Detail uživatele Sorokin:

27.10.2010 19:50:58

Matka se mnou zůstala sama v místnosti.Otec odešel vyřídit potřebné formality.Řekla mi,že s ní a otcem budu šťastný a že si budu moct dělat,co budu chtít.Dostanu od nich i novou uniformu,přesně takovou,jakou mám na sobě.
Když jsem to tak všechno poslouchal,vzpomněl jsem si na zajíce,kterého Makar chytil do pasti.Bylo to krásné statné zvíře.Člověk cítil,jak ho to táhlo na svobodu,jak toužil kličkovat a mrštně unikat.Zavřený v kleci se vztekal,dupal a narážel tělem o její stěny.Po několika dnech na něho Makar,vydrážděný jeho neklidem,hodil těžkou celtu.Zajíc se vzpíral a snažil se ji nadzvednout tak dlouho až to vzdal.Nakonec tak zkrotl,že mi žral z ruky.Jednoho dne se Makar opil a nechal u klece otevřená dvířka.Zajíc vyskočil ven a rozběhl se k louce.Myslel jsem,že jedním mohutným skokem vlítne do vysoké trávy a už ho nikdy neuvidíme.Ale jen tam zůstal sedět s nastraženýma ušima.Zdálo se,že vychutnává svoji svobodu.Ze vzdálených polí a lesů zaznívaly zvuky,které jen on mohl slyšet a kterým jen on mohl rozumět,nesly se k nám pachy a vůně ,které jen on dovedl ocenit.Všechno to bylo jeho.Opustil klec,byl volný.
Náhle se s ním však udála změna.Svěsil nastražené uši,povadl a jako by se i zmenšil.Jednou si poskočil,zavětřil,ale neutekl.Hlasitě jsem hvízdal v naději,že ho to přivede k rozumu,že si uvědomí,že je volný.Ale jenom se otočil a líně ,jako kdyby najednou zestárl a trochu se i scvrkl,se vydal zpátky ke svému kotci.Po cestě k němu se ještě na chvíli zastavil,napřímil se,opět nastražil uši a ohlédl se.Pak prošel kolem králíků,kteří ho napjatě pozorovali a skočil zpátky do klece.Zavřel jsem za ním dvířka,i když to nebylo nutné.Nosil teď klec sám v sobě.Klec,která spoutávala jeho mozek i srdce a ochromovala jeho svaly.Svoboda,která ho odlišila od ostatních otupělých,osudu odevzdaných králíků,kolem něho prolétla jako větrem roznášená,pomalu vyprchávající vůně rozdrceného suchého jetele.

23.10.2010 01:26:40

Nějaký voják hodil nožem po jedné z dívek,která se snažila odlézt.Zůstala ležet v prachu a krvácela.Nikdo ji nevěnoval pozornost.Opilí Kalmyci si předávali ženy špinavé od krve,byli je a nutili je dělat podivné věci.Jeden Kalmyk vběhl do domu a vyvedl ven malou,asi pětiletou holčičku.Zvedl ji do výšky,aby ji ostatní kamarádi mohli dobře vidět.Pak z dítěte strhal šatičky a kopal do břicha,zatímco jeho matka prosila o slitování.Pomalu si rozepjal a sundal kalhoty.Přitom holčičku ještě pořád držel jednou rukou ve výšce svého pasu.Pak si dřepnul a náhlým přírazem probodl ječící dítě svým údem.Když holčička znehybněla,odhodil ji do křoví a obrátil se k její matce.
Ve dveřích domu se pár polonahých vojáků pralo s mohutným sedlákem.Stál na prahu a divoce mával sekyrou.Když ho vojáci nakonec přemohli,vyvlekli z domu za vlasy jeho ženu polomrtvou strachem.Tři vojáci si sedli na manžela a ostatní trýznili a znásilňovali jeho ženu.
Pak vyvlekli ven jejich dvě mladé dcery.Venkovan využil chvíle,kdy ho Kalmyci přestali tak pevně držet,vyskočil a jednoho z nich nečekaně praštil.Voják upadl a jeho lebka se rozkřápla jako vlašťovčí vejce.Do vlasů se mu vylila krev a bílé kousky mozku,které připomínaly maso rozloustknutého vlaškého ořechu.Rozzuření vojáci muže obestoupili,přemohli a znásilnili.Pak ho před očima jeho ženy a dcer vykastrovali.Zoufalá žena mu přispěchala na pomoc,kousala a škrábala.Kalmyci se řechtali blahem,popadli ji,násilím ji otevřeli pusu a nacpali ji do krku zkrvavené kusy jeho pohlaví.
Jeden z domů začal hořet.V nastalém zmatku začali někteří vesničané utíkat k lesu.Za sebou vlekli polomrtvé ženy a klopýtající děti.Kalmyci na koních začali nazdařbůh střílet a někteří lidé byli udupáni koňskými kopyty.Vojáci pochytali další oběti a hned na místě je týrali.

