zajíkavě, „jinak se to všechno nedá vysvětlit! Jestli se odtud dostanu se zdravou kůží, rozhodně nebudu škudlit při výběru psychiatra!“ Vydrápala se na sokl, aby měla lepší přehled o tom, kde se nachází a svou postavou i podobou nápadně připomínala původní ukradenou sochu. „Chce to, holka, chladnou hlavu,“ opakovala si monotónně, aby se uklidnila, „snaž se myslet pozitivně, jak se teď všude hlásá a nic zlého se ti už nemůže stát!“
V křoví se zavlnil hustý provazec kouře, zabublal a bleskurychlým pohybem se smrsknul do velké černošedé koule s přelévajícím se povrchem. S jemným praskáním z něj vyletovala úzká dlouhá chapadla, kroutila se jako živá a zase se vpíjela zpátky do koule. Hmota se zformovala do tvaru vzdáleně připomínajícího lidské tělo a posunula se až k okraji houští. Kdesi z hloubi pod tepajícím povrchem se vydral zvuk podobný vzdechu, ale obsahoval v sobě tolik smutku a temného zoufalství, že jeho původcem nemohla být žádná lidská bytost.
Blondýnka si ničeho nevšimla a dál si celá roztřesená polohlasně mumlala svoje uklidňující prupovídky. Zatím nijak nezabíraly.
Černošedému přízraku se mezi tím vytvořila ústa, nos a oči a zrovna když chtěl vystoupit z hluboké tmy na cestu, vzduchem se mihla vychrtlá postava v montérkách a umolousaném svetru. Hrubě srazila blondýnku ze soklu na zem a oběma pařáty se jí zaryla do krku.
„To kvůli tobě mě zabil!“ zachroptěla jí bez úvodu zblízka do tváře a ze rtů jí při tom odpadávaly kusy nazelenalé páchnoucí kůže. „Kvůli tý tvý pitomý hnusný soše!“
Blondýnku ovanul zápach rozkládajícího se masa, oči jí vylézaly z důlků a ze všech sil se snažila nabrat kyslík do plic.
V dálce se ozval dupot a hlasy pana generálního a pana Kebulky volající její jméno. Chtěla je zavolat na pomoc, ale nedokázala se nadechnout. Začínala ztrácet vědomí.
Náhle pocítila, jak tlak na jejím krku povolil a postava v montérkách se prohnula dozadu, jak ji něčí silné ruce uchopily a za vlasy servaly z ní dolů. Odkulila se stranou a s naprostým úžasem zírala na propletenec těl vedle sebe.
Dvě bytosti se rvaly na život a na smrt a navzájem si rozdávaly nemilosrdné rány, až z nich odpadávaly kusy. Zdálo se, že síly na obou stranách jsou vyrovnané.
Šedočerný přízrak bojoval se zarputilou odhodlaností a dívka si všimla, že se snaží odtáhnout postavu v montérkách co nejdál od ní.
Hlasy přátel, volající její jméno, se vzdalovaly a blondýnka stále ještě nebyla schopná slova. Byla zcela paralyzovaná hrůzou.
Oči šedočerného přízraku se k ní jednu chvíli obrátily a dívka s překvapením zaznamenala, že na ni hledí s nesmírnou láskou a oddaností. Jeho ústa se zachvěla a víc naznačila, než vyslovila jediné slovo: „Uteč!“
Kývla hlavou, že rozumí, ale nedokázala se pohnout.
Za hrobkou z bílého kamene zašustily spodničky a vynořila se odtud, jako by vystoupila ze starého obrazu, půvabná dáma v široké krinolíně, ale s pasem tak nepřirozeně úzkým, že vypadala jako přeštípnutá v půli. Jak jen jí to její titěrné střevíčky dovolovaly, přiběhla k blondýnce, chytla ji zezadu pod rameny a táhla ji po zemi pryč.
„Musíte se, drahoušku, vzchopit,“ šeptala naléhavě, „musíte se sebrat a postavit na nohy! Já vás prostě při nejlepší vůli neunesu!“
Blondýnka znovu kývla, že rozumí a s pomocí ženy se zvedla. Nohy pod ní podklesávaly, ale dáma v krinolíně si přehodila její ruku kolem krku, podepřela ji a vlekla směrem k hrobce. Odstrčila tepanou mříž a vtáhla blondýnku dovnitř. Branka za nimi se sama zaklapla a obě se ocitly v černočerné tmě.
Jedna z postav se nad ní sklonila.
„Koza na hřbitově?“
„Spíš odrostlejší kůzle!“
Noha v okované botě ji kopnutím obrátila na bok a hrubý mužský hlas potěšeně konstatoval: „Bonus navíc, kámo! Nedělní pečínka!“
Koza se roztřásla po celém těle a z hrdla se jí vydralo zaúpění.
Bota do ní znovu nemilosrdně kopla a stejný mužský hlas úsečně přikázal: „Máš nůž? Budeš ji muset dorazit, aby nám nezdrhla!“
V keři vedle cesty se objevil svazek černošedého kouře, s tichým praskáním se kroutil na místě a rychle nabýval na objemu.
