Detail uživatele chanahd:
||
Profil uživatele
||
Statistiky
||
Aktivity
||
Knihotéka
||
|| Doporučované knihy || Oblíbené knihy || Oblíbení autoři || Úryvky z knih ||
|| Hodnocení || Komentáře || Přátelé || Vytvořil ||
|| Doporučované knihy || Oblíbené knihy || Oblíbení autoři || Úryvky z knih ||
|| Hodnocení || Komentáře || Přátelé || Vytvořil ||
Kniha
Datum
Úryvek
26.01.2011 21:11:01
Spisovatelé jsou do sebe zahledění, nemocní sobci. Chudáci, kteří celý život hledají někoho, kdo je bude opatrovat, kdo to s nimi vydrží, i když tuší, že nikdy nikoho nenajdou.
Na spisovatelích není nic k obdivování. Jsou nebezpeční, primitivní a mluví jenom o sobě. Obdiv zasluhují jejich manželky, manželé a děti.
Jenomže Starej Láska to měl dobrý. Nemusel nijak trpět tím, že Matylda je příšerná. Netýkalo se ho to. Nikdy ji nehodlal opatrovat. Měl ji jako pouťovou atrakci. Chodil se na ni dvakrát týdně dívat jako na tygra. A pak zas šel, aby ho nepokousala.
Proto s ní dokázal zůstat dva tisíce let.
Po ničem jiném Matylda tolik netoužila jako Starýho Lásku pokousat.
Sežrat mu hlavu.
Všechno.
Na spisovatelích není nic k obdivování. Jsou nebezpeční, primitivní a mluví jenom o sobě. Obdiv zasluhují jejich manželky, manželé a děti.
Jenomže Starej Láska to měl dobrý. Nemusel nijak trpět tím, že Matylda je příšerná. Netýkalo se ho to. Nikdy ji nehodlal opatrovat. Měl ji jako pouťovou atrakci. Chodil se na ni dvakrát týdně dívat jako na tygra. A pak zas šel, aby ho nepokousala.
Proto s ní dokázal zůstat dva tisíce let.
Po ničem jiném Matylda tolik netoužila jako Starýho Lásku pokousat.
Sežrat mu hlavu.
Všechno.
22.07.2010 17:53:50
Dveře povolily jako nic. Dovnitř vnikli sousedé a lynč.
A Xénie věděla, že jako vždycky v životě jim může pomoct jen něco, co je absolutně nereálné, nepravděpodobné a co se nikdy nestává.
A Justýna přiložila k očím srdcohled a řekla lakonicky:
"Vlkodlak."
Seděl na římse a vypadal menší než jindy, vypadal jako koťátko nebo klubko.
Někdo tvrdil, že se v téhle krajině nedá žít. Možná na tom něco bylo. Každopádně existovali takoví šílenci, kterým nic jiného nezbývalo.
Kristýna otevřela okno.
Zvětšil se skočil dovnitř, chlupy samá elektřina.
"Nedotýkejte se ho,"stačila ještě říct, než jí pomalu a s velkou pečlivostí olízl tvář.
Jazyk měl drsný jako střep, ale také jaksi teplý a konejšivý a nesmlouvavý, a Xénie jako by náhle upadla do jiskřivého bezvědomí.
"Proč ne?" řekly holky a chytily se za tu probíjející srst jako za stébla a Xénie je slepě následovala.
"Tudy," promluvil Vlkodlak lidskou řečí a odsunul obraz bílé paní.
Vedl je nekonečnou chodbou plnou krápníků, ja už to v panelácích bývá.
A Xénie si nemohla pomoci a musela se dát do zpěvu:
Moje tlapy
měsíční mapy
beze jmen.
otisky drápů
na pařátu
vedou ven.
Justýna přiložila k očím srdcohled a oddechla si.
"Vstoupila do ní divokost," prohlásila.
"Dostává rozum," souhlasila Kristýna.
"Snad to není přechodné," řekl kdosi.
A Xénie otevřela oči.
A Xénie věděla, že jako vždycky v životě jim může pomoct jen něco, co je absolutně nereálné, nepravděpodobné a co se nikdy nestává.
A Justýna přiložila k očím srdcohled a řekla lakonicky:
"Vlkodlak."
Seděl na římse a vypadal menší než jindy, vypadal jako koťátko nebo klubko.
Někdo tvrdil, že se v téhle krajině nedá žít. Možná na tom něco bylo. Každopádně existovali takoví šílenci, kterým nic jiného nezbývalo.