06.08.2010 09:04:40

Těla táty a mámy,ležící propletená ve štěrkovém loži Himmelstrase.
Liesel se nerozběhla,nevykročila,vůbec se nepohnula.Očima propátrávala lidi,až se rozmazaně zastavily,když si všimly vysokého muže a malé ženy jako skříň.To je moje máma.To je můj táta.Ta slova se k ní přichytila.
"Nehýbou se",řekla tiše."Nehýbou se".
Možná kdyby tam stála dost dlouho a nehýbala se,pohnuli by se oni,ale oba zůstali nehybní stejně dlouho jako Liesel.V tu chvíli jsem si uvědomila,že není obutá.Divné,všímat si v takové chvíli takových věcí.Nejspíš jsem se snažila nedívat se jí do obličeje,protože v její tváři panovala nenapravitelná spoušť.
Popošla krok a dál už nechtěla,ale šla.Došla pomalu k mámě a tátovi a sedla si na zem mezi ně. Vzala mámu za ruku a začala na ni mluvit."Pamatuješ,cos řekla všem,co ten den byli na ulici?"Hlas jí zakolísal."Řeklas co čumíte pitomci?"Vzala mámu za ruku pohladila ji po zápěstí."Mami,já vím,že ty...líbilo se mi,jak jsi mi přišla do školy říct,že Max se probudil.A víš že jsem tě viděla s tátovou harmonikou?"Stiskla pevněji tuhnoucí ruku."Přišla jsem a dívala se,a tys byla krásná.Byla jsi sakra tak krásná,mami."