Koza sebou mrskla a ze všech sil se snažila vykroutit ze sevření paže, která jí svírala pod krkem. I když jí rychle ubývaly síly, bojovala jako lvice. Když zahlédla záblesk nože v ruce druhého z mužů, zavřeštěla, že jí bylo slyšet až na druhém konci hřbitova a plivla skloněnému muži do očí.
„Klidně mě zabij,“ zaječela a ke svému překvapení zjistila, že znovu získala sebevládu a strach z ní sklouzl jako voda, „ale garantuju ti, že se mě pak už nikdy nezbavíš! Budu tě strašit až do konce tvého života! Na mě si tedy rozhodně nepochutnáš!“
Muž s nadávkou couvnul a nůž mu vypadl z ruky.
„Budu s tebou všude!“ hulákala dál to, co jí slina přinesla na jazyk, „v autě, doma…klidně i v koupelně nebo u zubaře! Se mnou už nikdy nepoznáš soukromí! Budu vykukovat za ramenem každé ženě, kterou obejmeš! A o všem budu podrobně referovat tvojí matce!“ Znovu zaječela, div otřeseným mužům nepraskly bubínky a pak už jen s uspokojením sledovala, jak bezhlavě prchají pryč.
Na cestě po nich zůstalo rozházené nářadí a původně hrobníkova kárka, na které byly naloženy rozlámané kusy nádherně zpracovaného uměleckého kování a zamračená busta staršího muže částečně zabalená v šále s černošedým proužkem.
Koza se vrávoravě postavila na všechny čtyři a sípavě oddechovala. Přes tlamu jí přes veškeré zděšení, které ještě pociťovala, přeletěl pobavený úsměšek.
„Bingo! Agáta nekecala. Asi mám opravdu nejsilnější ječák z celého show businessu!“
Pan Kebulka s krajtou stáli nerozhodně na schodech a otevřenými dveřmi za jejich zády vytékal z kuchyně ven do mlhy obdélník zlatavého světla. Jemně mžilo a ve vzduchu byl cítit kouř. Mlčeli a snažili se analyzovat zvuky, které k nim doléhaly ze hřbitova.
„Asi ji budeme muset jít přece jenom hledat,“ usoudil pan Kebulka a zamnul si bradu, „jeden nikdy neví, co ta nešťastná holka v rozrušení vyvede!“
Nestačil domluvit a tmu rozčíslo zaječení, ze kterého je zamrazilo až do morku kostí. Neslo se nad hřbitovem s nevídanou rasancí a všichni psi v okolí se k němu přidali táhlým vytím. Jak se nečekaně ozvalo, tak bez varování zmlklo. Všude se rozhostilo ticho. Nikde nezašustil ani lísteček.
Pan Kebulka se první probral z ustrnutí.
„To byla ona!“ vyjekl a chytil se za srdce.
Krajta se vymrštila, bravurně sklouzla schodů a velkou rychlostí se vrhla do mlhy. Hrobník se nezdržoval zavíráním dveří, jediným skokem překonal schody a rozběhl se za ní.
Koza zatím tápavě minula hrobku z bílého kamene a popošla až k prázdnému soklu, na kterém ještě před nedávnem spočívala socha truchlící dívky v životní velikosti. Opřela se o něj a zmateně se rozhlížela. Snažila se v hluboké tmě a mlze najít cestu zpátky k domku. Navíc se jí zmocňovat strach, že znovu narazí na některého z lupičů, který mohl stejně jako ona zabloudit ve tmě.
Ruch města skoro nebylo slyšet, jenom na kostelních hodinách na vzdáleném náměstí odbila půlnoc.
Vzduch vedle soklu se zvláštním způsobem zavlnil, jako když nastane porucha obrazu v televizi, koza zmizela a namísto ní klečela na zemi na všech čtyřech půvabná dlouhovlasá blondýnka v černých minišatech. Chvilku zůstala strnulá a nehýbala se, ale pak se narovnala a oběma rukama si prohrábla vlasy. Sedla si na sokl a několikrát se plácla dlaní do čela.
„Fakticky jsem zešílela!“ vyhrkla zajíkavě, „jinak se to všechno nedá vysvětlit! Jestli se odtud dostanu se zdravou kůží, rozhodně nebudu škudlit při výběru psychiatra!“ Vydrápala se na sokl, aby měla lepší přehled o tom, kde se nachází a svou postavou i podobou nápadně připomínala původní ukradenou sochu. „Chce to, holka, chladnou hlavu,“ opakovala si monotónně, aby se uklidnila, „snaž se myslet pozitivně, jak se teď všude hlásá a nic zlého se ti už nemůže stát!“
V křoví se zavlnil hustý provazec kouře, zabublal a bleskurychlým pohybem se smrsknul do velké černošedé koule s přelévajícím se povrchem. S jemným praskáním z něj vyletovala úzká dlouhá chapadla, kroutila se jako živá a zase se vpíjela zpátky do koule. Hmota se zformovala do tvaru vzdáleně připomínajícího lidské tělo a posunula se až k okraji houští. Kdesi z hloubi pod tepajícím povrchem se vydral zvuk podobný vzdechu, ale obsahoval v sobě tolik smutku a temného zoufalství, že jeho původcem nemohla být žádná lidská bytost.