Kristýna otevřela okno.
Zvětšil se skočil dovnitř, chlupy samá elektřina.
"Nedotýkejte se ho,"stačila ještě říct, než jí pomalu a s velkou pečlivostí olízl tvář.
Jazyk měl drsný jako střep, ale také jaksi teplý a konejšivý a nesmlouvavý, a Xénie jako by náhle upadla do jiskřivého bezvědomí.
"Proč ne?" řekly holky a chytily se za tu probíjející srst jako za stébla a Xénie je slepě následovala.
"Tudy," promluvil Vlkodlak lidskou řečí a odsunul obraz bílé paní.
Vedl je nekonečnou chodbou plnou krápníků, ja už to v panelácích bývá.
A Xénie si nemohla pomoci a musela se dát do zpěvu:
Moje tlapy
měsíční mapy
beze jmen.
otisky drápů
na pařátu
vedou ven.
Justýna přiložila k očím srdcohled a oddechla si.
"Vstoupila do ní divokost," prohlásila.
"Dostává rozum," souhlasila Kristýna.
"Snad to není přechodné," řekl kdosi.
A Xénie otevřela oči.
22.07.2010 17:44:37
Ulehla na zem do dětského pokoje.
Holčičky si hrály na maminku a na tatínka až krev stříkala.
Xénie zavřela spokojeně oči.
Štěstí je vnitřní pocit, špitala si a děti po ní chodily.
A o dvěře jejich bytu se otřel Vlkodlak.
Ale možná to byla Blůmová.
Jisté bylo jedno: tmou sálaly dvě louče.
Holčičky si hrály na maminku a na tatínka až krev stříkala.
Xénie zavřela spokojeně oči.
Štěstí je vnitřní pocit, špitala si a děti po ní chodily.
A o dvěře jejich bytu se otřel Vlkodlak.
Ale možná to byla Blůmová.
Jisté bylo jedno: tmou sálaly dvě louče.
22.07.2010 17:39:44
Kristýna vešla rázně do obchodu a vrátila se s celičkým Xéniiným štěstím v hrsti.
"A teď vzhůru do čajovny!" zavelela jí šarlatově.
Malinká holčička hledající si místo. Mohla jím být čajovna. Někdy Xéniin palec. Jindy indická filozofie. A někdy se složila. Anebo seděla doma na zemi před velikým zrcadlem a pořád dokola vyměňovala tkaničky do bot. Červené, modré, zelené, černé. A plakala. Protože ani ty nejdelší tkaničky nikam nevedou.
"A teď vzhůru do čajovny!" zavelela jí šarlatově.
Malinká holčička hledající si místo. Mohla jím být čajovna. Někdy Xéniin palec. Jindy indická filozofie. A někdy se složila. Anebo seděla doma na zemi před velikým zrcadlem a pořád dokola vyměňovala tkaničky do bot. Červené, modré, zelené, černé. A plakala. Protože ani ty nejdelší tkaničky nikam nevedou.
22.07.2010 17:35:25
Odlepila se od zrcadla. Svlékala svá chapadla. Byla to fuška.
Ten prastrach zděděný z jeskyní, když oheň nehořel, dřevo vlhlo a zvěř se blížila, se těžko setřásal. Rodíme se pořád holejší a víc napospas. A také jeskyně jsou ledovější a dravci drzejší. Xénie věděla, že musí držet. Držet tu dlouhou facku, dokud se neodlepí.
Setkala se s ním přece zištně. Nic jiného v tom nevězí a nikdy vězet nesmí.
Podlomila se jí kolena. Chtěla s ním strávit vteřinu. Nebo roky.
Vyklonila se z jediného okna, které ještě šlo otevřít. Třeba už jde.
Moje tlapy
svaté hnáty
beze jmen.
Zaříkání
bez přestání
vede ven.
Ten prastrach zděděný z jeskyní, když oheň nehořel, dřevo vlhlo a zvěř se blížila, se těžko setřásal. Rodíme se pořád holejší a víc napospas. A také jeskyně jsou ledovější a dravci drzejší. Xénie věděla, že musí držet. Držet tu dlouhou facku, dokud se neodlepí.
Setkala se s ním přece zištně. Nic jiného v tom nevězí a nikdy vězet nesmí.
Podlomila se jí kolena. Chtěla s ním strávit vteřinu. Nebo roky.
Vyklonila se z jediného okna, které ještě šlo otevřít. Třeba už jde.
Moje tlapy
svaté hnáty
beze jmen.
Zaříkání
bez přestání
vede ven.