06.08.2010 02:31:51

V mezírce v průvodu šel muž strší než ostatní.Měl vousy a odrané oblečení.Jeho oči měly barvu agónie,a přestože nic nevážil,byl příliš těžký a jeho nohy ho neunesly.Několikrát upadl.Silnice mu zploštila jednu stranu obličeje.Pokaždé nad ním hned stál voják."Steh auf",křičel dolů."Vstávej"Muž se zdvihl do kleku a s obtížemi vstal.Šel dál.Pokaždé když skoro dohnal konec řady,ztratil rychlost a znovu klopýtl a padl.Za ním jich bylo víc-celý náklad jednoho vozu-a hrozilo,že ho dostihnou a ušlapou.Bylo k nesnesení sledovat bolest v jeho roztřesených pažích,které se pokoušely tělo zvednout.Ještě jednou povolily,a pak vstal a ušel pár dalších kroků.Byl mrtvý.Ten muž byl mrtvý.Dejte mu pár minut a on jistě padne do německého příkopu a zemře.Všichni ho nechají,všichni se budou dívat.
Pak ale - jeden člověk.
Hans Hubermann
Stalo se to rychle.
Ruka,která pevně svírala Lieselinu ruku,ji pustila a kolem se prodral muž.Ucítila,jak ji vlastní dlaň plácla přes stehno.Táta došel ke svojí káře a něco z ní vyndal.Pak prošel mezi lidmi na silnici.Žid stál před ním a očekával další hrst nadávek,ale stejně jako všichni sledoval,jak Hans Hubermann napřahuje ruku,ve které leží kousek chleba,jako by ho vyčaroval.Když přešel z ruky do ruky,Žid se sesul.Padl na kolena a objal tátovi lýtka.Zabořil mezi ně obličej a děkoval mu.Liesel se dívala.Se slzami v očích viděla,jak se muž sesul ještě níž,kousek tátu odstrčil a plakal mu u kotníků.Ostatní Židé procházeli kolem a všichni sledovali tem malý,marný zázrak.Proudili kolem jako lidská voda.Někteří ještě toho dne dospějí k moři.Dostanou bílé čepičky.Na místo činu se hned propracoval voják.Prohlédl si klečícího muže i tátu,pak se podíval na dav.Po další chvilce uvažování vytáhl zpoza opasku důtky a začal.Žid dostal šestkrát.Na záda,přes hlavu a přes nohy."Ty špíno!Ty prase!"Začal krvácet z uší.Pak přišel na řadu táta.Teď Liesel popadl za ruku někdo jiný,a když se vyděšeně podívala vedle sebe,stál tam Rudy Steiner,polykal a sledoval,jak na ulici bičují Hanse Hubermanna.Liesel se z toho zvuku chtělo zvracet,čekala,že se na tátově těle objeví pukliny.Dostal čtyřikrát,a pak také padl k zemi.Když se starý Žid naposledy vyškrábal na nohy a vykročil dál,ještě se krátce ohlédl.Naposledy smutně pohlédl na muže,který teď sám klečel,na jehož zádech hořely čtyři ohnivé čáry,jehož kolena rozbolavěla silnice.Když nic jiného,ten stařec zemře jako člověk.Nebo alespoň s myšlenkou,že býval člověkem.
Co já na to?
Nejsem si jistá,jestli je to až taková výhra.
Když se Liesel s Rudym dostali k Hansovi a pomohli mu na nohy,ozývala se spousta hlasů.Hlasy a sluneční svit.Tak si to pamatuje.Světlo mihotající se po silnici a slova jak vlny tříštící se jí o záda.Teprve když byli na odchodu,všimli si,že chleba leží zavržený na cestě.Rudy se ho pokusil sebrat,ale kolemjdoucí Žid mu ho vytrhl z ruky a popral se o něj s dalšími dvěma,zatímco pokračovali ve své pouti do Dachau.

19.07.2010 17:12:17

"A teď slyšte abecedu,
zpívanou mudráckou vědu,
jaká ženská přízeň je
a jak žena miluje...
Když tě zklame,známé je,
že se ti pak vysměje
 
Nebuď v její blízkosti,
potvory jsou od kosti...
Lajdává se na ulicích,
v tančírnách i hostěnicích...
Měch každému vyrabuje,
když ji,chudák,pomiluje,
nechce toho ani toho,
oklamat chce mužů mnoho..."

27.03.2010 11:45:53

"Víš co mi připomíná tenhle rozhovor?Září roku šedesát devět.Už jsme o tom spolu mluvili.Sedím v německém lese na pařezu,listuju svým diařem a počítám koncerty,které se nekonaly.Teď je něco podobného."
"Myslíš zrušené koncerty?"
Mluvím teď o svých pocitech.O stavu své duše.S tím nemají zrušené koncerty ani novinové zprávy nic společného.Tehdy jsem se rozhodl,že se do Československa nevrátím.A bylo to mnohem víc definitivní-myslím fyzicky.Věděl jsem,že se hned tak,možná vůbec,za hranice nepodívám,že neuvidím svoje blízké.Dnes svou zemi znovu opouštím-ale je to mnohem víc záležitost duše.Nepatřím sem.Důkazem je i to,že jsem tu vlastně nic nenapsal.Ale je to i moje vina.Vyčerpal jsem se-křikem,zlostným povykováním,spory s lidmi,kteří mi za to nestáli.Ptal jsi se,jestli je to moje poslední slovo.Ano.Už jsem se rozhodl."
 