Blondýnka si ničeho nevšimla a dál si celá roztřesená polohlasně mumlala svoje uklidňující prupovídky. Zatím nijak nezabíraly.
Černošedému přízraku se mezi tím vytvořila ústa, nos a oči a zrovna když chtěl vystoupit z hluboké tmy na cestu, vzduchem se mihla vychrtlá postava v montérkách a umolousaném svetru. Hrubě srazila blondýnku ze soklu na zem a oběma pařáty se jí zaryla do krku.
„To kvůli tobě mě zabil!“ zachroptěla jí bez úvodu zblízka do tváře a ze rtů jí při tom odpadávaly kusy nazelenalé páchnoucí kůže. „Kvůli tý tvý pitomý hnusný soše!“
Blondýnku ovanul zápach rozkládajícího se masa, oči jí vylézaly z důlků a ze všech sil se snažila nabrat kyslík do plic.
V dálce se ozval dupot a hlasy pana generálního a pana Kebulky volající její jméno. Chtěla je zavolat na pomoc, ale nedokázala se nadechnout. Začínala ztrácet vědomí.
Náhle pocítila, jak tlak na jejím krku povolil a postava v montérkách se prohnula dozadu, jak ji něčí silné ruce uchopily a za vlasy servaly z ní dolů. Odkulila se stranou a s naprostým úžasem zírala na propletenec těl vedle sebe.
Dvě bytosti se rvaly na život a na smrt a navzájem si rozdávaly nemilosrdné rány, až z nich odpadávaly kusy. Zdálo se, že síly na obou stranách jsou vyrovnané.
Šedočerný přízrak bojoval se zarputilou odhodlaností a dívka si všimla, že se snaží odtáhnout postavu v montérkách co nejdál od ní.
Hlasy přátel, volající její jméno, se vzdalovaly a blondýnka stále ještě nebyla schopná slova. Byla zcela paralyzovaná hrůzou.
Oči šedočerného přízraku se k ní jednu chvíli obrátily a dívka s překvapením zaznamenala, že na ni hledí s nesmírnou láskou a oddaností. Jeho ústa se zachvěla a víc naznačila, než vyslovila jediné slovo: „Uteč!“
Kývla hlavou, že rozumí, ale nedokázala se pohnout.
Za hrobkou z bílého kamene zašustily spodničky a vynořila se odtud, jako by vystoupila ze starého obrazu, půvabná dáma v široké krinolíně, ale s pasem tak nepřirozeně úzkým, že vypadala jako přeštípnutá v půli. Jak jen jí to její titěrné střevíčky dovolovaly, přiběhla k blondýnce, chytla ji zezadu pod rameny a táhla ji po zemi pryč.
„Musíte se, drahoušku, vzchopit,“ šeptala naléhavě, „musíte se sebrat a postavit na nohy! Já vás prostě při nejlepší vůli neunesu!“
Blondýnka znovu kývla, že rozumí a s pomocí ženy se zvedla. Nohy pod ní podklesávaly, ale dáma v krinolíně si přehodila její ruku kolem krku, podepřela ji a vlekla směrem k hrobce. Odstrčila tepanou mříž a vtáhla blondýnku dovnitř. Branka za nimi se sama zaklapla a obě se ocitly v černočerné tmě.
02.01.2016 22:54:52
Blondýnka s panem generálním zatím stáli jako solné sloupy bez hnutí na stejném místě u vařiče a počáteční pocit hrůzy u nich rychle vystřídal příval euforie.
„Říkal jsem vám, děvenko, že jsme v bezpečí, že se nemusíme ničeho bát!“
„Myslíte?“
Dívka se s úlevou zašklebila. „Stejně mám nervy na dranc! Jsem koza, že jsem si s vámi vůbec něco začínala!“ Chtěla se rozesmát, ale z úst jí místo smíchu vyšlo táhlé zamečení. Odkašlala si a omluvně se podívala na generálního, ale jeho vytřeštěný pohled jí totálně vyrazil dech.
Zíral na ni s otevřenou pusou a vypadal ohromeně.
„Po tom lektvaru jsme měli získat schopnost zhmotnit se do libovolné věci nebo bytosti,“ přemýšlel horečně, „ale nenapadlo by mě, že to půjde tak rychle! Musím se pekelně soustředit, aby všechno klaplo a dopadlo přesně podle mých představ.“
Bez vysvětlení vyběhl ven před domek, zavřel oči a dlouze se nadechl, aby se zkoncentroval.
Za živým plůtkem z tisu se ozvalo zapleskání běžících nožek a dětský hlas zanotoval rozpočítadlo: „Naše krajta Emilka, to je pěkná debilka!“
Generální strnul, oběma rukama si zacpal uši a zaječel: „Neééé!“ Ani nestačil domyslet a cítil, jak se jeho tělo ve zlomku vteřiny prudce natáhlo do délky, celé se zúžilo a současně mu zmizely ruce a nohy.
Upadl na zem a ve snaze vstát se tak prudce svíjel, až se mu na těle vytvořila smyčka. Silou vůle překonal záchvěv paniky a pokusil se uklidnit. Ležel bez hnutí na cestičce mezi hroby a zhluboka oddychoval. Mozkem mu probleskla vzpomínka na hodinu přírodopisu na gymnáziu.
„Kromě krajty tygrovité známe ještě krajtu mřížkovanou, písmenkovou, ametystovou…“ Hlas profesorky zněl stejně lhostejně jako tehdy.
Generální zhluboka vzdychnul: „Tak a teď ani nevím, která z těch potvor vlastně jsem!“
Blondýnka se nehýbala z místa a znovu si odkašlala. S překvapením zjistila, že se její zorné pole posunulo nejméně o půl metru níž hned proti vařiči, a když si chtěla zděšeně přikrýt ústa dlaní, objevila, že vlastně žádnou ruku nemá. Místo na dokonalou manikýru zírala na drobné kopýtko obklopené bílou srstí. Vyjekla a v mdlobách se sesunula k zemi
Radim nevěděl, jestli smí věřit svým smyslům.
Na podlaze vedle vařiče se objevil bílý mlžný opar, zprvu téměř neznatelný, ale rychle houstnul a nabýval konkrétnějších tvarů. Malé křehké nadýchané nic lehýnce oddychovalo uprostřed střepů a vypadalo naprosto bezbranně.
Pan Kebulka přestal uklízet a popošel blíž.
„Koza?“ vyjevil se. „Kde se tady prosím vás vzala koza?“
Radim si kleknul na zem a opatrně vzal drobné zvíře do náruče. Cítil, jak se zachvělo a položilo mu hlavu na prsa. Pomalu otevřelo oči, bezradně zamrkalo hustými řasami a píplo: „Já jsem Laura! Těší mě!“
Pan generální se ukrýval pod hustými keři, snažil se nehýbat, aby na sebe neupoutal pozornost některého z chodců a občas jen tak pro sebe zasyčel tichou nadávku.
„Já bych do toho nejradši kopnul, kdybych tedy měl čím,“ zuřil, „všude, kam se člověk podívá, jsou jen samí diletanti! Člověk se nemůže na nic spolehnout!“
Teprve, když se hřbitov vylidnil, odvážil se vylézt ze svého úkrytu. Plazil se po cestičce k domku pana Kebulky a ostražitě se rozhlížel na všechny strany. „Ještě abych tak skončil někde v teráriu,“ rozčiloval se, „nebo na talíři v čínské jídelně! Když si jen představím, že jsem teď mohl být v pohodlí doma a popíjet burbon u krbu.“
Při vzpomínce na domov mu nepříjemně bodlo u srdce. Zastavil se a pootočil hlavu, aby si prohlédnul zbytek svého nového těla. Snažil se odhadnout jeho délku a přistihl se při tom, že mimoděk obdivuje jeho zbarvení. „Můžu mít tak čtyři až pět metrů do délky,“ liboval si pomstychtivě, „na uškrcení nevěrné manželky tak akorát!“
Doplazil se skoro k domku, dlouhým tělem elegantně obkroužil sochu anděla a neodolal, aby se nevyšplhal do koruny vysokého dubu. Z výšky si prohlížel areál hřbitova a jeho pohled sklouznul i za hřbitovní zeď, kde chodili nic netušící lidé a po silnici jezdila auta.
Na blízkém parkovišti pod starým košatým kaštanem, jehož větve se proplétaly s větvemi dubu, stály zaparkované tři vozy a mezi nimi i Radimovo auto.
„Kdybych se přeplazil po větvích z dubu na kaštan, snadno se dostanu po kmenu dolů a jsem v autě. Řidičák sice s sebou nemám, ale to bych risknul a za dvacet minut jsem doma!“
Spokojeně zasyčel a sklouzl po kmenu o metr níž, ale současně se otevřely dveře domku a vyšel z nich Radim. Něžně svíral v náručí Lauru a opatrně ji postavil na zem.
Koza stála toporně na místě, nohy měla široce rozkročené a zoufale kroutila hlavou.
„To nedám! Nikdy jsem nebyla sportovní typ! Vždyť ani nevím, jestli jsem lichokopytník nebo sudokopytník. Udělám krok, upadnu a ještě nakonec skončím se zlomenou nohou u veterináře!“
Radim se postavil vedle ní a oběma rukama ji pevně podepřel.
„Nebo sej, miláčku! Vzpomínáš si na básničku Zvířátka a petrovští loupežníci? Byl tam přesný postup, jak na to: levá, pravá, přední, zadní, pozor, kozo, neupadni!“
Generální se rozchechtal, až se zapomněl přidržovat kmene a celou váhou svého mohutného těla žuchnul na zem vedle nich. Než se stačili vyděsit, zvednul hlavu a mezi záchvaty smíchu zasyčel: „Nebojte ssse! To jssem já, sssynku! Tvůj táta!“
„Nechápu, co vám pořád není jasné!“
Radim stál proti gauči, na kterém se vedle sebe choulili profesorka s panem Kebulkou a plni strachu na něj třeštili oči. Jednou rukou objímal tělo mohutného pětimetrového hada, který se částečně vyšplhal na hrobníkův oblíbený ušák a druhou rukou se dotýkal hlavičky sněhově bílé kozy. „Tady vlevo je můj tatínek a Lauru už přece znáte! Je Miss akvabela a ještě nedávno pracovala v modelingu.“
Koza roztáhla pysky jako v úsměvu a stydlivě zamrkala řasami.