11.03.2010 01:33:37

Raskolnikov vykročil dále.
"Poslyšte,milostpane!"zavolala za ním dívka.
"Co?"
Upadla do rozpaků.
"Já s vámi,milostpane,vždycinky ráda strávím pěknou chvilku,ale teď před vámi nějak nemám to svědomí.Věnujte mi kavalíre,šest kopějek na skleničku!"
Raskolnikov jí dal ,kolik namátkou vytáhl:tři pětikopějky.
"Vy jste zlato,milostpane!"
"Jakpak se jmenuješ?"
"Ptejte se na Duklidu."
"No ne,řekněte,"ozvala se najednou jedna z hloučku a kývla hlavou k Duklidě."Na mou duši nevím,ale takhle žebrat!Já bych se spíš propadla hanbou..."
Raskolnikov se k ní zvědavě otočil.Byla to poďobaná,asi třicetiletá holka plná modřin,,s opuchlým horním rtem.Ta odsuzující slova říkala klidně a vážně.
"Kde jenom,"přemítal vzdalující se Raskolnikov,"kde jenom jsem to četl,jak jeden k smrti odsouzený hodinu před smrtí říká nebo uvažuje,že kdyby musel žít někde vysoko na skále a na tak maličké plošce,že by tam nebylo víc místa než pro dvě chodidla ,a kolem jen propast,moře,věčná tma,věčná samota a věčná bouře,že i kdyby tak,na té pídi země,měl stát celý život,tisíc let,celou věčnost,raději by tak žil,než teď umíral!Jen žít,žít,žít!Žít jakkoli,ale žít...!Jaká pravda!Bože,jaká pravda!Člověk je podlý!A podlý je ten,kdo ho pro to nazývá podlým,"dodal po chvíli.

06.02.2010 04:30:50

Pelageja Sacharovna,kapitánka NKVD a styčná důstojnice pro polské partyzány v Lublinu,protrpěla v rukou SS sedmnáct hodin mučení.Dokud nezavěsili její nahé tělo nad otevřenou výheň,nepodařilo se jim zlomit její zatvrzelost - a i pak omdlela,aniž by se od ní cokoli dozvěděli.
Přivedli ji k vědomí studenou sprchou.Záda měla celá ožehlá,plná hlubokých popálenin,a jen zlehka položený prst u ní vyvolával výkřiky bolesti.Než se do ní pustili němečtí kati,bývala krásnou ženou.Sám Dirlewanger se s ní při několika příležitostech vyspal.Teď nezbývalo z její bývalé nádhery zhola nic;nic než znetvořená lidská troska,ponížená za veškeré meze snesitelnosti.Tělo stažené z kůže a spálené na kost,stvoření které sténalo a volalo po smrti.
Když jim nakonec přece jen řekla všechno,co věděla,prohnali jí milostivě kulku týlem.