Pan Kebulka se také pokusil o křečovitý úsměv a směrem k hrůze ochromené profesorce ucedil: „A to jsem se bál, jaká bude na hřbitově nuda!“
Oblohu nad městem zbarvily červánky, pomalu bledly a šero v místnosti rychle houstlo. Nikdo se ale neměl k tomu, aby rozsvítil.
Profesorka popaměti štrykovala a pan generální si hověl několikrát kolem dokola obtočený kolem ušáku. Se směsicí lásky a rozpačitosti pozoroval Radima a Lauru. Seděli v koutku na zemi proti sobě a něžně si hleděli do očí.
„Vždycky jsem toužila po tom, aby mě někdo miloval pro moji duši a ne proto, jak vypadám,“ šeptla koza a z očí jí kanuly slzy jako hrachy, „jenom jsem netušila, že to dopadne tak doslova!“
Radim ji místo zbytečných slov jenom pohladil a něžně se na ni usmál.
Pan Kebulka si dojatě odkašlal, otevřel příborník a vytáhl z něj láhev rumu.
„Moje babička mi vždycky říkala, že si mám dávat velký pozor na to, co si přeju,“ utrousil zamyšleně. Podrbal se ve vlasech a dodal: „Prý proto, aby se mi ty sny potom náhodou nesplnily!“
Postavil láhev na stůl a vedle položil krásně vyleštěné skleničky. „Snad bychom si konečně mohli připít na seznámení!“
„Říkal jsem vám, děvenko, že jsme v bezpečí, že se nemusíme ničeho bát!“
„Myslíte?“
Dívka se s úlevou zašklebila. „Stejně mám nervy na dranc! Jsem koza, že jsem si s vámi vůbec něco začínala!“ Chtěla se rozesmát, ale z úst jí místo smíchu vyšlo táhlé zamečení. Odkašlala si a omluvně se podívala na generálního, ale jeho vytřeštěný pohled jí totálně vyrazil dech.
Zíral na ni s otevřenou pusou a vypadal ohromeně.
„Po tom lektvaru jsme měli získat schopnost zhmotnit se do libovolné věci nebo bytosti,“ přemýšlel horečně, „ale nenapadlo by mě, že to půjde tak rychle! Musím se pekelně soustředit, aby všechno klaplo a dopadlo přesně podle mých představ.“
Bez vysvětlení vyběhl ven před domek, zavřel oči a dlouze se nadechl, aby se zkoncentroval.
Za živým plůtkem z tisu se ozvalo zapleskání běžících nožek a dětský hlas zanotoval rozpočítadlo: „Naše krajta Emilka, to je pěkná debilka!“
Generální strnul, oběma rukama si zacpal uši a zaječel: „Neééé!“ Ani nestačil domyslet a cítil, jak se jeho tělo ve zlomku vteřiny prudce natáhlo do délky, celé se zúžilo a současně mu zmizely ruce a nohy.
Upadl na zem a ve snaze vstát se tak prudce svíjel, až se mu na těle vytvořila smyčka. Silou vůle překonal záchvěv paniky a pokusil se uklidnit. Ležel bez hnutí na cestičce mezi hroby a zhluboka oddychoval. Mozkem mu probleskla vzpomínka na hodinu přírodopisu na gymnáziu.
„Kromě krajty tygrovité známe ještě krajtu mřížkovanou, písmenkovou, ametystovou…“ Hlas profesorky zněl stejně lhostejně jako tehdy.
Generální zhluboka vzdychnul: „Tak a teď ani nevím, která z těch potvor vlastně jsem!“
Blondýnka se nehýbala z místa a znovu si odkašlala. S překvapením zjistila, že se její zorné pole posunulo nejméně o půl metru níž hned proti vařiči, a když si chtěla zděšeně přikrýt ústa dlaní, objevila, že vlastně žádnou ruku nemá. Místo na dokonalou manikýru zírala na drobné kopýtko obklopené bílou srstí. Vyjekla a v mdlobách se sesunula k zemi
Radim nevěděl, jestli smí věřit svým smyslům.
Na podlaze vedle vařiče se objevil bílý mlžný opar, zprvu téměř neznatelný, ale rychle houstnul a nabýval konkrétnějších tvarů. Malé křehké nadýchané nic lehýnce oddychovalo uprostřed střepů a vypadalo naprosto bezbranně.
Pan Kebulka přestal uklízet a popošel blíž.
„Koza?“ vyjevil se. „Kde se tady prosím vás vzala koza?“
Radim si kleknul na zem a opatrně vzal drobné zvíře do náruče. Cítil, jak se zachvělo a položilo mu hlavu na prsa. Pomalu otevřelo oči, bezradně zamrkalo hustými řasami a píplo: „Já jsem Laura! Těší mě!“
Pan generální se ukrýval pod hustými keři, snažil se nehýbat, aby na sebe neupoutal pozornost některého z chodců a občas jen tak pro sebe zasyčel tichou nadávku.
„Já bych do toho nejradši kopnul, kdybych tedy měl čím,“ zuřil, „všude, kam se člověk podívá, jsou jen samí diletanti! Člověk se nemůže na nic spolehnout!“
Teprve, když se hřbitov vylidnil, odvážil se vylézt ze svého úkrytu. Plazil se po cestičce k domku pana Kebulky a ostražitě se rozhlížel na všechny strany. „Ještě abych tak skončil někde v teráriu,“ rozčiloval se, „nebo na talíři v čínské jídelně! Když si jen představím, že jsem teď mohl být v pohodlí doma a popíjet burbon u krbu.“
Při vzpomínce na domov mu nepříjemně bodlo u srdce. Zastavil se a pootočil hlavu, aby si prohlédnul zbytek svého nového těla. Snažil se odhadnout jeho délku a přistihl se při tom, že mimoděk obdivuje jeho zbarvení. „Můžu mít tak čtyři až pět metrů do délky,“ liboval si pomstychtivě, „na uškrcení nevěrné manželky tak akorát!“
Doplazil se skoro k domku, dlouhým tělem elegantně obkroužil sochu anděla a neodolal, aby se nevyšplhal do koruny vysokého dubu. Z výšky si prohlížel areál hřbitova a jeho pohled sklouznul i za hřbitovní zeď, kde chodili nic netušící lidé a po silnici jezdila auta.
Na blízkém parkovišti pod starým košatým kaštanem, jehož větve se proplétaly s větvemi dubu, stály zaparkované tři vozy a mezi nimi i Radimovo auto.
„Kdybych se přeplazil po větvích z dubu na kaštan, snadno se dostanu po kmenu dolů a jsem v autě. Řidičák sice s sebou nemám, ale to bych risknul a za dvacet minut jsem doma!“
Spokojeně zasyčel a sklouzl po kmenu o metr níž, ale současně se otevřely dveře domku a vyšel z nich Radim. Něžně svíral v náručí Lauru a opatrně ji postavil na zem.
Koza stála toporně na místě, nohy měla široce rozkročené a zoufale kroutila hlavou.
„To nedám! Nikdy jsem nebyla sportovní typ! Vždyť ani nevím, jestli jsem lichokopytník nebo sudokopytník. Udělám krok, upadnu a ještě nakonec skončím se zlomenou nohou u veterináře!“
Radim se postavil vedle ní a oběma rukama ji pevně podepřel.
„Nebo sej, miláčku! Vzpomínáš si na básničku Zvířátka a petrovští loupežníci? Byl tam přesný postup, jak na to: levá, pravá, přední, zadní, pozor, kozo, neupadni!“
Generální se rozchechtal, až se zapomněl přidržovat kmene a celou váhou svého mohutného těla žuchnul na zem vedle nich. Než se stačili vyděsit, zvednul hlavu a mezi záchvaty smíchu zasyčel: „Nebojte ssse! To jssem já, sssynku! Tvůj táta!“
„Nechápu, co vám pořád není jasné!“
Radim stál proti gauči, na kterém se vedle sebe choulili profesorka s panem Kebulkou a plni strachu na něj třeštili oči. Jednou rukou objímal tělo mohutného pětimetrového hada, který se částečně vyšplhal na hrobníkův oblíbený ušák a druhou rukou se dotýkal hlavičky sněhově bílé kozy. „Tady vlevo je můj tatínek a Lauru už přece znáte! Je Miss akvabela a ještě nedávno pracovala v modelingu.“
Koza roztáhla pysky jako v úsměvu a stydlivě zamrkala řasami.
Pan Kebulka se také pokusil o křečovitý úsměv a směrem k hrůze ochromené profesorce ucedil: „A to jsem se bál, jaká bude na hřbitově nuda!“
Oblohu nad městem zbarvily červánky, pomalu bledly a šero v místnosti rychle houstlo. Nikdo se ale neměl k tomu, aby rozsvítil.
Profesorka popaměti štrykovala a pan generální si hověl několikrát kolem dokola obtočený kolem ušáku. Se směsicí lásky a rozpačitosti pozoroval Radima a Lauru. Seděli v koutku na zemi proti sobě a něžně si hleděli do očí.
„Vždycky jsem toužila po tom, aby mě někdo miloval pro moji duši a ne proto, jak vypadám,“ šeptla koza a z očí jí kanuly slzy jako hrachy, „jenom jsem netušila, že to dopadne tak doslova!“
Radim ji místo zbytečných slov jenom pohladil a něžně se na ni usmál.
Pan Kebulka si dojatě odkašlal, otevřel příborník a vytáhl z něj láhev rumu.
„Moje babička mi vždycky říkala, že si mám dávat velký pozor na to, co si přeju,“ utrousil zamyšleně. Podrbal se ve vlasech a dodal: „Prý proto, aby se mi ty sny potom náhodou nesplnily!“
Postavil láhev na stůl a vedle položil krásně vyleštěné skleničky. „Snad bychom si konečně mohli připít na seznámení!“
23.09.2011 16:06:51
Vyděrač s blonďatým ježkem vyplivnul z pusy párátko a znechuceně si odplivnul.