01.02.2010 17:39:09

Dva tisíce Poláků bylo nahnáno do kasáren několik kilometrů za lesy,jež tvořily severní hranici Varšavy.Z veškerých okolních vesnic byli vyhnáni všichni muži i ženy;zůstaly jen malé děti.
"Je mezi vámi někdo,kdo rozumí německy?"obořil se hauptsturmfuhrer Sohr na vyděšený dav.
Narazil si svou šedou čepici se zlověstnou umrlčí lebkou na vrcholu hluboko do čela,aby si zaclonil oči před září odpoledního slunce..Pomalu se před něj prodral starý Polák.
"Rozumím několik slov,pane.Snad vám můžu být ku pomoci."
"Dobře.Povězte svým lidem,ať se vyrovnají do tří řad.Řekněte jim,ať se chytnou za ruce,a až vydám rozkaz k pochodu,nakažte jim pochodovat do lesa tak,aby mezi jednotlivými řadami zůstaly aspoň desetimetrové mezery."A co jim mám říct,aby udělali,až budem v lese,pane?"
"Řekněte jim,ať... sbírají jahody.V tomto ročním období bývají nejzralejší."
Stařec bezelstně,se slepou důvěrou jeho podivný rozkaz přeložil.Na vystrašených tvářích se postupně začala projevovat znatelná úleva.Seřadili se poslušně do trojstupu a se smíchem stiskli ruce svých sousedů.Zvláštní lidé,tihle nacisti!Sehnat dohromady dva tisíce mužů a žen jen proto,aby v lese sbírali jahody!Nikdo z nich netušil - protože nikdo nepokládal za vhodné jim to říkat - že celý les je plný min položených polským odbojovým hnutím.
První řada se vydala kupředu,ruku v ruce a na tvářích dosud slabý úsměv úlevy.Několik opozdilců,těch pár,kteří cítili instinktivní nedůvěru,bylo popoháněno vpřed muži SS s puškami v rukou.Členové SS udržovali se zástupem krok.Ani oni sami zatím neměli o minách tušení.Věděli jen,že byli před několika dny odsouzeni k smrti a že jim teď,naprosto nečekaně a nevysvětlitelně,byla udělena milost.Nedokázali si dost dobře srovnat v hlavě proč vlastně.
Stařík kráčel uprostřed první řady.V dlaních svíral ruce svých dvou synů,každého po jednom boku.Našlapoval obezřetně,jako by se mu každým okamžikem mohla rozevřít země pod nohama.Znal Němce.Věděl,že jde vstříc své vlastní smrti.Jakmile dorazili k hranici lesa,okamžitě stuhl a vůbec celý zástup se náhle instinktivně zastavil.Jejich průvodci od SS mezi nimi pobíhali sem a tam,pálili z pušek do vzduchu a poháněli lidi kopanci.Dav se opět neochotně pohnul kupředu.
Udělali sotva dva kroky mezi stromy,když jim celé okolí explodovalo do tváří.Synové se starci vytrhli ze sevření.Polámaná těla vzlétala vysoko do vzduchu.Lidé křičeli a naříkali a v panice se snažili tím peklem proběhnout.Následovaly stále nové a nové výbuchy,nový křik.Hotové pandemonium.A už byla vstříc smrti hnána druhá řada obětí.Mladá žena s dlouhou dřevěnou třískou zaraženou do boku upadla po straně na zem.Plazila se kus po prašné ,krví nasáklé půdě,sténala bolestí a prosila o milost.Ale milost nebyla na pořadu dne.Zahnali ji zpět do té hrůzy,jež běsnila mezi stromy.
Třetí řada zůstala lapena mezi minovým polem na jedné straně a řadou pušek SS na druhé.Mnozí se rozběhli proti hlavním a byli pokoseni kulkami.Ostatní se vrhli do lesa,kde chvíli zakopávali a klopýtali o svíjející se těla svých druhů,než byli sami rozerváni na kusy.
Hauptsturmfuhrer si posunul čepici zpět do týla a nerušeně pozoroval probíhající masakr.Když spatřil,že les vzplanul ohněm ,sám pro sebe se usmál.
"Dva tisíce lidských rozbušek,"zamumlal si."Nejúčinnější protiminová jednotka,jaké jsem kdy měl tu čest velet..."

11.01.2010 09:45:37

Místnost,kde jsem ležel,nebyla sama o sobě tak špatná,byla ale hrůzně přeplněná,že vezenští sanitáři,kteří se ji snažili udržovat v rozumně čistém stavu,neměli skoro šanci..Otravy,gangréna,úplavice... puch hnijícího masa a výkalů přebíjel vůni karbolu.
První dny jsem sdílel kóji s dvěma polskými Židy z města Mlavy.Jednomu bylo asi tak čtyřicet a pomalu se mu rozkládala pravá paže.Druhému nebylo ani dvacet.Měl tyfus a úplavici a neustále se svíjel v deliriu.Oba umírali.A oba mi byli,přiznávám to teď trochu s hanbou,naprosto odporní.V omezeném prostoru kóje jsem se snažil od nich odtáhnout.Především od nich,ale vlastně od celého toho příšerného místa.
Snažil jsem se před nim zavřít oči a uši:před zvuky,které nikdy neutichaly,před žalostným,děsivým nočním úpěním a křikem,před nárazy mrtvých těl,která dopadala na kamennou podlahu,když je ti živí,ve snaze najít lebensraum,vykopli.
Jenže brzy jsem poznal,že i v tom pekle nemocí existují vrcholy odvahy a ostrůvky neuvěřitelné důstojnosti.Monek,starší z Poláků v mé kóji,ten jemuž uhnívala ruka,byl vlastně neustále v agónii.Nikdy se o tom nezmínil.Ale když jeho přítel vedle nás začal v deliriu křičet,řekl mi mírně:"Odpusťte,prosím,tomu chlapci.Je moc nemocný.Normálně je to skvělý člověk..."