„Co to kecá? Je vožralej, nebo co?“ Stoupnul si těsně před starého alchymistu a strčil mu do ramene. „Chceš si z nás dělat srandu, dědku? Dej si pozor, abys nějakou neslíznul!“
Než stačil domluvit, ze svého místa se vymrštil obr Bruno a dvěma rychlými skoky se postavil jako hráz před starého alchymistu. Uchopil vyděrače za bundu pod krkem a jednou rukou ho zvednul půl metru nad podlahu.
„Tak bacha,“ ucedil mrazivě. „Starý pán je pod naší ochranou!“
Vyděrač vytřeštil oči a zachroptěl. Jeho kumpáni bleskurychle tasili pistole. Ve stejný moment se v rukou loupežníků objevily bambitky s obrovskými trychtýřovitými hlavněmi.
Vyděrači zůstali stát s otevřenými ústy.
Černovlasý vyděrač nervózně zašeptal: „Ježišmarjá, co je to za skanzen?“
Bruno otevřel dlaň a pustil blonďáka z výšky na zem. Ten spadl na zadek a otřeseně zaječel.
Dlouhán Lojzík sklopil bambitku a s nevěřícným vrtěním hlavy se vydal k dalšímu z mužů. Prstem ukazoval na jeho automatickou pistoli. Hýkavě se rozesmál.
„Co to je za směšnou hračičku? Myslíš, Bruno, že to fakt střílí? He, he?“ Zastavil se a snažil se strčit natažený ukazováček vyděrači do hlavně pistole. Ten zpanikařil a smáčknul spoušť.
„Co to kecá? Je vožralej, nebo co?“ Stoupnul si těsně před starého alchymistu a strčil mu do ramene. „Chceš si z nás dělat srandu, dědku? Dej si pozor, abys nějakou neslíznul!“
Než stačil domluvit, ze svého místa se vymrštil obr Bruno a dvěma rychlými skoky se postavil jako hráz před starého alchymistu. Uchopil vyděrače za bundu pod krkem a jednou rukou ho zvednul půl metru nad podlahu.
„Tak bacha,“ ucedil mrazivě. „Starý pán je pod naší ochranou!“
Vyděrač vytřeštil oči a zachroptěl. Jeho kumpáni bleskurychle tasili pistole. Ve stejný moment se v rukou loupežníků objevily bambitky s obrovskými trychtýřovitými hlavněmi.
Vyděrači zůstali stát s otevřenými ústy.
Černovlasý vyděrač nervózně zašeptal: „Ježišmarjá, co je to za skanzen?“
Bruno otevřel dlaň a pustil blonďáka z výšky na zem. Ten spadl na zadek a otřeseně zaječel.
Dlouhán Lojzík sklopil bambitku a s nevěřícným vrtěním hlavy se vydal k dalšímu z mužů. Prstem ukazoval na jeho automatickou pistoli. Hýkavě se rozesmál.
„Co to je za směšnou hračičku? Myslíš, Bruno, že to fakt střílí? He, he?“ Zastavil se a snažil se strčit natažený ukazováček vyděrači do hlavně pistole. Ten zpanikařil a smáčknul spoušť.
27.01.2010 22:55:33
Loupežníci si přiťukli, až z korbelů vystříkla medovina. Drobný, trpasličí loupežník v roztrhaných nohavicích a záplatované košili, na které se jako pěst na oko vyjímala noblesní vesta s masivními knoflíky a zlatým řetízkem na hodinky, podlézavě zaječel: „Na vaše zdraví, šéfe! Na vaše zdraví!“
Postarší loupežník s kulaťoučkým obličejem zastíněným vysokým špičatým kloboukem blahosklonně pokynul špinavou rukou plnou prstenů a utrousil: „Klid, hoši. Musíme si…“
V tu chvíli se od stolu vymrštil další loupežník, vousatý obr připomínající medvěda. S otevřenou pusou se nahnul ven z obrázku a zcela konsternovaně ukazoval na něco prstem.
„Hele, šéfe! Hele!“
Ostatní tři loupežníci vyskočili a chopili se bambitek. S vyvalenýma očima zírali na starého alchymistu, Lůďu a Karolínu.
Pavouk na Lůďově rameni se spokojeně zavrtěl.
„To zíráte, kamarádíčci, co? Ani se vám nedivím. Mluvící pavouk je na světě jenom jeden! Já!“
Postarší loupežník s kulaťoučkým obličejem zastíněným vysokým špičatým kloboukem blahosklonně pokynul špinavou rukou plnou prstenů a utrousil: „Klid, hoši. Musíme si…“
V tu chvíli se od stolu vymrštil další loupežník, vousatý obr připomínající medvěda. S otevřenou pusou se nahnul ven z obrázku a zcela konsternovaně ukazoval na něco prstem.
„Hele, šéfe! Hele!“
Ostatní tři loupežníci vyskočili a chopili se bambitek. S vyvalenýma očima zírali na starého alchymistu, Lůďu a Karolínu.
Pavouk na Lůďově rameni se spokojeně zavrtěl.
„To zíráte, kamarádíčci, co? Ani se vám nedivím. Mluvící pavouk je na světě jenom jeden! Já!“
11.01.2010 15:09:56
Motorka zařvala a poskočila vpřed, ale ve stejné chvíli se na dláždění mezi dívkou a motorkami objevily, jako by vyrostly ze země, tři postavy na koních.
Stály naprosto nehnutě vedle sebe přes celou šířku silnice, stříbrná brnění zářila v paprscích pouličních lamp a za zády jim vlály ve fantaskních záhybech dlouhé bílé pláště.
Motorkáři smykem zastavili a Majkl měl co dělat, aby i s motorkou nespadl na bok.
Nastalo hrobové ticho z dálky podbarvené cinkáním tramvají.
Na hrbolatém dláždění plném kočičích hlav stály proti sobě tři motorky s třemi muži v černém oblečení s obrovitými motoristickými přilbami a proti nim bok po boku tři stříbrní rytíři v plné zbroji. V podpaždí svírali useknuté hlavy.
Jeden z motorkářů zdvihl plastikový kryt helmy a aniž z rytířů spustil oči, zasyčel na Majkla: „Ty vole, vidíš to co já?“
Majkl si oběma rukama sundal přilbu a několikrát rychle za sebou zavřel a otevřel oči.
„Dělaj si z nás srandu! Určitě je to jenom ňákej blbej trik,“ usoudil nakonec.
Třetí motorkář ukázal chvějícím se prstem na useknuté hlavy a zavřískl: „Ale co je tohle?“
Useknutá hlava nejstatnějšího rytíře se nakažlivě rozchechtala a během okamžiku se k ní přidaly i ostatní hlavy.
Hluboký mužský smích se nesl noční ulicí a dostihl i Karolínu, která už mezi tím doběhla až k domu a pokoušela se odemknout. Ruce se jí třásly tak, že se nemohla klíčem strefit do zámku.Otočila se a mimoděk se vrátila dva kroky zpátky do ulice, aby lépe viděla.
Silnice se změnila v arénu.
Motorkáři sklopili plastikové kryty helem a v jejich rukou se objevily řetězy a vystřelovací nože. Volnou rukou tůrovali motory do vysokých obrátek a pomalu se rozjížděli směrem k rytířům.
Ti se přestali smát a jako na povel sklopili hledí přileb. Pevněji uchopili useknuté hlavy v podpaždí a uzdy koní si omotali kolem ruky. Druhou rukou tasili meče. Jejich vzrušení se přeneslo i na koně, kteří začali frkat a netrpělivě mlátit kopyty do dláždění, až od něj odletovaly jiskry.
„Vpřed, bratři!“ vykřikl hromovým hlasem nejstatnější z rytířů. „Ať znovu ožije sláva rodu z Rabštejna!!
„Za krále! Za vlast!“
„Za čest naší paní!“
Stály naprosto nehnutě vedle sebe přes celou šířku silnice, stříbrná brnění zářila v paprscích pouličních lamp a za zády jim vlály ve fantaskních záhybech dlouhé bílé pláště.
Motorkáři smykem zastavili a Majkl měl co dělat, aby i s motorkou nespadl na bok.
Nastalo hrobové ticho z dálky podbarvené cinkáním tramvají.
Na hrbolatém dláždění plném kočičích hlav stály proti sobě tři motorky s třemi muži v černém oblečení s obrovitými motoristickými přilbami a proti nim bok po boku tři stříbrní rytíři v plné zbroji. V podpaždí svírali useknuté hlavy.
Jeden z motorkářů zdvihl plastikový kryt helmy a aniž z rytířů spustil oči, zasyčel na Majkla: „Ty vole, vidíš to co já?“
Majkl si oběma rukama sundal přilbu a několikrát rychle za sebou zavřel a otevřel oči.
„Dělaj si z nás srandu! Určitě je to jenom ňákej blbej trik,“ usoudil nakonec.
Třetí motorkář ukázal chvějícím se prstem na useknuté hlavy a zavřískl: „Ale co je tohle?“
Useknutá hlava nejstatnějšího rytíře se nakažlivě rozchechtala a během okamžiku se k ní přidaly i ostatní hlavy.
Hluboký mužský smích se nesl noční ulicí a dostihl i Karolínu, která už mezi tím doběhla až k domu a pokoušela se odemknout. Ruce se jí třásly tak, že se nemohla klíčem strefit do zámku.Otočila se a mimoděk se vrátila dva kroky zpátky do ulice, aby lépe viděla.
Silnice se změnila v arénu.
Motorkáři sklopili plastikové kryty helem a v jejich rukou se objevily řetězy a vystřelovací nože. Volnou rukou tůrovali motory do vysokých obrátek a pomalu se rozjížděli směrem k rytířům.
Ti se přestali smát a jako na povel sklopili hledí přileb. Pevněji uchopili useknuté hlavy v podpaždí a uzdy koní si omotali kolem ruky. Druhou rukou tasili meče. Jejich vzrušení se přeneslo i na koně, kteří začali frkat a netrpělivě mlátit kopyty do dláždění, až od něj odletovaly jiskry.
„Vpřed, bratři!“ vykřikl hromovým hlasem nejstatnější z rytířů. „Ať znovu ožije sláva rodu z Rabštejna!!
„Za krále! Za vlast!“
„Za čest naší paní!“