09.01.2010 10:56:03

Pak se před námi objevily strážní věže a ostnatý drát a řady odporných baráků.Rozevřela se obrovská vrata.Když jsme prošli,uviděli jsme muže ve vězeňských hadrech.Pohled na ně ve mně nejdřív probudil jen zvědavost.Pak mnou otřásl-najednou jsem totiž začal poznávat tváře.
To nebyli zločinci.
Někteří byli z mého města a já je znal.Viděl jsem obchodníka,kupce,majitele garáží,učitele a knihovníka,kulečníkové eso z místní hospody a kluka,který mi přebral první děvče.Rabínova syna,řezníkova syna,kovářova syna,který uměl ohnout minci v zubech.Ti všichni tam byli a všichni nyní vypadali stejně,v otrhaných pruhovaných uniformách,s vyholenými hlavami.Došlo mi,že se k nim brzy připojím.Brzy budu mít vyholenou hlavu.Brzy ztratím svou osobnost v koncentračním táboře zvaném Majdanek-přípravce na osvětimskou univerzitu.
Byla to temná perspektiva,kterou prosvětlovala jediná myšlenka:ještě že s námi nejsou ženy a děti a staří lidé.Měl jsem pocit,že pro ně bude život jednodušší.To že jsme byli od sebe odděleni,bylo pro ně vlastně požehnáním.
Nevěděl jsem,že jsou na cestě do místa zvaného Belzec,krutého předchůdce moderní osvětimské vyhlazovací mašinérie.Nevěděl jsem že tam budou otráveni výfukovými plyny.A že jejich těla budou spálena na otevřených hranicích,protože tamní krematoria existovala zatím jen v plánech.

01.01.2010 01:52:35

Moje nejmenší dcerka vyžadovala,abych ji četl každý večer před spaním pohádku.Jednou mě napadlo,že nakoupím řadu audiokazet s nahranými pohádkami.Malá se naučila obsluhovat magnetofon a několik dní všechno dobře fungovalo.Až mi jednoho dne strčila do ruky pohádkovou knížku.
"Ale holčičko moje,"řekl jsem,"přece umíš pustit magnetofon."
"Ano,ale nemůžu se ti posadit na klín,"odpovědělo děvčátko.
Důležití jsou lidé,ne věci.

31.12.2009 11:04:56

Žádal jsem Boha,aby mě zbavil pýchy,a Bůh řekl:"Ne".Řekl,že to není jeho věc zbavovat mě pýchy,že se jí musím zříci sám.
Žádal jsem Boha,aby uzdravil mého postiženého syna,a Bůh řekl:"Ne".Řekl že tělo je jen pomíjivé.
Žádal jsem Boha,aby mi dal trpělivost,a Bůh řekl:"Ne".Řekl že trpělivost je plodem trápení.Není to dar,je třeba si ji zasloužit.
Žádal jsem Boha,aby mi dal štěstí,a Bůh řekl:"Ne".Řekl že on mi dá své dary.Štěstí je mým úkolem.
Žádal jsem Boha,aby ode mě odvrátil utrpení,a Bůh řekl:"Ne".Řekl že utrpení nás osvobozuje od světských starostí a přibližuje nás k němu.
Žádal jsem Boha,aby dal růst mému duchu,a Bůh řekl:"Ne".Řekl že ho musím rozvíjet sám a že on mi pomůže,abych přinášel užitek.
Žádal jsem Boha,aby mě miloval,a Bůh řekl:"Ano".Obětoval svého jediného Syna,který pro mě zemřel,a jednoho dne půjdu do nebe protože věřím.
Žádal jsem Boha,aby mi pomohl milovat ostatní tak,jak on miluje mě,a Bůh řekl:"Ach,konečně jsi pochopil!"
 

29.12.2009 20:22:52